Maminka.czMateřství

Konec stereotypu na mateřské! Matky radí matkám, jak tohle období přežít

Barbora Vajsejtlová 11.  12.  2020
Krmení, přebalování, uspávání… a zase znovu dokola. Máte pocit, že vám mateřská tak trochu „leze na mozek“ a že se nemůžete vymanit ze stereotypu? Nabízíme vám vyzkoušené tipy, jak na něj vyzrát.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Je to vlastně dokonalý paradox. Porodíte, prokoušete se šestinedělím a vplujete do období, které se eufemisticky nazývá mateřská dovolená. Než se trochu zajedete, nevíte, kam dřív skočit, a někdy horko těžko hledáte čas na to, abyste se vůbec zvládla osprchovat.
 
Večer usínáte ve stejném okamžiku, kdy se vaše hlava dotkne polštáře, a kadeřníka odsouváte jako něco, co byste ráda zvládla dřív, než budou děti maturovat. Pak se vám konečně podaří své dny vtěsnat do šuplíčků, sehrajete se s dítětem a do vašeho života se vrátí alespoň rámcový řád.
 

Jenže nadšení z toho, že jste zvládla chaos, brzo může vystřídat pocit zoufalého stereotypu. Nakrmit, uspat, přebalit, procházka, vykoupat… Rozhodně se nenudíte, ale občas máte dojem, že jste se změnila v automatickou matku.

Proč se o tom nemluví? 

Příliš často se o tom nemluví, protože mateřská dovolená je přece jedním z nejkrásnějších období a vůbec, maminka má své vytoužené dítě a to dokonale saturuje všechny její potřeby, tak na co si stěžuje? Jenže stereotyp a pocit osamělosti jsou u žen na mateřské dovolené velmi časté.

Ať už společenské ohledy, či militantní matky v internetových diskusích říkají cokoli, je naprosto v pořádku přiznat, že jsou chvíle, kdy toho máte plné zuby, nejradši byste dělala něco úplně jiného a mixování vařené mrkve vás zkrátka neuspokojuje.
 
Navíc v tom rozhodně nejste sama. Studie provedená v roce 2018 Britským červeným křížem zjistila, že s pocitem osamělosti se občas potýká třiaosmdesát procent matek a třiačtyřicet procent má tyto pocity často. To, že vás monotónní průběh dnů nebaví, absolutně neznamená, že byste byla špatnou matkou nebo že byste své dítě neměla ráda. Jde o úplně normální a legitimní pocit, kdy se váš život najednou obrátí naruby, a ačkoli své miminko bezmezně milujete, stýská se vám po kolezích, mejdanech s kamarády a aktivním životním stylu.

Tohle pomohlo nám!

Dali jsme proto dohromady tipy, které proti mateřskému stereotypu pomáhaly nám, v redakci Maminky. Zkuste se inspirovat a možná zjistíte, že rozbití stereotypu není zas tak složité.
 
Kafíčko, jazz a návrat do práce

Cokoli stereotypního mě popravdě děsí. Zajeté koleje nejsou nic pro mě. Miluju, když je každý den jiný. Kupodivu tu samou náladu mělo i moje miminko. Bylo rádo, pokud se kolem něj něco dělo. Když přišla návštěva, když jsme šly na návštěvu, když jsme jedly venku, když jsme jedly u babičky, stále něco nového.
Navíc jsem se poměrně brzy vrátila do práce a o péči o dceru jsme se dělili s mým mužem a maminkou. Takže o stereotypu nemohla být ani vzdáleně řeč. Nikdy jsem nepropadla kouzlu tepláků a oblíbené lavičce na jednom dětském hřišti.

Jediný rituál, který jsem pravidelně od narození dcery dodržovala, bylo odpolední kafíčko pro mě a večerní koupání s posloucháním jazzu pro moji holčičku. A ty rituály máme v podstatě dodnes. A nic stereotypního na nich neshledáváme.
 
