[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vždycky, když se s Anet někde potkám nebo ji vidím v médiích, usmívá se. Nejenom pro blesky foťáků, jednoduše kolem sebe šíří pozitivní energii. A po porodu syna Jiříčka doslova září. Ač to tak nemusí vypadat, ne vždycky jí ale bylo a je do smíchu.
Je fajn, že o tom ženy, jako je právě ona, mluví. Jednoduše proto, že my ostatní pak víme, že v tom všem krásném, ale tolik novém nejsme samy. O tom, jak může být občas role maminky nejenom nádherná, ale i náročná a jak složité je občas obstát sama před sebou…
Jak se z proslulé královny večírků stane téměř lusknutím prstů maminka na plný úvazek a hospodyňka, která si libuje ve vaření a pečení? Možná mě média, především ta bulvární, občas vykreslovala jako divošku, ale nebylo to úplně tak ani dřív. K životu modelky tak trošku patří večírky a všemožné akce. Každopádně myslím, že „užito“ mám, ale vždycky jsem se tak nějak těšila, až ta rodina přijde a budu se moct starat. Sama jsem ze tří dětí a tajně jsem doufala a těšila se, až jednou přijde ten pravý, se kterým to všechno budu moct zažívat.
Modelky si často hlídají doslova každé deko. Nevyděsily vás změny na těle během těhotenství?
Těhotenství pro mě bylo strašně příjemný období. Pocit, že ve vás roste nový život, to jsou pro mě úplně jiný hodnoty, a to, že nevlezu do kalhot, mi bylo úplně jedno. V ženě se to asi nějak zvláštně přecvakne, je tak hrdá a pyšná na to, že bude matkou, že řešit váhu je v tu chvíli podle mě až rouhání. Nebo sobectví, řekněme. Přemýšlet nad tím, co to tomu tělu bere, mě vůbec nenapadlo.
Vnímám to jako obrovský dar, který se už taky nemusí nikdy opakovat. Velmi rychle jsem tohle pochopila. Neříkám, mám celkem dobrou genetiku, takže jsem nikdy moc váhu nemusela řešit. A v těhotenství jsem věděla, že to bříško potřebuje něco navíc, a když má tělo chuť, neodepírala jsem mu to. Poslouchala jsem ho a hýčkala.
Podle mě pak budu zase na „svém“. Možná ani vlastně nechci, abych byla tam, kde jsem byla předtím, přece jen jsem ženská, ne chrastítko. Nějaké kariérní postupy mě aktuálně vůbec nechybějí a myslím, že až malý bude trošku větší, že to pak přijde samo a budu se zase těšit na nějakou novou vlnu inspirace, třeba i v modelingu. Kily po porodu se rozhodně netrápím, navíc mám skvělého chlapa, který mi i říká, že by si přál, abych už nehubla. Popravdě teď ani moc necvičím, spíš se k tomu musím dokopávat. Všechno řeším tak nějak přirozeně, postupně a pomalu.
Rodila jsem plánovaným císařem, protože se mi malý neotáčel. Mohla jsem to zkusit i normálně, ale já si řekla, že když se neotočí, nechám to tak. Asi příroda chtěla, abych zrovna já pod ten nůž šla. (smích) Takže vlastně ano, rodila jsem si po svém.
Tělo nám naštěstí většinou svoje limity umí ukázat… Potrápilo vás v šestinedělí poporodní blues? Určitě. Emočně si člověk sáhne hodně hluboko, kde ani kolikrát nikdy nebyl. Ty situace jsou tak nové a nemůže mu s tím nikdo moc pomoct… Ale těch kladů je naopak tolik, že jsem si to v hlavě nastavila tak, abych tomu nepodléhala. Jediné, co mě opravdu hodně trápilo, bylo kojení. Kvůli kojení jsem se i večer modlila, ať jsou nade mnou andělé, že neprosím pro sebe, ale pro toho malého.
