[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pojem kontaktní rodičovství pochází už z 80. let minulého století od amerického lékaře Williama Searse. Kontaktní rodičovství nenabízí soubor přesně daných pravidel, protože respektuje především to, že každé dítě je jiné a jedinečné.
Nejdůležitější je citlivost a vnímavost směrem k dítěti. Následující principy jsou proto vodítkem a nápovědou pro rodiče, ne dogmatem, které se musí bezvýhradně ctít.
Citová vazba s dítětem vzniká již v průběhu těhotenství a přirozeným příchodem dítěte na svět se dále upevňuje. Stěžejní jsou pak první hodiny po porodu, kdy je ideální mít miminko u sebe v těsném kontaktu nahé kůže na kůži. Vzniká tak pevné pouto pro další život.
Kojení je naprosto přirozené, a proto se v případě kontaktního rodičovství neřídí pevně stanovenými časovými intervaly, ale čistě potřebami dítěte. Maminka kojí, kdykoli dítě projeví potřebu.
Kojení neslouží pouze k utišení hladu, ale pro upevňování pouta mezi matkou a dítětem. Kontaktní rodičovství navíc zdůrazňuje prospěšnost kojení nejen pro dítě, ale rovněž pro maminku.
Těsná blízkost miminka a maminky nebo tatínka je jedním z nejlepších způsobů, jak posílit vzájemné citové vazby. Dítě slyší tlukot srdce, cítí vůni svých rodičů, tráví více času ve stavu bdělé pozornosti, a učí se tak mnohem větší měrou vše o světě kolem sebe.
Nošení obecně pomáhá dítě zklidnit, zmírňuje plačtivé stavy. S dítětem se máme také co nejvíce mazlit, dotýkat se ho.
Kontaktní rodičovství zastává názor, že dítěti se nejlépe spí v těsné blízkosti rodičů. Není vyloženě nutné být s miminkem v jedné posteli, už samotné přiražení dětské postýlky bez bočnice k posteli matky dodá děťátku bezpečný a příjemný pocit a je pro rodiče dalším způsobem, jak zůstat s miminkem v těsném kontaktu.
Společné spaní zabraňuje nočním strachům a buzení, usnadňuje kojení.
Děti nepláčou proto, aby s námi manipulovaly nebo nás naštvaly. Je to pro ně prostředek komunikace, jiný jako miminka nemají. Děti pláčou, protože jsou hladové, žíznivé, unavené, mají strach, cítí se osaměle, je jim zima nebo horko nebo cítí bolest.
Pokud dokážeme na pláč reagovat a rozpoznat důvod, dítě se cítí v bezpečí. Nechat dítě vyplakat vede k oslabení důvěry v matku a posléze i k rezignaci na pláč a emocionální projevy, protože na ně nikdo nereaguje.
Kontaktní rodičovství je náročné. Některé maminky se do něj tak ponoří, že skončí naprosto vyčerpané, často i emocionálně vyhořelé.
Je potřeba si uvědomit, že dítě je sice na prvním místě, to ale neznamená, že se mu maminka obětuje, splní naprosto vše, oč žádá, a zapomene sama na sebe. Je třeba si vymezit hranice. Jsou dané potřebami dítěte a vzájemným respektem.
Kdo se pustí do kontaktního rodičovství, musí počítat s různými reakcemi okolí. Od starší generace i kamarádek razících "přísnější" styl výchovy si může vyslechnout leccos, typicky rady jako "Nech ho vybrečet", "Nenos ho pořád, ať ho nerozmazlíš" a podobně.
Je potřeba získat rodičovské sebevědomí, naslouchat své intuici, plně důvěřovat svému dítěti a nenechat se ovlivnit. Výchova je věcí každého rodiče, ne lidí v jeho okolí.
Kontaktní rodičovství neznamená bezmeznou volnost pro dítě. Dítě potřebuje hranice, aby se cítilo bezpečně. Hranici si ovšem nepředstavujme jako pevnou betonovou zeď, ale jako pružné lano, které se může pohybovat podle aktuální potřeby. Hranice jsou nastavovány s láskou a nesmí být zkostnatělé.
Nejde o princip, ale je to záležitost, která ke kontaktnímu rodičovství rozhodně patří. Je založena na schopnosti miminek ihned po porodu vědomě uvolňovat své svěrače. Díky citlivému vnímání potřeb děťátka mu pak rodiče umožní vykonávat potřebu "přirozeným" způsobem mimo plenku.