Alice Rossi, šéfredaktorka
 
Kolik dárků na Vánoce je akorát? Když jich je moc, děti si je stejně neužijí


Řád a pořádek

Vůbec jsem si neuvědomovala a nepřipouštěla, co bude, až to bude. Toma jsem měla poměrně pozdě, do té doby jsem si jezdila na inlajnech, hrála beach, prostě, co se mi chtělo, to jsem udělala. Ale najednou přišel veletoč.

Stěhování do jiného města, z malého bytu do domu, a hlavně nedosažitelnost všeho toho, co mě dřív bavilo. Totálně se mi změnil život. Přišlo něco, co člověka sice strašně dobíjí, ale stejnou měrou vysává, a to doslova. Takže ejhle, stereotyp přišel nezván a nečekán. Ale vlastně, když tak o tom přemýšlím, zas tak mi to nevadilo. Můj život dostal nový řád a pořádek. Najednou se muselo plánovat a vzápětí přeplánovávat, když něco nešlo, jak má. A pak jsem dostala nabídku práce z domova, to byl Tomovi asi rok. S radostí jsem přijala, nejen kvůli financím, ale hlavně jsem byla zase v kontaktu s lidmi z branže. Jeden týden v měsíci jsem tak měla naředěné domácí povinnosti povinnostmi pracovními.
Takže i když domácí stereotyp probíhal dál, práce mě tak trochu vrátila do starých kolejí. A to nejsem workoholik! Mateřskou mi okořenila
práce i cvičení
 
Marta Laňková, artdirektorka
 
 
Křeček v kolečku

Já a stereotyp? Kdysi jsem si myslela, že něco takového se mě týkat nemůže. No tak jsem zjistila, že může. Miminko s batoletem naráz, období „dvojích plín“ a jejich nesynchronizovaného spánku mi dalo fakt zabrat.

Občas jsem si připadala jako křeček v kolečku. Když se nám ale podařilo najet na pravidelný režim, vlastně se mi strašně ulevilo… Vždycky se našlo něco, co mě z pozdějších náznaků stereotypu včas dokázalo vytáhnout. Určitě to byly babičky, které nikdy neměly problém s tím, se mi o děti postarat, zatímco jsem si šla zacvičit. Nejvíc mi ale život na mateřské okořenila práce. Dvakrát až třikrát týdně jsem v šest večer usedala k počítači, který jsem sice občas opouštěla ve dvě ráno s obtisknutou klávesnicí na obličeji, i tak mě to ale hrozně nabilo energií. V tuhle dobu se za mámou do pracovny prostě nesmělo! A já si užívala, že si chvíli můžu „odpočinout“ tak trochu jinak. Dneska se to trošku otočilo a každý den se nejvíc těším na to, až mi kluci před školou skočí do náručí. A taky na jejich stereotypní odpověď na stereotypní otázku, jak se měli a co bylo dneska k obědu!
 
Michaela Láchová, redaktorka
 
 
Za hranice VŠEDNÍCH DNÍ

Upřímně, na boj se stereotypem jsem neměla na mateřské s první dcerou moc energii. Ony to ani matky perfekcionistky moc nestíhají vnímat! Jela jsem v nějakém mlžném oparu asi do jejích dvou let. Nespala, pořád breptala, chtěla všechno vědět, u všeho být… Nějakou formu stereotypu jsem si uvědomila až s druhou dcerou. Obecně mě stereotypy a řád a rituály uklidňují, stejně jako děti, takže mi v tom všem kolotoči s dětmi bylo fajn. Pokaždé, když jsem měla tendenci zakoukat se z okna a říct: A dneska zase to samý, jsem se sebrala a s holčičkama někam vyrazila.

