Maminka.czRozhovor

Kila po porodu neřeším, jsem ženská, ne chrastítko, říká modelka Aneta Vignerová

Michaela Láchová 1.  2.  2021
"Jako modelka jsem komplexy nikdy netrpěla. Pochybovat o sobě samé jsem začala až po porodu," říká modelka a česká Miss 2009 Aneta Vignerová (33). Jak se maminka téměř ročního Jiříčka popasovala se svou životní rolí? Co jako prvomáma hodně řeší a co je jí naopak úplně ukradené?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Vždycky, když se s Anet někde potkám nebo ji vidím v médiích, usmívá se. Nejenom pro blesky foťáků, jednoduše kolem sebe šíří pozitivní energii. A po porodu syna Jiříčka doslova září. Ač to tak nemusí vypadat, ne vždycky jí ale bylo a je do smíchu.

Je fajn, že o tom ženy, jako je právě ona, mluví. Jednoduše proto, že my ostatní pak víme, že v tom všem krásném, ale tolik novém nejsme samy. O tom, jak může být občas role maminky nejenom nádherná, ale i náročná a jak složité je občas obstát sama před sebou… 

Jak se z proslulé královny večírků stane téměř lusknutím prstů maminka na plný úvazek a hospodyňka, která si libuje ve vaření a pečení? 

Možná mě média, především ta bulvární, občas vykreslovala jako divošku, ale nebylo to úplně tak ani dřív. K životu modelky tak trošku patří večírky a všemožné akce. Každopádně myslím, že „užito“ mám, ale vždycky jsem se tak nějak těšila, až ta rodina přijde a budu se moct starat. Sama jsem ze tří dětí a tajně jsem doufala a těšila se, až jednou přijde ten pravý, se kterým to všechno budu moct zažívat. 

Baby boom 2021! Emma Smetana, Nikol Štíbrová a další. Kdo se letos dočká miminka?


A přišel… 

Přišel a rovnou jsem měla i tu větší rodinu. (smích) Partner (scenárista Petr Kolečko, pozn. red.) má dvě děti z předchozího vztahu, takže to mám rovnou se vším všudy a moc si to užívám. Neříkám, že to s miminkem není občas náročný, protože ta změna je obrovská. Vždycky všechno samozřejmě není zalité sluncem a nikdo vás na roli mámy předem nepřipraví. Ale i přesto je to nádherný. 

Všechno se seběhlo poměrně rychle, je to tak? 

Je. S Petrem jsme se znali už z dřívějška, ale nebylo to postavené na něčem intimnějším, znali jsme se jen v rámci práce. Asi to chtělo čas, protože taková ta hluboká jiskra přeskočila až později a já jsem velmi rychle věděla, že je to člověk, se kterým bych chtěla strávit život. A taky jsem věděla, že mi tam všechno zapadá, jak má. A během tří měsíců jsem otěhotněla, což mluví za vše. 

Modelka s pupíkem

Modelky si často hlídají doslova každé deko. Nevyděsily vás změny na těle během těhotenství? 

Těhotenství pro mě bylo strašně příjemný období. Pocit, že ve vás roste nový život, to jsou pro mě úplně jiný hodnoty, a to, že nevlezu do kalhot, mi bylo úplně jedno. V ženě se to asi nějak zvláštně přecvakne, je tak hrdá a pyšná na to, že bude matkou, že řešit váhu je v tu chvíli podle mě až rouhání. Nebo sobectví, řekněme. Přemýšlet nad tím, co to tomu tělu bere, mě vůbec nenapadlo.

Vnímám to jako obrovský dar, který se už taky nemusí nikdy opakovat. Velmi rychle jsem tohle pochopila. Neříkám, mám celkem dobrou genetiku, takže jsem nikdy moc váhu nemusela řešit. A v těhotenství jsem věděla, že to bříško potřebuje něco navíc, a když má tělo chuť, neodepírala jsem mu to. Poslouchala jsem ho a hýčkala. 

Už žádné odbývání. Jak na kvalitní jídelníček po porodu, se kterým půjdou kila dolů?


Ani po porodu vás změny těla nepřekvapily? 

