[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tříletý Alešek má dnes opravdu svůj den! Během dopoledne několikrát ublížil mladšímu bráškovi a ten pak plakal. Potom ucpal toaletu „sněhovou koulí“ vyrobenou z celé role toaletního papíru, načež vysypal koš na podlahu – prý cosi hledal. U oběda odmítal jíst, po obědě odmítal spát, po spaní odmítal svačit i jít ven.
Po dvou hodinách nechtěl jít ze hřiště a ztropil velmi hlučnou scénu, přidal se i mladší bratříček – křik, pláč a hluk byly strašné. Maminka byla vyčerpaná, navíc se styděla, popadla tedy oba chlapce za ruku, táhla je domů a hubovala: „Počkejte, až přijde táta, všechno mu řeknu! Ten se bude zlobit, to uvidíte!“ Oba kluci se rozkřičeli ještě víc…
„Vztahy jsou jednodušší, když spolu lidé jednají přímo. Kdykoliv se komunikace účastní tři lidé, stává se zmatenou,“ tvrdí o rozepřích rodičů s potomky skvělý australský psycholog a rodinný terapeut Steve Biddulph. Což nevylučuje další Biddulphovo doporučení, a to zní, že rodiče by si měli být při sváru s dětmi jeden druhému vždy oporou. „Princip je následující: Pokud dojde ke konfliktu mezi dítětem a matkou, musí se mezi nimi také vyřešit. Otec se má jen ujistit, že dítě je vůči matce uctivé a záležitost nezůstává na mrtvém bodě,“ radí psycholog.
Čím je dítě mladší, tím méně je vhodné řešení konfliktu odkládat na pozdější dobu – alespoň to tvrdí mnozí dětští psychologové. Děti žijí přítomným okamžikem, představa o čase se u nich vyvíjí s věkem. Ani starší batole nemusí naprosto chápat, proč mu tatínek po příchodu domů vyčítá, že má být hodný na bratříčka, kterého během dopoledne rozplakal. Vždyť to je tak dávno! Nyní je přeci slon s dlouhým chobotem a bratříček je malý slon, který se ztratil – tak pěkně si hrají!
Má za sebou velmi náročný pracovní den a touží po pouhých 20 minutách „aklimatizace“. Ještě si ani nesundal kabát a už je nucen poslouchat, co strašného jeho potomek provedl. Toužil si odpočinout, těšil se, až se s dětmi pomazlí. Místo to toho je nedobrovolně vmanipulován do role rozhodčího, soudce a mnohdy i vykonavatele trestu za věc, u které nebyl a naprosto netuší, co a jak se přihodilo. Uznejte, že role „strašáka“ není příjemná a mužům-otcům se nelze divit, že ji odmítají vykonávat. Navíc má takový přístup ještě jeden vedlejší efekt; jakmile tatínek „vytáhne paty“ z domu, děti maminku opět „převálcují“.
Ještě v minulém století byl v tradičních rodinách, kdy mnoho matek zůstávalo v domácnosti naprosto běžný model „zlý a hodný policajt“. Otec byl přísný, vyžadoval kázeň a úctu, maminka bývala měkčí a pečující. Biddulph takový model komentuje: „V 60. letech minulého století byla zřejmě běžná kombinace tvrdý rodič – měkký rodič, kdy se jeden snažil vynahradit drsnost druhého. To není dobré, protože dítě pak postrádá alespoň jednoho vyrovnaného rodiče.“
Úlohou otce v řešení konfliktů, u kterých nebyl, tedy není být zlým policajtem či strašákem, jeho rolí je stát při matce. Pokud má na situaci jiný názor, měl by jej samozřejmě probrat nejprve mezi čtyřma očima s partnerkou, a pak vše společně „předložit“ malému nezbedovi či nezbedům.