K babičce, do přírody, se sousedkama na výlet nebo alespoň k nim na zahradu. Snažila jsem se občas dělat některé věci jinak než obvykle. Šla jsem jinou cestou s kočárkem, ze školky, sedly jsme do auta a jely „na kafíčko“ tam, kde nám bylo dobře, objevovaly jsme lesy za domem a já nové trasy na běhání.
Čímž se dostávám k důležitému „rozbíječi“ stereotypu, alespoň u mě. Krátce po prvním porodu jsem začala zase běhat a čistit si hlavu. Sama, mezi poli, po silnicích mezi vesnicemi. A to mi dokonale párkrát v týdnu pomohlo vyjet z mateřských kolejí a dát si výhybku k sobě samé. A také jsme si s mužem občas vyrazili jen my dva, když bylo hlídání. Klidně jen na pivo do naší vesnické hospody. Prostě za hranice všedních dní. Pravidelně i za hranice české. A to teprve bylo vybočení ze stereotypu! To se pak člověk rád vrátil k těm svým rituálům a stereotypům a svým holčičkám. Až zpětně si vlastně říkám, že jsem ten běh mateřských dní mohla „rozbíjet“ mnohem víc. Byl na to totiž čas.
Nějak totiž s věkem ubíhá nadzvukovou rychlostí.
 
Lenka Čopáková, editorka
 

Děti se staly součástí mého životního stylu

Mně osobně nejvíc pomohlo to, že jsem v podstatě nikdy nepřestala pracovat, i když jsem se tomu s ohledem na děti věnovala s různou intenzitou. Nemyslím si, že bych byla workoholik, jen mám svoji práci ráda a je to důležité pro moji psychiku.
 
Mimochodem, psychická odolnost je podle mě v boji s mateřským stereotypem zásadní a na mě všechno mnohem víc doléhalo, když jsem byla unavená a nevyspalá. Proto jsem už před mnoha lety vyhlásila pravidlo, že spánek matky je svatý, a když byly děti malé, chodila jsem po obědě spát s nimi. Pak člověk třeba méně podléhá pocitu, že by měl zvládnou to a ono, protože to okolí očekává, a že pokud to neudělá, je špatný rodič. A také se mi osvědčilo, když se děti postupně a přirozeně stávaly součástí mého životního stylu, a ne naopak. Tahala jsem je všude s sebou jako koťata místo toho, abych seděla doma a litovala, že se rok, dva, tři nikam pořádně nedostanu.
 
A opačně, když se mi nikam nechtělo, zůstali jsme prostě všichni doma, protože nikde není psáno, že když nejdete dvakrát denně na dětské hřiště, dítě zakrní. To vážně ne! Nedokázala jsem být NA JEDNOM MÍSTĚ.
 
Radka Wallerová, webeditorka
 
 
Střídala jsem Prahu a Šumavu
 
Jak jsem bojovala s mateřským stereotypem? Nedokázala jsem být na jednom místě. Střídala jsem Prahu se Šumavou, chození na vymakaná hřiště s lesem a promyšlené kurzy pro podporu rozvoje dětí s tím, že jsem dělala pro Tinu a sebe zdánlivé „nic“ a hodiny jsem korzovala (s kočárkem i bez) v polích a loukách, ideálně bez lidí. Střídavě jsme my dvě existovaly doma i na Šumavě vlastně až do Tinina nástupu do školy. Pomáhalo to mně, jí i partnerství – ušetřili jsme si doma spoustu náběhů na ponorku a uchovali si s partnerem každý svůj osobní prostor.

Což si myslím, že je v rodičovství jedna z nejtěžších disciplín. A když už toho bylo přece jen moc a každodennost tasila drápky, prostě jsem o tom napsala článek. Protože psaní je pro mě terapie snad od chvíle, co znám abecedu. Začala jsem
FOTIT
 
Jana Potužníková, redaktorka
 
 
Zapsala jsem se do fotografické školy
 
Musím přiznat, že mateřská pro mě byla velmi náročným obdobím. Jakkoli jsem se na miminko strašně těšila, nějak jsem si zapomněla uvědomit, jak razantní obrat v životním stylu je s mateřskou dovolenou spojený. Byla jsem zvyklá žít hodně aktivně a po porodu jsem měla pocit, že tohle všechno skončilo. Naštěstí to byl jen chvilkový záchvat způsobený rozbouřenou hormonální hladinou. Protože jsem záhy zjistila, že v aktivním životním stylu lze bez problémů pokračovat i s malým dítětem (dětmi). Jen to vyžaduje jinou organizaci. Chodila jsem se synem cvičit, běhala jsem, absolvovali jsme spolu výstavy i výlety.
 