Když jsem šla rodit, měla jsem 25 kilo nahoře, vážila jsem 85 kilo. V porodnici jsem nechala asi deset a zbytek jsem si s sebou odnesla domů. Ani teď, téměř rok od porodu, ještě nejsem na své váze, ale myslím, že tak ten rok je tomu potřeba dát.

Podle mě pak budu zase na „svém“. Možná ani vlastně nechci, abych byla tam, kde jsem byla předtím, přece jen jsem ženská, ne chrastítko. Nějaké kariérní postupy mě aktuálně vůbec nechybějí a myslím, že až malý bude trošku větší, že to pak přijde samo a budu se zase těšit na nějakou novou vlnu inspirace, třeba i v modelingu. Kily po porodu se rozhodně netrápím, navíc mám skvělého chlapa, který mi i říká, že by si přál, abych už nehubla. Popravdě teď ani moc necvičím, spíš se k tomu musím dokopávat. Všechno řeším tak nějak přirozeně, postupně a pomalu. 

Chci si rodit po svém

My jsme se naposledy viděly, když jsme společně natáčely spot k našemu projektu „Chci si rodit po svém“ s herečkou Anetou Krejčíkovou. Tenkrát jste byla těsně před porodem… Dá se tedy říct, že jste si rodila po svém? 


Rodila jsem plánovaným císařem, protože se mi malý neotáčel. Mohla jsem to zkusit i normálně, ale já si řekla, že když se neotočí, nechám to tak. Asi příroda chtěla, abych zrovna já pod ten nůž šla. (smích) Takže vlastně ano, rodila jsem si po svém. 

Myslela jsem si, že hygge je botník z Ikea, říká Nikol Štíbrová!


Máte na porod veskrze hezké vzpomínky, nebo byste napříště udělala něco jinak? 

V téhle fázi už nešlo moc něco udělat jinak. Samozřejmě mě napadá, jaké by to bylo rodit spontánně. Nemůžu soudit. Bylo to nepříjemný spíš proto, že to byla velká neznámá. Ale byl tam se mnou Petr, takže jsem tam měla podporu, a bylo to relativně rychlý. A to, co se děje pak, jsem naštěstí taky rychle zapomněla, poměrně rychle jsem se zahojila a naskočila do normálního režimu. 

Jak rychle? Rekonvalescence po císaři bývá občas hodně náročná! 

Každá z nás je jinak citlivá a já mám asi vyšší práh bolestivosti. Přijela jsem z porodnice domů, a když jsem viděla, jak tam ty tři dny, co jsem byla pryč, ti chlapi hospodařili. Čímž nechci říct, že by tam byl bordel (smích). Ale já jsem dost pintlich na úklid, tak jsem hned začala prát a vařit. Občas jsem si teda musela sednout, protože přece jen mě jizva po operaci pobolívala, ale jinak jsem zapadla velmi rychle. 

Aneta & Aneta: Co si představujeme, když se řekne, chci si rodit po svém?

Tělo nám naštěstí většinou svoje limity umí ukázat… Potrápilo vás v šestinedělí poporodní blues? 

Určitě. Emočně si člověk sáhne hodně hluboko, kde ani kolikrát nikdy nebyl. Ty situace jsou tak nové a nemůže mu s tím nikdo moc pomoct… Ale těch kladů je naopak tolik, že jsem si to v hlavě nastavila tak, abych tomu nepodléhala. Jediné, co mě opravdu hodně trápilo, bylo kojení. Kvůli kojení jsem se i večer modlila, ať jsou nade mnou andělé, že neprosím pro sebe, ale pro toho malého. 

Kojení mě stálo spoustu slz

Jak konkrétně vás kojení potrápilo? 

Už v porodnici jsme s tím měli problémy, byl půl na půl na umělé výživě, a před jeho třetím měsícem jsem přestala úplně. Přikládám to trošku tomu, že jsem rodila císařem, ale těžko říct. Slz bylo každopádně spousta. Měla jsem pocit, že svému dítěti nemůžu dát to, co by si zasloužilo. Šla jsem kolikrát do poslední kapky, až na dřeň, neustále jsem se snažila odsávat… 

Právě psychika na tom asi sehrála svou velkou roli, je to tak? 

