[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nikdy by mě nenapadlo, že budu tuhle otázku řešit i já. Postavili jsme dům se dvěma dětskými pokoji, nikdy nikdo z nás neřekl, že naše dcera zůstane jedináček. Jen jsem nevěděla, kdy bude ten správný čas. Ještě když jí byly tři, přišlo mi to brzy (potřebovala jsem se trochu „nadechnout“). Když jsem někdy kolem jejích čtvrtých narozenin měla poprvé pocit, že už je čas, můj muž se usmíval a nic moc neříkal. Když sfoukávala pět svíček, tikala jsem jako načasovaná bomba, čekala, kdy se rozkojím z pouhého pohledu do kočárků svých kamarádek, a začala o touze po druhém dítěti mluvit otevřeně. A můj muž? Po pár náznacích to jednoho dne řekl naplno: Už další dítě nechci. A co teď s tím?
Jediné, co v tu chvíli děláte, je, že přemýšlíte: Kdy jsem přehlédla ten okamžik, v němž on se rozhodl… Měla jsem víc a lépe číst v jeho signálech? Měla jsem naléhat? Přemlouvat? Dělat scény? „Snažit se načítat signály a na jejich základě se domnívat, co si druhý asi myslí, bývá nespolehlivé a zavádějící. O společných tématech je potřeba si povídat, opakovaně si sdělovat své pocity, myšlenky, představy o budoucnosti. Když komunikace vázne – obvykle z důvodů různých vědomých či nevědomých obav z reakcí svých i partnerových – napětí a nejistota narůstají, načež téma dříve či později stejně přijde na řadu. Ovšem bývá to pak doprovázeno větším emocionálním nábojem. Tedy doporučuji překonat obavy a případné počáteční nepohodlí a s partnerem si otevřeně povídat,“ říká k tomu na rovinu Mgr. Alexandra Hrouzková, Ph. D., psycholožka a psychoterapeutka, členka ČAP – České asociace pro psychoterapii s tím, že by takové diskuse měly probíhat bez obviňování a výčitek. Protože oba potřebujete vědět, co se vám v takových otázkách skutečně honí hlavou, jak situaci vnímáte, jaké máte pocity, důvody ke svým rozhodnutím. Ale my si samozřejmě povídali, jen já pokaždé s domněnkou, že to ještě může přehodnotit. Asi proto, že jsem si tu definitivnost jeho rozhodnutí nechtěla připustit. Jako když procházíte první fází truchlení, kterou je popírání.
Jedním z témat našich hovorů pak bylo, proč se tak rozhodl. A to bylo zase těžké poslouchat a ještě těžší chápat. „Zase noční vstávání. Zase nula času na sebe. Zase starosti. Zase nemoci. Zase všechno od začátku.“ No ano, to s dětmi bývá, ale taky přece radost a láska! Pravda, není nám dvacet, ale byla jsem připravená, hormony řádily a srdce mi divoce tlouklo opravdu z každého pohledu na miminko. A on vlastně neměl žádný úplně zásadní důvod, alespoň z mého pohledu. Tak co to jako má být?! Ale s odstupem času viděno, i kdybyste se ocitli v situaci s úplně zřejmým důvodem, výsledek je plus minus stejný: pocity zrady, pocit, že někdo něco tak zásadního rozhodl za vás, že vás nechce vyslyšet, že už spolu možná ani nemáte být? Protože když se neshodnete na otázce, zda druhé dítě ano, či ne, začne mezi vámi chtě nechtě vyrůstat bariéra.
Chcete křičet a nadávat a pak zase prosit. Jdete z fáze naštvání do fáze pokory a smíření (protože ho milujete!) a pak zase zpátky ke vzteku (protože kdyby on miloval vás, nedal by vám, po čem toužíte?). „Když partneři nejsou v souladu ve svých představách o budoucnosti, je přirozené, že se objevují negativní pocity. A je normální, že dochází k hádkám a pocitům odcizení. To by však měla být jen dočasná fáze, která vede k dalšímu vývoji a k řešení. Je potřeba, aby si oba ve své mysli přehrávali možné představy budoucnosti, a pak hledali způsob, jak své představy položit vedle sebe, aby budoucnost mohli sdílet,“ říká k tomu Alex Hrouzková. No jo, ale to je to. Budoucnost. Je možné být spolu dál, když se neshodnete na něčem tak zásadním jako je další dítě?
O tom rozhoduje spousta věcí. Hlavně asi to, v jakém stavu byl váš vztah před touhle třaskavou krizí. Do jaké míry mělo miminko „vyžehlit“ případné problémy, jak se to tak někdy stává.