Udělala jsem si velkou radost a konečně jsem se zapsala do večerní fotografické školy, kterou jsem roky předtím odkládala. Třikrát do týdne jsem opustila plenky i sterilizování lahviček a na pár hodin se ponořila do úplně jiného světa. Snažila jsem se pochopit, jak funguje clona nebo ISO, a bavila se s lidmi o úplně jiných věcech než o opruzeném zadečku a prořezávajících se zoubcích. Prostě jsem si psychicky odpočinula a o to víc jsem se potom těšila domů. Navíc mělo moje fotografické snažení další výhodu v tom, že jsem většinu úkolů do školy mohla vyfotit na našich procházkách a dalších akcích a spoustu krásných vzpomínek mám tak zvěčněných a můžu se k nim (teď už i se svými dětmi) vracet.
 
Lenka Brožová, redakorka
 
Kdy je nejlepší čas na dítě? Možná o dost později, než si myslíte


Úprk na beachvolejbal

Věděla jsem, že hlavně potřebuju vypadnout z domova, jinak že se udusím sama sebou. Tak jsem si do uší pustila nějaký podcast a kočárkem orala místní turistické trasy. Dokud totiž dceři skákala hlavička v lese, spala jako pařez. Ve zbylém čase řvala jako na lesy. Pak jsem zkusila outdoorové cvičení pro maminky s dětmi. Hlavně strollering, který mi přijde takový mírnější. Párkrát jsme zašla i na konkurenční fitMAMI, ale já prostě nerada běhám. Lokality, kde se kolem vás cvičí, najdete na webových stránkách obou programů. No a jak jen to šlo, zajela jsem si (a to i v zimě do kryté haly) na milovaný beachvolejbal.

Chtělo to tedy dvě podprsenky a plánování na minuty: objednat manžela či chůvu, nakojit, předat dítě, už v šortkách odjet směr hřiště, zahrát si a z kurtu rovnou domů. Zasvobodna a bezdětná jsem si vždycky říkala: „Fuj, co to je za čuňata, některý ty ženský, že se ani neosprchujou!“ Dnes už to vím – jsou to matky, které pospíchají kojit a uspávat, nebo jim vypršelo hlídání.

No a co jsem dělala, když se mi po dvou letech narodila druhá dcera? To jsem se fakt nenudila. Snažila jsem se to kombo kojenec s kolikou plus dítě v období vzdoru hlavně přežít.
 
 
Pekla jsem DORTY
 
Na mateřské jsem začala hodně péct. Vyhrabala jsem recepty, které jsem léta shromažďovala v šuplíku, a zkoušela a pekla, na co dřív nebyl čas. Také jsem začala péct dorty na zakázku, na což teď už zase není čas. Navíc jsem chodila s kočárkem na dlouhé půldenní túry po okolí. Bydlíme v Posázaví, takže bylo pořád kam vyrážet – hlavně do kopců, což bylo fajn na psychiku i pro hubnutí – v těhotenství jsem nabrala totiž přes třicet kilo.
 
Simona Procházková, on-line redaktorka
Témata: Mateřská a rodičovská dovolená, Miminko, Mateřství, Matka, Kočárek, mateřská láska, koně, Workoholik, Radka Wallerová, Vařené, Stěr, Louka, Simona Procházková, Korzo, Křeček, Rituál, Maminka, Dcera, Mateřská dovolená, Lenka Čopáková, Michaela Láchová, Marta Laňková, Les, Praha, Alice Rossi, Kočárky na Heureka.cz