Právě. Myslím, že to tak má hodně prvorodiček. Ze začátku tomu miminku třeba nerozumíte, je to jedno s druhým. Tohle období bylo náročný a pro mě i svým způsobem smutný. Měla jsem pocit, že moje tělo selhává, bylo to zvláštní. Na druhou stranu jsem si pak říkala, že malej je úžasnej a má se k světu, přibíral, takže jsem to postupně přehodnotila a slevila jsem ze svých nároků. Samozřejmě bych ráda kojila, ale neměla jsem úplně to štěstí. Přiznám se, že jsem až jemně žárlila, že některé maminky kojí a já ne. Ale srovnala jsem si to v hlavě. 

Nechtěla jste si zvát domů laktační poradkyni? 

Měla jsem to rozřešené, ale přišla první jarní karanténa, takže jsem se bála pozvat si někoho domů, proto z toho sešlo. Mléko mi pak začalo rapidně ubývat, ač jsem se snažila, jak to šlo… Dokázala jsem si na tom ale najít i to pozitivní. Nemusela jsem řešit, co sním, respektive jestli mu z toho nebude špatně, nebude ho bolet bříško. Nemůžu si stěžovat, malej odmalinka hezky spal i papal, neměl žádné problémy nebo neurotické stavy… Klidné mimino, jako by mi říkal: „Mami, netrap se s tím, já jsem v pohodě.“ Když to pak člověk vidí, pomůže mu to tu mysl vykompenzovat. 

Tajemství úspěšného kojení: Uvolněte se, pijte a miminku lechtejte ouško


Je něco dalšího kromě kojení, co vás na mateřství zaskočilo? Nebo naopak mile překvapilo? 

Ze začátku jsme museli chodit na rehabilitace, protože Jiříček nepásl koníčky tak, jak by prý měl. Ale stačilo v podstatě jen s ním trošku jinak manipulovat, aby nestáčel hlavu na jednu stranu. S tím jsem jako prvorodička neměla zkušenost, nevěděla jsem, jak to mám správně dělat. Spravilo se to během asi tří rehabilitací a on byl naštěstí strašně v pohodě. Už od osmi měsíců navíc chodí kolem nábytku, nakonec ještě všechno předběhl. Zjistila jsem, že nemá smysl sledovat tabulky, porovnávat děti mezi sebou, to jsou fakt blbosti. I když jsem se nad tím kolikrát trápila, do budoucna bych to už asi tolik neřešila. 

Na druhou stranu, prevence je podle mě vždycky lepší, než si pak vyčítat, že člověk něco zanedbá… 

To ano. Z čeho dalšího jsem ale byla zaražená, to bylo zavádění příkrmů, na které jsem se hrozně těšila, protože mléko už mi lezlo snad i ušima, měla jsem plný zuby toho prášku i té jeho vůně. Takže jsme společně s mojí mamkou zamrazily vývary a kašičky ze zeleniny i s masem… 

Pamatujete si, když poprvé ochutnal? 

Naprosto přesně. Připravila jsem mu kašičku, kterou jsem si myslela, že zhltne, a on vůbec nechtěl. Plival to všude. S jídlem máme od začátku problém. Dokonce jednu chvíli vyloženě házel „šavle“. Nebyl to tedy klasický reflux, na čemž jsme se shodly i s naší pediatričkou, mléko předtím vždycky vypil úplně normálně. Jakmile ale měl sníst něco ze lžičky, jako by pojídal střepy, dávil se tím. Ale teď už je to naštěstí v pohodě. Obzvlášť když ho někdo přitom rozveseluje, tak jí krásně. Už si zvykl. 

Shodnete se s Petrem na přístupu k malému i na výchově? Ohledně uspávání třeba? 

