Maminka.czChování a vztahy

Kolik máme tváří?

Jana Benešovská 1.  7.  2009
V práci řešíte jeden problém za druhým. Ačkoli před kolegy to zvládáte s úsměvem, domů přijdete s pěkně mizernou náladou. Manžela neposloucháte, dětem odsekáváte. Proč jste taková, ptáte se sama sebe, když jste konečně doma se svými blízkými a myšlenky na práci můžete pustit z hlavy?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Ve své práci se jako obvykle nezapomněla zdvořile rozloučit. Domů se těšila na odpolední kávu a lidi, před kterými konečně nebude muset zatínat zuby a zdvořile se usmívat. Jenže když otevřela dveře bytu, hned mezi dveřmi nastal problém. Dceři se nedařilo ve škole, manžel nezaplatil účet za telefon. A ona zapomněla koupit k večeři zeleninu! Nechtěla křičet, ale nedokázala se ovládnout. Hádali se. Dceři vyčetla lajdáctví, manželovi nespolehlivost, takže raději oba práskli dveřmi.

Ona zůstala v bytě sama a zaplavila ji vlna výčitek. Proč vyčetla své rodině takové banality, když mnohem větší výčitky by si zasloužil nepořádný šéf, kterému se neustále podřizuje? Proč ventilovala své napětí a stres v rodině, která je její životní oporou? Kdyby kritizovala šéfa, srdce by jí sice bušilo jako zvon, ale třeba by si konečně všiml její práce a dokázal by ji ocenit. Takhle se zaměstnavateli zbytečně podřizuje a napětí ze své kanceláře si přináší domů.

Nechtěla být agresivní, tušila, co způsobí výčitky a nevybíravá slova, ale zkrátka si nedokázala pomoct. Když si uvařila kávu a sedla si ke stolu, pochopila, že jestli nezačne své chování v takových situacích ovládat, bude zbytečně riskovat své manželství. Nebylo to přece poprvé, co problémy vypluly na povrch a ona je řešila takovým způsobem.

Osobnost a chování člověka

Jak se chováme k ostatním lidem, jak s nimi komunikujeme a jak vůči nim vyjadřujeme své emoce, to podle Moniky Morgensternové z katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze výrazně ovlivňuje naše osobnost. Jak s druhým člověkem jednáme, o tom také rozhoduje, jak dobře druhého člověka známe a jak je náš vztah důvěrný, tedy tzv. sociální vzdálenost. Jinak jednáme v rodinném kruhu, jinak s kolegy v práci. Naše povahové rysy, to jestli jsme průbojní nebo stydliví, aktivní nebo pasivní, rozhodují zase o tom, jaký styl jednání s druhým člověkem uplatňujeme.

Podle psychologů se v chování člověka odráží jednak jeho temperament, který je vrozený, a dále vliv prostředí, který formuje osobnost člověka. „Jedním z příkladů je popis osobnosti na škále extrovert versus introvert a škále emoční lability versus emoční stability. Každá tato dimenze s sebou přináší určité způsoby chování, které však vlivem výchovy či prostředí mohou být korigovány. Labilní extrovert méně naslouchá, hůře se ovládá, často reaguje impulzivně a je netrpělivý. Naproti tomu stabilní introvert dokáže naslouchat mnohem pozorněji, je emočně celkem vyrovnaný a vyznačuje se hlubšími, citlivějšími prožitky,“ říká Monika Morgensternová. To, že se charakter člověka v průběhu života vyvíjí, se učíme především od rodičů, ale taky od kamarádů, přátel a od společnosti, ve které se pohybujeme.

„Od rodičů přebíráme například způsob zacházení s emocemi a jejich vyjadřování. V řadě rodin se například od dětství vyjadřuje vztek příkazy a zákazy, ale nemluví se o podstatě tohoto pocitu a o tom, jak s ním zacházet. To pochopitelně ovlivňuje naše prožívání vzteku v dospělosti,“ říká Pavel Rataj z pražské Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Jaká je vaše sociální vzdálenost?

To, jak je nám druhý člověk blízký, odráží i tzv. sociální vzdálenost. Je to míra ochoty vpustit jiné lidi do svého okolí. „Větší sociální vzdálenost, například ve vztahu vedoucí a podřízený, znamená, že mnohem více kontrolujeme své chování a dáváme mnohem menší průchod svým emocím. Přestáváme být spontánní a své chování usměrňujeme podle role, kterou v dané chvíli plníme,“ dodává.