Do jaké míry máte naplněný každý jeden svůj vlastní život bez ohledu na počet dětí kolem sebe. Protože jsou mimo jiné teorie, které říkají, že některé ženy si další a další děti přejí jen proto, aby nebyly samy a měly nové „zdroje lásky“. A i když se to nečte dobře, děti si prostě přejeme z opravdu hodně různých důvodů! A i na těch motivech touhy po dalším miminku záleží, pokud se ptáme na otázku společné budoucnosti.
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, a tak se skoro nabízí i nápad „udělám to tajně“. Takže neplánovaně vysadíte antikoncepci? Nebo když po miminku touží on, udělá nepatrnou dírku do kondomu? No, jistě, v opravdu zoufalém nastavení to může být zdánlivé řešení. Ale je to především zrada, která vám úplně zdevastuje vztah. „Jistě je možné se rozhodnout jakkoli, je pak však potřeba mít na vědomí, že takové rozhodnutí nese své důsledky,“ připomíná Alex Hrouzková.
„Bývá proto užitečné, když si je člověk opravdu jistý svými motivy, opravdu tolik toužím po miminku? Nebo touha po miminku (či jeho odmítání) je cestou, jak řešit jiné potíže v partnerství či osobním životě, které nejsou vyřčeny? Jsem si jistá svými motivy? O co všechno se to u mě v této situaci vlastně jedná? K tomu, aby si člověk udělal jasněji ve svých motivech a ve své situaci celkově – s poodhalením i nevědomých či neuvědomělých motivů, pak určitě účinně pomáhá psychoterapie,“ konstatuje na rovinu psycholožka s tím, že s rozhodnutím zda zůstat, nebo odejít není dobré nikdy spěchat.
Podle jejích zkušeností je skutečně přítomné riziko, že se váš vztah bez dalšího miminka rozpadne, ale: „Zároveň platí, že mnoho párů se pod tlakem emocí rozejde zbytečně předčasně, aniž by daly prostor sdílení, setrvání v emocích pospolu a hledání řešení,“ vysvětluje odbornice.
Otázku setrvání může dobře pomoct zodpovědět jiná podotázka: Chcete dítě (tedy mohla byste ho mít s nadsázkou s kýmkoli), nebo víte, že o další dítě stojíte jen se svým mužem? Protože když jde o JEHO dítě, je v tom nepopiratelná láska k tomu, kdo vám momentálně (nechtěně) ubližuje. Je v tom cit, který jde mimo lásku k vytouženému dítěti. A na tom už se pak dá stavět nová podoba vztahu po definitivním rozhodnutí, že další miminko nepřivítáte.
Pokud on vám dítě neodpírá schválně, aby ublížil a manipuloval (nic si nenalhávejme, stává se), pokud vidíte, že mu láme srdce, jak vám ubližuje, a cítíte, že jste miminko chtěla právě a jen s ním… máte stále ještě svou lásku a pořád základ pro to vztah udržet a přenastavit pro další budoucnost. Což ve své podstatě nakonec není úplně málo.
Ale vyhráno ještě úplně není. Jsou tu dál vaše pocity. A ty se vracejí a točí v kruhu a připomínají vnitřní zranění, ke kterému došlo. Nenaplněný sen a nenaplněnou mateřskou lásku, která se ve své přirozené síle chystala celou dobu domácích diskusí, a pak musela bez kompromisu „usnout“. Protože tohle je prostě úplně hloupá situace, ve které žádný partnerský kompromis neuděláte. Buď ustoupí jeden, nebo druhý. Buď ten, který chce, nebo ten, který nechce. Protože stát se klidně může i to, že nakonec partner na další miminko během diskusí přistoupí – a já vám to moc přeju!
Ale ve všech případech platí: „Pokud se rozhodnete jít dál, činíte to s převzetím vlastní zodpovědnosti a měli byste si za tímto svým rozhodnutím stát s vědomím, že jste se tak rozhodli dobrovolně a že máte naplňující plán i bez miminka. Pokud by mělo dojít k přizpůsobení se, avšak uvnitř by se zahnízdily pocity zrady, prohry či obviňování, je pravděpodobné, že tyto negativní emoce budou bránit prožívání spokojenosti, až jednoho dne narostou a situace bude muset být stejně nějak řešena,“ upozorňuje Alex Hrouzková na rizika, která si dlouho uvnitř mohou bublat skrytá a pak naplno znovu udeřit.
Článek vyšel v časopise Maminka. Aktuální červencové číslo můžete koupit přes ikiosek.cz/maminka, tam si můžete objednat i předplatné s dárkem.