[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Máte za sebou premiéru hry Nebe nad Berlínem (uvádí pražské Švandovo divadlo, pozn. red.), ve které účinkujete se svým tatínkem – Ladislavem Frejem. Jak se vám společně hraje a je to vaše první pracovní setkání?
Ano, je. Na jevišti se potkáme jen velmi letmo ve chvíli, kdy hrajeme sami sebe. Ve druhé půlce už hraju anděla, kterého lidé nevidí, pouze cítí jeho přítomnost, takže se na mě táta nesmí ani podívat... Já na něj ano. (směje se)
* Umíte si představit, že byste takhle stála jednou na jevišti společně se svojí dcerou?
No, já už tam s ní vlastně stojím, respektive klečím. Ráchelka je natočená na velkou projekci přes celý horizont a má dialog s padlým andělem Damielem, který jí z jeviště odpovídá... Petr Štindl (režisér představení, pozn. red.) se jí zeptal, jestli by se jí do toho chtělo, ona jako správná profesionálka požádala o den na rozmyšlenou a ráno přes svoji tiskovou mluvčí oznámila: „Já tu holčičku chci hrát!“
* Vraťme se ale na začátek, vzpomenete si, jaké bylo vaše těhotenství?
Krásné. Žádné nevolnosti, milosrdné hormony, měsíc naložená v Chorvatsku ve slané vodě. Táta se mi smál, ať si dám pozor na „grínpísáky“, protože by mě mohli chtít odtáhnout na širé moře... Byla jsem tou dobou už fakt hodně veliká.
* Otěhotněla jste ve vyšším věku, jak se dnes říká, znamenalo to pro vás nějaké obtíže či komplikace?
Absolutně ne! Paní doktorka Lomíčková vždycky říkala: „Frejová, vy jste trapná, vy máte diagnózu 0!“ Já byla celou tu dobu tak nějak stabilně šťastná, takový ten permanentní nablblý úsměv. Strašně jsem se na Ráchelku těšila.
* A co porod, jak vzpomínáte na ten?
Tak tam jsem trochu pocítila, že nic není zadarmo... Kvůli vysokému tlaku jsem dostala oxytocin a Ráchelka se odmítla nechat vyhnat o den dříve. Je legrační to dodnes sledovat. Ona má prostě svoje „tempíčko“, které nezměníte vztekáním, domlouváním, slibováním, prošením ani prachsprostou motivační korupcí... Nedávno mi řekla při nějaké ranní nestíhačce: „Maminko, prosím tě, nezlob se na mě, stejně víš, že je to zbytečný.“ Kontrakce mi začaly v jedenáct dopoledne a s Ráchelkou jsme se poprvé uviděly v půl druhé v noci. Epidurál jsem odmítla a bolest jsem vnímala jako něco nového, co je potřeba prozkoumat. Celkově to pro mě byl silný adrenalinový zážitek.
* Narození miminka a jeho následné začlenění do rodiny je obrovskou životní změnou, se kterou se někdo vyrovnává lépe, jiný hůře. Vy jste v průběhu prvního roka života své dcery musela zvládnout těžkou nemoc a odchod maminky i nemoc svého bratra... Co vás tehdy drželo nad vodou?
Jednoznačně Ráchel.
* V jednom rozhovoru s vámi jsem se dočetla, že jste podstoupila týdenní terapii tmou. Jak jste se k téhle metodě dostala? Zajímáte se o různé alternativní přístupy?
Terapie tmou byla vyústěním mé pětileté spolupráce s Andrewem Urbišem z beskydského rehabilitačního centra, který je v této zemi jediný, kdo tuto metodu seriózně provozuje. K Andymu mě nasměrovala maminka těsně před smrtí, takže ta spolupráce pro mě měla vždy až takový osudový význam a po pravdě hodně změnila můj život. A o takzvaně „alternativní“ metody se samozřejmě zajímám. Čínská medicína, celostní medicína, homeopatie... Výsledek je zatím ten, že s Ráchelkou marodíme minimálně, a když, tak k léčbě většinou nepotřebujeme žádné razantní medikace. Nechápu, jak může někdo pochybovat o tom, že nemoc vždy souvisí se stavem duše. Myslím, že je potřeba hledat příčinu nemoci a pracovat na jejím odstranění, nikoli tlumit příznaky léky nebo vytloukat klín klínem.
* Byl pro vás pobyt ve tmě způsobem, jak se vyrovnat sama se sebou a životními změnami, například s rozchodem s Rácheliným otcem?
Tak v první řadě to byl způsob, jak se srovnat sama se sebou. Nic jiného mě nezajímalo. Myslím, že většina z nás si to dluží, ujasnit si bez sentimentu, kdo jsem a co doopravdy chci. Ona ta „masírka“ okolí, co by se dělat mělo, nebo naopak nemělo, člověku dost často ten vnitřní kompas dezorientuje. Uvnitř je pravda, v každém z nás, v naší intuici, ne v mozku, nebo v reklamě na spokojený rodinný život. A k tomu, abychom se pochopili a beze zbytku přijali, je tma vynikající. Já jsem odcházela s pocitem obrovské vnitřní svobody, který přetrvává dodnes.
* Zpátky k Ráchel, jaká byla jako miminko? A jaká je teď?
Ráchelka je tak nějak celoplošně skvělá. Ona je prostě elfka. Jednou si u snídaně tahala ouška nahoru a ptala se mě, jestli, když to bude dělat poctivě každý den, je bude mít také do špičky jako Arwen z Pána prstenů. Má ve vínku, řekla bych, až nadpřirozený dar empatie, pochopení, odpuštění a nesobeckosti. Vůči mladším, slabším, handicapovaným... I vůči mně.
* Co ji baví a má nějaké vysněné povolání?
Chce být malířka a jde si za tím. Teď vyhrála celopražskou soutěž na téma Les... Namalovala jelena... Ještě před rokem a půl to vypadalo nadějně, to říkala, že chce umět dobře psát a stavět velké domy. Jinak ji baví lyže, kolo, rafty, spaní ve stanu, kolečkové brusle, potápění, plavání, moře, koně, jedení mušlí a šneků a ježdění do myčky... Vždycky říká: „Ale musíme vzít mami ten program s diamantama.“
Pokračování >>>