[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kdybych měla k něčemu přirovnat rodičovství, asi by to byla chůze po laně. Člověk dělá všechno pro to, aby udržel balanc, což je občas fakt dřina. A někdy se prostě stane, že spadne. Jediné štěstí je, že naše děti nám to lano nedávají příliš vysoko nad zem a dovolí nám na něj znova naskočit. Jsme přece jen lidi a chyby jednoduše vždycky dělat budeme, i když ve výchově je to to poslední, co bychom chtěli. Jenže rodičovství nám dává spoustu nelehkých úkolů. Třeba to, jak se jako rodič postavit ke svobodě dětí!
Jak nepotlačovat potřeby dítěte a zároveň z něj nevychovávat dítě sobecké a nepřizpůsobivé? Jak vybalancovat roli mezi tím, že chci dítě chránit, a tím, že ho zároveň chci nechat objevovat svět? „Míra svobody, stejně jako pravidla a hranice, vždycky souvisí především s tím, jaké máme dítě, jak je staré a v jaké situaci se pohybujeme,“ podotýká dětská psycholožka PhDr. Blanka Pöslová.
Každé dítě ve spojení se svými rodiči tedy potřebuje mít míru svobody nastavenou jinak. „Něco jiného je, když je dítě hodně energické a temperamentní. Takové, které se vrhá po hlavě do jakéhokoli nebezpečí, je to pro něj spíš výzva než zákaz. U něj samozřejmě musíme hranice nastavit striktně a mít ho pořád pod kontrolou. Pak jsou děti, které jsou v principu svým založením opatrnější, ty zase budu spíš trošku ponoukat, aby některé nové věci vyzkoušely. Některé děti musíme tedy spíš brzdit a jiné zase spíš motivovat a aktivovat k tomu, aby něco nového vyzkoušely. Jednoznačná odpověď tak neexistuje, klíčové slovo je tam ale vždycky jedno: bezpečí,“ říká psycholožka.
Co se právě bezpečí týče, hodně záleží na prostředí, ve kterém naše ratolest vyrůstá. „Jiné to je ve městě, jiné na vesnici, jiné na dovolené nebo na horách. Je třeba velká míra bezpečného prostoru, to ale neznamená, že dítěti nedám dostatek příležitostí, aby něco nového vyzkoušelo,“ doplňuje psycholožka.
Mezi generací současných dětí a rodičů a těmi předchozími jsou poměrně velké rozdíly. „Každá generace má svoje. Souvisí to i s tím, jaká je atmosféra ve společnosti. Když prarodiče dnešních dětí argumentují tím, že běhali už jako čtyřleté děti sami venku, přejme jim to. Ale dnešní doba je úplně jiná. V dnešní relativně nebezpečné době se rodiče bojí děti někam pustit, chtějí je mít pod kontrolou a má to své opodstatnění,“ vysvětluje psycholožka s tím, že obzvlášť ve velkých městech je, co se bezpečí týče, oproti letům minulým změna výrazná a na děti číhá mnohem víc nebezpečí než dřív.
Venkov zůstával (a mnohde ještě stále zůstává) jakousi oázou svobody pohybu a samostatnosti. Ostatně když sama zavzpomínáte, nemáte ty nejhezčí vzpomínky na prázdniny u babičky nebo tety na vesnici? Nebo na táboře? Jasně, často to bylo na hranici pořádného průšvihu, ale když to dobře dopadlo, zůstaly jednoznačně ty nejdobrodružnější vzpomínky.
Dnešní rodiče rozhodně chrání děti mnohem víc, než to bylo běžné v minulosti. Také na ně ale obecně kladou méně povinností. Ve středověku byly od práce osvobozeny jen děti do pěti let, dnešní desetileté často ani nevědí, jak vyklidit myčku. Jasně, jsou to extrémy, ale čím je dítě samostatnější, tím více svobody paradoxně má. Vést dítě odmalička k samostatnosti je tak prvním velkým krokem na cestě k sebevědomé a svobodné bytosti.
Novorozenci a kojenci na nás stoprocentně spoléhají, jsou na nás naprosto závislí. Jak rostou, stávají se samostatnějšími, stále ale naši ochranu, podporu a lásku potřebují. A právě batolecí období je prvním velkým objevováním pestrobarevného světa kolem. Je to právě to období, kdy dítě běží a vy ho jako stín pronásledujete všude, kde se dá.
Přiznám se, že jsem nikdy nepatřila mezi maminky, které nechávají děti lézt v restauraci po zemi nebo je nechávají bez dozoru lézt všude možně. Oproti tomu mi nevadilo, když se batolily v písku na pláži nebo v trávě na zahradě. To ale nesnesl můj extrémně čistotný manžel, takže naše děti raději všude nosil. Postupem času nám ale začalo být víc a víc jasné, že svou úzkostlivostí děti brzdíme.