Od začátku jsem si přála, aby měl malý svůj pokojíček. My spíme přes chodbu. Zároveň nemá od miminka dudlík. Na tom jsme se oba shodli. Když nemá záchvaty breku, což zatím v podstatě neměl, tak nevidím důvod, proč mu cpát dudlík jen proto, že občas zapláče, to je podle mě zbytečné. Rozhodně to není proto, abych vypadala zajímavě. Kdybych měla uplakané miminko, možná bych to přehodnotila. Kdyby měl záchvaty pláče, tak ani nemá smysl, aby spal v jiném pokoji. Ale já jsem zastáncem toho, když to jde a miminko je hodné, aby ti partneři mohli být v noci spolu. Když někam jedeme a musíme spát v jednom pokoji, nespím v podstatě celou noc, nejsem na to zvyklá. Malý je zlatý, spinká ve své postýlce a má svůj klid. 

Chlapi mě provázejí celým životem 


Petr má dvě děti z předchozího vztahu. Nesnaží se vás třeba občas poučovat, co a jak dělat? A chodíte si k němu jako ke zkušenějšímu rodiči občas pro rady? 

Pro rady ne, ale občas se ho samozřejmě zeptám, co si o tom myslí nebo jestli by to chtěl udělat jinak. Spíš se občas potřebuju ujistit, abych to viděla jinou optikou. Ale on není takový, že by srovnával, každé dítě je jiné. Kluci byli taky jiní, než je Jiřík. Radami by mě možná i štval, kdyby řekl: „Moje žena to dělala tak a tak…“ To bych asi byla naštvaná. (smích) Naštěstí je natolik inteligentní, že by ho něco takovýho ani nenapadlo. 

Nevlastní děti? Těchto 10 vět byste nikdy neměli říkat nahlas


Jaké to je být macechou? Mimochodem, taky se vám to slovo tak nelíbí? 

Taky se mi nelíbí. Když si kluci dělají legraci, že jsem jejich macecha, připadám si jako nějaká čarodějnice. (smích) Ale jsme spolu v pohodě, oni jsou moc fajn. 

Není na vás v rodině teď těch chlapů hodně? 

Já jsem strašně vděčná, že je mám. Všechno se snažím vnímat s pokorou. Kluci jsou vlastně provázaní celým mým životem. Vždycky jsem hodně tíhla k bráchovi, protože byl starší, hrávali jsme si spolu a měli jsme hezký vztah. Vždycky jsem si nějak víc s klukama rozuměla. Tajně jsem si přála chlapečka, abych měla svého hrdinu. Holky jsou dost často intrikánky, to se bavím o dospělých ženských, samozřejmě. Kdežto chlapi, ti to většinou řeknou tak, jak to je. Jsem strašně ráda, že mám kolem sebe kluky. 

Vy jste se navíc jako modelka pohybovala v kruzích, kde byly ty intriky ještě trošku větší, než je běžné, je to tak? 

To jsou takové skryté intriky. Tváří se to friendly, všechno super, ale když to člověk trošku prohlédne, zjistí, že je to celé taková hra. Že se všichni tváří, jak jsou strašně v pohodě, a často to tak vůbec není. Ale vesměs jsem měla na kolegyně štěstí, vídala jsem se s nimi ráda, ani já jsem nebyla nikdy příliš konfliktní, takže to bylo celkem v pohodě. 

Modelky se občas zmiňují o tom, že ač se to může zdát neuvěřitelné, i ony mají komplexy. Měla jste třeba v pubertě taky nějaký? 

Asi jsem nikdy komplexy neměla. Mrzelo mě třeba, když mi nevyšla práce, kterou jsem chtěla, ale vyloženě úzkostmi nebo komplexy jsem nikdy netrpěla. Dá se říct, že tyhle věci jsem zažívala až nedávno, v dobách po porodu. Člověk najednou začne přemýšlet úplně jinak. Kdyby to bylo na mně, čert to vem, to je nějaký můj osud a nějak se s tím poperu. Ale najednou nejde jen o mě. Rozhodovat ale za někoho druhého, snažit se v něm správně číst, to je obrovský psycho. Občas si večer sednu a přemýšlím, abych všechno udělala dobře, jestli s ním nemám dělat tohle nebo támhleto, víc ho rozvíjet… Tyhle věci tak pociťuju poprvé v životě až teď. Samozřejmě si pak říkám, že jsou to právě neurotické maminky, které mají pocit, že něco nezvládají, že jim něco utíká, tak právě ty dělají neurotiky i ze svých dětí. To bych fakt nechtěla. 