Nejmenší sociální vzdálenost ve vztahu k nejbližší rodině a k partnerovi je naopak charakteristická spontánností projevu a ochotou dát najevo své emoce. To je důvod, proč v kritické chvíli padá vaše potřeba ulevit si, zbavit se napětí a stresu právě na hlavy vašich nejbližších. Problém ale je, že oni si často berou vaše výtky osobně. Nevědí totiž, že chyba ve skutečnosti není v nich, ale ve vás, a že tímto způsobem „nešikovně voláte o pomoc“. Jak se v takových situacích bránit, se dočtete v článku „Jak... se povznést nad negativní poznámky“ na stránce 22.

Očekávané chování?

Život nás staví před problémy a výzvy, počínaje problémy všedního života a konče velkými krizemi, ztrátami a zármutkem. Osobnost člověka, kultura, ve které vyrůstáme a vliv sociálního prostředí sice z velké části rozhodují o našem chování, ale protože jsme adaptabilní, dokážeme se v určitých situacích chovat tak, jak se to od nás očekává. Nicméně neznamená to, že z vyhraněného introverta je možné vlivem adaptačních mechanismů udělat vyhraněného extroverta nebo opačně. Platí to například v situacích, kdy nás nadřízený v zaměstnání prosí o asertivitu.

Přestože v reálném životě příliš asertivní nejsme, snažíme se jeho chování naplnit, byť to pro některé z nás může být velmi obtížné. „Každý z nás si vyvinul schopnosti ovládat se a přizpůsobovat se vůči svému okolí. Je úplně běžné, že zatímco v práci zastáváme roli komunikativního a vyrovnaného vedoucího schopného vést tým desítek lidí, doma si naopak vytváříme takový kompenzační model, v němž se sami vést necháváme.

Pochopitelně záleží na nás, jaký model nám vyhovuje a především jestli nás dokáže dlouhodobě uspokojit,“ říká Monika Morgensternová. Zatímco pro jednoho člověka může být uspokojivý a nebude mít problém přecházet v pracovním i v osobním životě plynule z jedné role do druhé, pro jiného to může být stresující. Právě stres může rovněž vyústit v překvapivou změnu chování, která nás samotné zaskočí.

Jak ovládat své chování?

Vžité vzorce chování se mění jen velmi obtížně. To ale neznamená, že své chování nemůžete ovládat a že v zátěžových situacích pokaždé musíte vybuchnout a následně si to vyčítat. Klíčem ke změně je v první řadě sebereflexe, pozorování a analyzování svého chování. „K analýze vnitřních pocitů člověka existuje několik psychologických technik. Člověk však může analyzovat i sám sebe, dokáže-li si zodpovědět následující otázky: Co způsobuje, že se chovám takhle? Jsou to určité typy lidí, se kterými mám opakovaně problémy? Je nějaká situace, která je mi nepříjemná?“ vysvětluje Monika Morgensternová.

Abyste mohli ovládnout své chování, musíte si nejprve před očima přehrát nepovedené situace a zkusit i z nich vyvodit, co je mohlo způsobit. Takovou sebereflexi je podle odbornice nejlepší provádět o samotě, v klidu a zejména s odstupem například od situace, která ve vás vyvolala negativní emoce. Někomu pomůže si své myšlenky i zapsat. Na písemné zaznamenání svého přemýšlení totiž budete potřebovat mnohem víc času než při mluvení, takže o sobě budete přemýšlet déle a sepsané postřehy budou mnohem uchopitelnější, protože zapsané je nepřehlédnete. Důležité je snažit se najít především motivaci svého chování.

Vyhýbáte se v práci hrozícímu konfliktu, protože chcete být šéfem milováni? Nechali jste si ujít vhodný okamžik pro vyjednávání o zaslouženém vyšším platu ze strachu o místo? A nebylo náhodou vaše nenaplněné odhodlání důvodem k tomu, že jste doma vybuchli jako sopka?

Hledejte zpětnou vazbu!

Abyste dokázali na své chování nahlédnout skutečně objektivně, je důležité využít zpětnou vazbu od lidí, s nimiž se stýkáte. Zpětnou vazbu vám mohou nabídnout kolegové v práci, přátelé, partner i děti. Protože v zaměstnání jsou v poslední době populární nejrůznější teambuildingy nebo školení komunikačních dovedností, náhledu na své chování se dočkáte víceméně i bez zásadního přičinění. V rodině budete muset o názor na své chování požádat někoho ze svých blízkých, a to ideálně naprosto otevřenou otázkou. „Zpětná vazba je velice cenný zdroj informací. Přestože někteří si úskalí svého chování uvědomují, je mnohem jednodušší nahlédnout na něj a začít s ním pracovat, pokud jim ho pojmenují kolegové v práci nebo nejbližší rodina,“ říká Monika Morgensternová.