Jak konkrétně vás kojení potrápilo? Už v porodnici jsme s tím měli problémy, byl půl na půl na umělé výživě, a před jeho třetím měsícem jsem přestala úplně. Přikládám to trošku tomu, že jsem rodila císařem, ale těžko říct. Slz bylo každopádně spousta. Měla jsem pocit, že svému dítěti nemůžu dát to, co by si zasloužilo. Šla jsem kolikrát do poslední kapky, až na dřeň, neustále jsem se snažila odsávat… Právě psychika na tom asi sehrála svou velkou roli, je to tak? Právě. Myslím, že to tak má hodně prvorodiček. Ze začátku tomu miminku třeba nerozumíte, je to jedno s druhým. Tohle období bylo náročný a pro mě i svým způsobem smutný. Měla jsem pocit, že moje tělo selhává, bylo to zvláštní. Na druhou stranu jsem si pak říkala, že malej je úžasnej a má se k světu, přibíral, takže jsem to postupně přehodnotila a slevila jsem ze svých nároků. Samozřejmě bych ráda kojila, ale neměla jsem úplně to štěstí. Přiznám se, že jsem až jemně žárlila, že některé maminky kojí a já ne. Ale srovnala jsem si to v hlavě. Nechtěla jste si zvát domů laktační poradkyni? Měla jsem to rozřešené, ale přišla první jarní karanténa, takže jsem se bála pozvat si někoho domů, proto z toho sešlo. Mléko mi pak začalo rapidně ubývat, ač jsem se snažila, jak to šlo… Dokázala jsem si na tom ale najít i to pozitivní. Nemusela jsem řešit, co sním, respektive jestli mu z toho nebude špatně, nebude ho bolet bříško. Nemůžu si stěžovat, malej odmalinka hezky spal i papal, neměl žádné problémy nebo neurotické stavy… Klidné mimino, jako by mi říkal: „Mami, netrap se s tím, já jsem v pohodě.“ Když to pak člověk vidí, pomůže mu to tu mysl vykompenzovat.
Petr má dvě děti z předchozího vztahu. Nesnaží se vás třeba občas poučovat, co a jak dělat? A chodíte si k němu jako ke zkušenějšímu rodiči občas pro rady? Pro rady ne, ale občas se ho samozřejmě zeptám, co si o tom myslí nebo jestli by to chtěl udělat jinak. Spíš se občas potřebuju ujistit, abych to viděla jinou optikou. Ale on není takový, že by srovnával, každé dítě je jiné. Kluci byli taky jiní, než je Jiřík. Radami by mě možná i štval, kdyby řekl: „Moje žena to dělala tak a tak…“ To bych asi byla naštvaná. (smích) Naštěstí je natolik inteligentní, že by ho něco takovýho ani nenapadlo.
Anetko, vy si jako máma nevěříte? To byste ale měla, protože jste podle mě skvělá máma… Já nevím. Jednou jsem se na to ptala partnera a ten mě ujistil, že je moc pyšný na to, jak je Jiříček šťastné dítě. Sama o sobě to ale říct nemůžu, ty pochyby přijdou myslím ještě asi stokrát. Cítím z něj, že je šťastný, smějeme se spolu, takže snad je všechno v pořádku a je to odraz toho, že to funguje. Snažím se věřit si, snažím se o to každý den víc.
Povězte, sledovala jste Petrův seriálový trhák Most! No jasně. Byla jsem z něj nadšená. Tenkrát jsme ještě byli „jen“ kamarádi, takže jsem mu napsala, že je to pecka, a on mi odpověděl, že má radost. Kdo by to byl řekl, že za půl roku spolu budeme chodit a za další tři měsíce spolu budeme čekat dítě. (smích) A čtete jeho scénáře? Jste velká kritička? Scénáře mi číst nedává. Kritizovat si nedovolím. Petr ví, co dělá. Myslím, že na českém poli, a dá se říct, že i na zahraničním, je opravdu jedním z výjimečných. Je neuvěřitelně talentovaný. A abych si na něm honila ego a něco mu vytýkala, to fakt ne. Vidím spíš jeho kvality a obrovský potenciál, který má, takže si myslím, že se nesluší, abych mu do toho kecala. Když se na něco zeptá nebo ho něco zajímá, ráda mu to řeknu, ale nic sama od sebe nekritizuju. Našla jste se někdy v nějaké jeho postavě? Já si myslím, že to teprve přijde. Spoustu věcí má rozepsaných a myslím, že to bude hodně zajímavé a velké. Jeho život se samozřejmě ve scénářích promítá, takže pravděpodobně se tam nějak objevím já i Jiříček, ale uvidíme.
Takže vážně už víc malých roztomilých „Koleček“ nebude? Beru v úvahu, že pro Petra je Jiříček třetí dítě a kluky máme ob týden. Ti jsou navíc taky ještě poměrně malí. Nejsem supermanka a nechci víc dětí na úkor toho, abych si to užívala. Těším se, až bude malej větší, až budeme spolu třeba jezdit na výlety vlakem. To mi v té současné situaci a střídavé izolaci chybí, takový normální věci. Normální život.