[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Každá mince má dvě strany. Mateřství je nejkrásnější role na světě, bohužel ale také jedna z nejtěžších. Někdy jsme prostě vystresované a unavené a hysterický záchvat je na světě. Proč se nedokážeme ovládnout a křičíme na děti? Přestože všechny maminky vědí, že na své dítě nemají křičet, jsou chvíle, kdy to prostě jinak nejde. Nemluvím o okřiknutí, napomenutí a důraznější výchově, ale o křiku.
O křiku, který se objeví ve chvíli, kdy se zdá, že k němu ani není důvod. Nejedná se ani o ženy, které by své děti neměly rády, ani o maminky, jež by trpěly třeba poporodní poruchou. Naopak, jsou to ty, které touží být nejlepšími matkami na světě.
Sama jsem zažila, že jsem na svého malého syna křičela, aniž by něco udělal. Přesně si pamatuji, že to bylo ve chvíli, kdy se mi srolovala kontaktní čočka v oku. Neviděla jsem, v oku mě řezalo a můj syn plakal v postýlce, protože mě chvíli neviděl. Byla jsem vystresovaná natolik, že to ten drobeček schytal. Podruhé se mi to stalo, když mu byly dva roky a syn mi to stejným křikem vrátil.
Tehdy jsem si myslela, že jsem jediná špatná matka na světě. Ale stejné stavy zažívá nebo zažila snad každá z nás. Utvrdila mě v tom i Alena, maminka pětiletého Dana. „Křičela jsem na svého syna často také bezdůvodně. Dokonce mi z mého křiku zaléhaly ušní bubínky.
Můj syn se mě v takových chvílích bál, plakal a snažil se mě obejmout a já brečela taky a omlouvala jsem se mu za to, jaká jsem. Tu pikosekundovou nenávist, kterou jsem cítila, vystřídaly obrovské pocity viny, návaly lásky a strach, aby za ten křik nepřišel nějaký vyšší trest,“ vypráví mi o svých pocitech.
Křik dospělých a zvláště maminek, které by měly být jakousi bezpečnou základnou, děti zraňuje, ale také je nutí vzdorovat. Čím více na své děti křičíme, tím méně poslouchají. Občas dokonce čekají právě až na impulz zvýšeného hlasu, než začnou vnímat.
Častý křik děti izoluje, ale také je učí, že takové jednání je zcela normální. Tím, že na své děti křičíme, se ale mezi sebou moc nechlubíme. Mateřství je totiž obecně bráno jako nejkrásnější období v životě ženy, to je na jednu stranu naprostá pravda. Je to ale také jedno z nejtěžších období.
„Společnost nám vykresluje mateřství jako životní naplnění, maminky se ale často potýkají s jakýmisi agresivními pocity. Nejčastěji se jedná o stres, který vzniká tím, jak je společnost nastavená na výkon.
Často s tímto problémem bojují ženy, které byly odmalička zvyklé být dobré, získávat ocenění v práci a dělat všechno na sto procent. Takové ženy se totiž snaží být i perfektními matkami a zároveň i hospodyňkami a manželkami, a to se vším, co k tomu patří. Jenže ono to dost dobře nejde a ten stres z neúspěchu v některé oblasti musí jít logicky ven. A právě dítě je často tou poslední kapkou a spouštěčem.
Druhým typem žen, které se potýkají s tím, že křičí na své dítě, jsou ty, jež to samy zažívaly na vlastní kůži v dětství. Takové maminky se za své chování stydí natolik, že trpí velkými pocity viny, které se v nich hromadí a hromadí, až jako papiňák vybouchnou,“ říká psychoterapeutka Mgr. Miriam Kotrusová, Ph. D.
„Ve chvíli, kdy se něco takového stane, je dobré se zastavit a říci si, jestli náhodou nedávám příliš velký důraz na výkon a nechci mít zbytečně všechno perfektní. V hlavě by vám měl znít alarm: pozor, jsem přetažená a teď se musím postarat především sama o sebe."
Je zapotřebí zvolnit, odvolat schůzku nebo ji posunout, nedávat si tak vysoké cíle a naučit se říkat si o pomoc. „Víte, taková maminka potřebuje vědět, že není jediná, komu se něco podobného stalo a že se nejedná o tragédii, ale o něco, co se dá vyřešit,“ popisuje psychoterapeutka.
Nemusíte být supermatka a superžena. Podle britského psychoanalytika Donalda Woodse Winnicotta stačí být dost dobrou matkou, protože perfektní matka v dítěti potlačuje osobnost.
„Každá maminka by si měla pamatovat, že ne všechny potřeby dítěte musejí být uspokojeny hned. Dítě chvilku počká, dokonce může i brečet a maminka si může dojít v klidu na toaletu. Skvělým prostředkem, jak se zbavit stresu ve chvíli, kdy maminka cítí jeho nával, je jít roztrhnout list papíru nebo se nadechnout čerstvého vzduchu.
Je lepší nechat dítě chviličku plakat a vyventilovat někde svoje pocity, než je ventilovat na dítěti, které se pak může začít bát,“ říká Mgr. Miriam Kotrusová, Ph.D.
Naučit se ovládat vztek z nahromaděného stresu a nevybíjet si ho na dětech není nic jednoduchého, přesto to jde. Chce to trpělivost vás i okolí. Jakmile ucítíte, že vás ovládá špatná nálada, polkněte a zastavte se.
Nadýchněte se, opláchněte si obličej nebo svůj vztek zajezte a ke svému dítku už přistupte s čistou hlavou. Maminky, které často křičí na své děti, se cítí nejisté ve své roli matky. Důležité je proto najít sebedůvěru a uvědomit si, v čem jsem dobrá. Naučte se také omlouvat. Jestliže jste překročila hranice a křičela nepřiměřeně, omluvte se a ukažte dítěti, že ho máte ráda.
Obejměte ho a řekněte mu, proč jste se rozčílila. Malé miminko je potřeba ukonejšit a nabídnout mu lásku, aby vědělo, že je v bezpečí. Větším dětem by se měla situace vysvětlit tak, aby ji co nejlépe pochopily. Říci jim, že maminka byla zlá, že se to nedělá a omluvit se. Dítě to pochopí a zjistí, že i maminka může dělat chyby, ale je potřeba chybu napravit.