Problém je pouze ten, že lidé mají obecně tendenci hodnotit nikoli chování, ale člověka jako takového, a tak v rodině můžete se svojí otázkou narazit. Proto se neptejte, jací jste, ale jak jste se chovali v dané situaci a co jste mohli udělat jinak a lépe. Význam má každá zpětná vazba, od kolegů i od blízké rodiny, protože v zaměstnání i doma se chováte trochu jinak a lidé si tudíž mohou všímat jiných věcí. Je také pravděpodobné, že zatímco kolegové k vám budou ohleduplnější a vůči jejich diplomatickým komentářům budete muset být otevřenější, abyste slyšeli to nejpodstatnější, od svých nejbližších se dozvíte informace včetně těch intimních, které určitě nepřeslechnete.

Jak změnit svou hlavu?

Máte-li své chování včetně motivace sepsané na papíře, případně jste si vyslechli zpětnou vazbu od kohokoli ze svého okolí, zkuste se zamyslet nad tím, co jste mohli udělat jinak, abyste byli spokojení? Jak by vypadalo chování, které by v dané chvíli neškodilo, ale pomohlo? Zkuste si takovou představu načrtnout sami pro sebe. Nebuďte přitom příliš radikální, i malá změna je úspěch. Pokud se bojíte požádat v práci o vyšší plat, požádejte šéfa nejprve o schůzku, na které se ho zeptáte, jak byste mohli dosáhnout vyššího hodnocení a co konkrétně budete muset udělat.

Jakmile to splníte, budete mít mnohem výhodnější vyjednávací pozici a nestane se vám, že byste byli doma frustrováni z množství profesních úkolů a nedostatečného ohodnocení. Jestliže dojdete k závěru, že vaše naladění a vystupování vůči partnerovi a dětem nesouvisí pouze s profesními problémy, ale s jejich skutečným chováním, například neplněním povinností, nebojte se je na to upozornit. Buďte konstruktivní, ovšem nemluvte o nich jako o nespolehlivých lidech. Řekněte, že jejich chování a neplnění zadaných úkolů ve vás vzbuzuje negativní pocity, ze kterých se pod tíhou dalších problémů vyvíjí zbytečná agresivita.

Důležitá je nejen správná formulace vašich myšlenek, ale také vhodné načasování. Pokud vás duše tíží jako kámen, ale partner je pár minut před odchodem z domova před důležitou pracovní schůzkou a děti spěchají do školy, zřejmě to nebude ideální volba, abyste rozebírali vaše, jeho a jejich chování a snažili se hledat možné cesty k nápravě. Navíc než se pustíte do diskuse, nikdy nezapomínejte, jakou osobností jste vy a jaké osobnosti máte před sebou a berte ohled na své i jejich vrozené vzorce chování.

Najděte si čas sami na sebe!

Jak už bylo řečeno, nejen osobnost a sociální vzdálenost hrají roli. Zatímco ženy mají tendenci být emočně labilnější a citlivější, sebekritické a úzkostné, muži bývají obecně vyrovnanější, ovšem mívají častější sklony k agresivitě. V případě mužů to však samozřejmě neznamená, že automaticky mohou být k cizím lidem neohleduplní a k blízkým hrubí nebo vulgární. Jestliže si s partnerem vzájemně poskytnete zpětnou vazbu a najdete motivaci změnit některé své chování, můžete jeden druhému pomoct hledat také kompenzační mechanismy, které vám pomohou vaše chování korigovat.

Nezáleží na tom, jestli to bude pravidelný úklid v nitru nebo sport, co vám pomůže změnit některé projevy vaší osobnosti. Každopádně je důležité na sobě pracovat a v kritické chvíli umět odhadnout, že k vám přichází nežádoucí emoce, kterou byste ze svého života rádi vymazali. V obtížných situacích, jako je třeba příchod domů po náročné pracovní směně a objevení domácích problémů, ihned nereagujte, ale snažte se získat časový odstup a pozorujte svou mysl.

Co získáte tím, když začnete křičet? A jak to bude u vás doma vypadat, když teď požádáte manžela o kávu, společně si sednete ke stolu a jeden druhému se upřímně vypovídáte? Že nemáte čas? To je jen výmluva, kterou pohřbíváte naději na změnu. Protože jestli si změna chování skutečně něco žádá, pak právě čas. Čas umět se zamyslet sami nad sebou a především ochotu chtít se změnit.

Témata: Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Malá změna, Sociální prostředí, Tvar, Zpětná vazba, Nejbližší rodina, Ideální volba, Pavel Rataj, Typ lidí, Tvář, Sopka

Video