[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nejspíš se vám narodí „celý tatínek“ - alespoň tak se to po porodu říkává, i když to úplně nehraje. Proč? Podle evolučních psychologů a antropologů proto, aby se muži ujistili o otcovství. Muž, který se ve svém potomkovi „vidí“, je ochotnější do něj investovat (finance, čas i emoce).
Přirovnáním „ten je ti tak podobný, miláčku“ stejně není co ztratit. Jestli dítě opravdu vypadlo z oka vám, nebo jemu, to nikdo nemůže objektivně rozlousknout. Tak proč tátovi nezalichotit, že.
A i kdyby, příroda stejně s podobou tátovi musí obezřetně šetřit. Jak známo, deset procent dětí je kukaččích... Přimhuřuje příroda očko nad nevěrou?
Takže jsou, nebo nejsou novorozenci podobní svým tátům? Jednoznačnou odpověď neumí dát ani věda. Existují tudíž studie, které to potvrzují, ale i výzkumy, podle kterých jsou novorozenci podobní spíš matkám…
Genetika zdaleka ještě neprozkoumala všechno a podle MUDr. Antonína Šípka z Ústavu biologie a lékařské genetiky 1. LF UK a VFN jsou s rozvojem genetiky věci spíš složitější nežli naopak:
„Například ještě před lety existovala řada pouček ohledně dědičnosti barvy očí, jak je hnědá barva dominantní nad modrou barvou a podobně.
Postupem času se ovšem zjistilo, že na pigmentaci očí, vlasů, kůže se nepodílí jeden či dva geny, ale dnes je známo již více než dvě desítky těchto genů a dost možná ještě časem nějaké přibudou, přičemž jejich vzájemná interakce je stále ne zcela probádaná. Proto vlastně ani na základě barvy očí rodičů nemůžeme stoprocentně určit barvu očí potomka.“
Dá se dopředu říct, jaké rysy nám z každého rodiče nebo prarodiče vepíše genetika do tváře? Genetička RNDr. Anna Mészárosová vysvětluje: „Polovinu genů dědíme od otce, polovinu od matky. Tedy čistě teoreticky. Prakticky to tak přesně není, protože příroda na buněčné úrovni už při vzniku spermií a vajíček uplatňuje mechanismy, které už tak vysokou variabilitu ještě dál zvyšují.
Proto se prakticky nemohou narodit dva geneticky totožní jedinci – s výjimkou jednovaječných dvojčat, která jsou geneticky vzato de facto klony.“
Všechno je to hodně komplikované. Dědičnost nějakého konkrétního znaku je podmíněná buď jen jedním genem (například některé vrozené nemoci), anebo skupinou genů – a tato tzv. polygenní dědičnost souvisí právě se vzhledem člověka.
„Výsledný znak, například výška, není zakódován jen v jednom konkrétním genu, ale jde o výsledný efekt mnoha genů. Navíc u některých vnějších znaků hraje ve výsledné podobě roli i vnější prostředí. Nelze zkrátka úplně přesně vysledovat, co a jak je konkrétně v kterém genu zakódováno,“ vysvětluje RNDr. Mészárosová.
Genetika není všemocná a realizace genetického programu může narážet na vnější faktory, poznamenává k tomu MUDr. Šípek. „Jeden z kolegů někdy přirovnává genetický kód ke kuchařce - podle stejného receptu na guláš uvaří dvě různé kuchařky podobné, nikoliv naprosto identické jídlo.“
Ví se například, že velké mutace určitých genů se projeví vznikem výrazné obličejové vrozené vady, neumíme ale zatím z konkrétních genetických variant poznat, zda bude mít dotyčný špičatý nos nebo úzké rty. Geny prostě připraví notový zápis, ale jak skladba nakonec vyzní, záleží na celém orchestru a jeho dirigentovi.
Čili: zbývá věštecká koule anebo se prostě nechat překvapit. Anna Mészárosová má pravdu, když říká, že podobou se genetici příliš nezabývají. „Zkoumat, které geny hrají roli ve výsledném tvaru obličeje, je v podstatě zbytečné a nepřínosné. Určitě v genetice existují daleko palčivější otázky.“
A vůbec – stejně to vaše děťátko bude nejkrásnější, ne?
Jak se skutečně vyvíjí zrak miminek a kdy vás vlastně uvidí?
U fotek z prvních narozenin možná uvidíte samu sebe, za rok zase svoji mamku, ve třech letech to bude tchán… MUDr. Šípek v kostce shrnuje: „Nejde vlastně o nic jiného než o růst, vývoj, dospívání, které je opět řízeno genetickou predispozicí.
Ta se ovšem uplatňuje v určitém prostředí - pod vlivem různých vnějších faktorů.“ Dochází například ke změně fenotypu - modré oči nebo blond vlasy tmavnou, u vybraných jedinců zůstávají…
Roli hrají i detaily, do kterých byste to neřekli. Například vaše gesta, váš úsměv, vaše mračení. Dítě všechny vaše výrazy okoukává a napodobuje, a i to proměňuje jeho tvář.
Podobnost navíc lidé vnímají čistě subjektivně – vaše sousedka může mít při nahlédnutí do vašeho kočárku úplně opačný názor než taťka. Většinou se řídí konkrétními dominantními znaky.
I vy si určitě na první pohled všimnete výrazného nosu Bolka Polívky a jeho dcery Anny nebo lícních kostí Karla Gotta a jeho dcery Dominiky...
Komu bylo vaše dítě podobné při narození a komu je podobné teď?