Jak se přestat o své děti bát? Nepřenášejte na ně své úzkosti!


Anetko, vy si jako máma nevěříte? To byste ale měla, protože jste podle mě skvělá máma… 

Já nevím. Jednou jsem se na to ptala partnera a ten mě ujistil, že je moc pyšný na to, jak je Jiříček šťastné dítě. Sama o sobě to ale říct nemůžu, ty pochyby přijdou myslím ještě asi stokrát. Cítím z něj, že je šťastný, smějeme se spolu, takže snad je všechno v pořádku a je to odraz toho, že to funguje. Snažím se věřit si, snažím se o to každý den víc. 

Dycky Most!


Povězte, sledovala jste Petrův seriálový trhák Most! 

No jasně. Byla jsem z něj nadšená. Tenkrát jsme ještě byli „jen“ kamarádi, takže jsem mu napsala, že je to pecka, a on mi odpověděl, že má radost. Kdo by to byl řekl, že za půl roku spolu budeme chodit a za další tři měsíce spolu budeme čekat dítě. (smích) 

A čtete jeho scénáře? Jste velká kritička? 

Scénáře mi číst nedává. Kritizovat si nedovolím. Petr ví, co dělá. Myslím, že na českém poli, a dá se říct, že i na zahraničním, je opravdu jedním z výjimečných. Je neuvěřitelně talentovaný. A abych si na něm honila ego a něco mu vytýkala, to fakt ne. Vidím spíš jeho kvality a obrovský potenciál, který má, takže si myslím, že se nesluší, abych mu do toho kecala. Když se na něco zeptá nebo ho něco zajímá, ráda mu to řeknu, ale nic sama od sebe nekritizuju. 

Našla jste se někdy v nějaké jeho postavě? 

Já si myslím, že to teprve přijde. Spoustu věcí má rozepsaných a myslím, že to bude hodně zajímavé a velké. Jeho život se samozřejmě ve scénářích promítá, takže pravděpodobně se tam nějak objevím já i Jiříček, ale uvidíme. 

Nebojte se! Každou minutu na světě zvládne porod dvě stě padesát žen


Kdybyste vy si sama mohla napsat scénář toho, kde se vidíte za deset let, jak by vypadal? 

Celé by se to odehrávalo na nějaké naší chatě nebo v baráčku, který bych si přála. Vidím se tam ve skleníku, jak tam otrhávám okurky. Okolo lítá malej, leze po stromě, všude kolem příroda. Já vařím a peču koláč a jsme spokojení… Někdy mě až urazí, že mě bulvár označí jako „pařmenku“ jen proto, že mě někdo na akci vyfotí se sklenkou vína. Moje ambice byly přitom vždycky jinde. Ač to tak nemusí působit, jsem spíš introvert. Přemýšlím i o tom, že bych se později ráda věnovala jinému oboru, třeba navrhovala oblečky. Ale teď je priorita miminko. Když se vrátím k tomu svému vysněnému „scénáři“, ani tam u toho rodinného krbu nevidím další děti. Každý se mě na to ptá, ale já jsem takhle šťastná. 

Takže vážně už víc malých roztomilých „Koleček“ nebude? 

Beru v úvahu, že pro Petra je Jiříček třetí dítě a kluky máme ob týden. Ti jsou navíc taky ještě poměrně malí. Nejsem supermanka a nechci víc dětí na úkor toho, abych si to užívala. Těším se, až bude malej větší, až budeme spolu třeba jezdit na výlety vlakem. To mi v té současné situaci a střídavé izolaci chybí, takový normální věci. Normální život. 

Témata: Těhotenství, Porod, Časopis Maminka, Rozhovor, Slavné maminky, Miminko, Císařský řez, příroda, modeling, modelka, Boom, karanténa, scénárista, Zen, Šavle, Smích, Aneta Vignerová, Lusknutí prstu, Priorita, Ikea, Jiříček, Lusk, Čarodějnice, Lusknutí, Pecka