Se svobodou přímo souvisí i nastavování hranic. Nezřídka se dočteme o tom, že právě hranice omezují růst osobnosti dítěte a udupávají jeho vnitřní svobodu. Jenže hranice jsou ve výchově nesmírně důležité, jde jen o to, jak zeširoka je dětem nastavíme. Větší volnost může přispět k jejich vyšší psychické odolnosti. Pokud je ale příliš velká, snadno se zvrhne v nezájem a může mít úplně opačný efekt. Dítě totiž sice získává potřebné zkušenosti a má svobodu, kterou by mu možná leckdo záviděl, ale vše se děje chaoticky, chybí mu strukturování zkušeností pod vedením dospěláka, které je potřebné pro jejich pochopení a utřídění.
„Hranice jsou pro děti nezbytné, vytvářejí bezpečné prostředí pro jejich zdravý vývoj. Mění se, jsou dynamické,“ říká Iva Kyselá z Akademie rodičovství s tím, že děti potřebují od rodičů vědět, co se od nich očekává a jak budou rodiče reagovat, když děti domluvená pravidla a dohody poruší. Vzniká tak pro ně bezpečný terén k učení. Rodič by na projevy dítěte měl podle jejích slov reagovat citlivě, pružným posouváním hranic.
Svoboda je nesmírně důležitou součástí našich životů. Dovoluje dětem získat nejrůznější dovednosti, podporuje sebevědomí a pocit vlastní hodnoty i motivaci. Pěstuje schopnost spolehnout se sám na sebe a umožňuje dětem cítit, že mají něco ze svého života pod kontrolou. Jde o svobodu prožít život naplno a zažít důležité životní lekce. Je to ale zároveň velmi individuální téma. Faktem je, že s žádným extrémem v tomhle případě rodiče s největší pravděpodobností nepochodí.
„Je dobré dát dětem dostatek prostoru a svobody, aby se jejich osobnost mohla rozvíjet, ale nesmí to být na úkor druhých lidí, protože naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka,“ vysvětluje Blanka Pöslová. A právě to by dítě mělo pochopit co nejdřív a my bychom mu s tím měli pomoct, jak jen to jde.
Každý jeden člověk má své hranice svobody někde jinde. To, co se zdá jednomu už příliš, jiný vnímá jako normální a běžné. Jak řekl irský dramatik George Bernard Shaw, svoboda znamená zodpovědnost. A to je důvod, proč se jí většina lidí bojí. Kolik jí dopřejeme sami sobě a svým dětem, je do velké míry v našich rukou. A selský rozum je to, co nám pomůže nejvíc.
Když se podíváme na batolecí věk, je to takové „harakiri“ období, kdy rodiče za dítětem pořád běhají. Jak moc děti nechat „spálit se“?
Nejsem zastáncem toho, abychom dětem vytvářeli extrémně bezpečný prostor. To znamená, aby se nesetkaly s žádnou potíží nebo aby na něco nenarazily. Protože něco jiného je to dětem říkat a něco jiného je, když to zažijí na vlastní kůži. Je dobře, když si to ty děti vyzkoušejí. Vždycky říkám, že by prostředí, ve kterém se dítě pohybuje, nemělo být úplně sterilní. S ročním dítětem samozřejmě nenecháme horkou kávu na stole jako výzvu. Abych ale na dalších pět let schovala všechno metr a půl do výšky, to je druhý extrém. Dovolím mu ale, ať běhá bosky po zahradě, ať se spálí o kopřivu, ať zakopne a upadne. Ono si bude alespoň příště dávat pozor. Ale musí na to přijít samo. Zase bude klíčovým slovem bezpečí. Nenechám ho spadnout z útesu nebo skočit pod auto, ale nepovedu ho pořád za ručičku. Zejména u dětí, které jsou trošku neobratnější, není vždycky ku prospěchu pořád u nich stát a říkat jim, co by se jim mohlo stát.
Jak poznám, že jdu tím správným směrem a moje dítě se vyvíjí tak, jak by mělo?
Myslím, že většina rodičů má to, čemu se říká zdravý selský rozum. To je vodítko, kterého se můžeme chytit. S extrémy tady často narazíme. Ale myslím, že rodiče sami vycítí, jestli je jejich dítě v pořádku. Sledujeme jeho vrstevníky a máme i své hodnoty, to je to klíčové. Hodně nám pomůžou i vývojové fáze našeho malého človíčka. Zhruba kolem třetího roku dítě nastupuje do školky, takže by pravděpodobně mělo být schopné vzdálit se od maminky a začlenit se do skupiny. Další vývojový krok je nástup do školy, tam už je větší potřeba samostatnosti. Život nám to všechno přihrává tak nějak průběžně... Když vidím, že se moje dítě ode mě odmítá vzdálit i na pískovišti a pořád si mě hlídá, je to možná výzva připravit mu do života nějaké příjemné okamžiky, jak si vyzkoušet být chvíli bez maminky. Zkusit odjet s babičkou, s tatínkem, a dítko tak postupně stimulovat. Nejde to vždycky všechno hned, chce to malé krůčky a hodně trpělivosti.