[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na focení přiběhla usměvavá droboučká maminka s miminkem, které nebylo v nejlepším rozpoložení. V okamžiku, kdy poprvé bleskl fotoaparát, se však Luis začal usmívat, spolupracoval s fotografkou a ve svém věku přesně plnil pokyny. Byl dokonalý. Uvědomila jsem si, jak rychle maminkovské období utíká, jaká s dětmi dokáže být legrace a že je nakonec dobře, že nám maminkám zůstanou alespoň ty fotografie.
Posuďte sama, na jaké snímky se za pár let bude dívat Kristýna a vzpomínat na to, jaký byl její syn roztomilé miminko. Myslím, že se skutečně povedly především díky němu. A o čem jsme se bavily? Jak jinak než o dětech, došlo ale i na práci a také na to, že u porodu by měla být hlavně legrace.
Bude to možná znít zvláštně, ale už na druhý den mi za porodem bylo smutno. Měla jsem pocit, že jsem si ho právě málo „užila“ a chtěla jsem si jej zopakovat. Tím, jak to byla pro mě velká neznámá a v hlavě spousta informací od zkušených matek, tak jsem zcela zapomínala na své vlastní pocity a stále mi šlo před očima, jak by to tedy mělo být a jak jsem vlastně úplně mimo.
A k tomu jsem se svojí povahou měla pocit, že musím zabavit i svého přítele, který mi přišel napjatý. Nevadil by mi snad ani ten císařský řez, který jsem dost obrečela, neboť jsem prahla po bondingu.
"Jen málokdy si lehnu a spím, když spinká Luis. Ty chvíle chci věnovat sobě"
Myslím, že mít úžasnějšího syna snad už ani nejde. Od samého počátku krásně spinkal, a když bděl, tak si s velkým zájmem prohlížel mě i svět, anebo se usmíval. S přibývajícími týdny k tomu přibyly jeho veselé a dlouhé monology, tedy hlasitý smích a šibalství. Trošku ho podezírám, že během kojení si na mě vymýšlí hry, při kterých mě kontroluje a směje se tomu.
Téměř neznám takový ten pláč, při kterém netušíte, co s vaším dítětem je. Pokud plakal, tak jen do chvíle, než se vyřešil jeho problém, což bylo říhnutí, hlad anebo přetažení. Jo a ze začátku prdíky.
V noci mi spinká i jedenáct hodin v kuse. Je to velmi veselé, bystré a vnímavé dítě. Probouzí se s úsměvem na rtech a s úsměvem prožije prakticky každý den. A já s ním. Únavu samozřejmě pociťuji, přece jen se všechno točí kolem něj, a když spí, přes den často ty čtyři hodinky, tak se snažím věnovat co nejvíce sama sobě a svým aktivitám. Jen zřídka si s ním lehnu.
Obohatilo mě. Rozjasnil se mi pohled na svět a oživily se mé dny. Z mého slovníku zmizelo slovo nuda a zásadně se změnily i mé hodnoty. A taky jsem poznala své opravdové přátele, kterým nevadí, že jste svým způsobem na nějaký čas tak trochu mimo. Neřeší to a respektují. Naopak je baví sledovat mě a pochopit, že dítětem rozhodně nic nekončí, ani kariéra nikam neuteče.
Což mi přišlo zajímavé a nečekané, protože jiní mí přátelé, taktéž bezdětní, se najednou přestali ozývat. Pro ně jsem v kolonce „nepařící“, nebo mají pořád tendenci mi zdůrazňovat, že děti stále nechtějí, což zase nezajímá a po x-té nebaví poslouchat mě. Ale nemrzí mě to, naopak. Moc se těším, až oni taky pocítí to, co teď vnímám já...
Tak to já umím řešit, dost třeba očkování. Na druhou stranu nevnímám své dítě jako majetek, se kterým si můžu dělat, co chci. Naopak. Od začátku je to můj velký parťák, kterému vše, co nás v ten den čeká, řádně vysvětlím, aby byl na dané věci připravený...
Možná je to v nás stále zakořeněno z dob dávných, kdy všichni starší měli vždy pravdu a mladí museli poslouchat. Ale vše je o člověku. Já jsem si před radou starších těžce vybojovala, že dudlík prostě nebude. Sám Luis jej taky vždy odmítal. A k tomu bylo dalších několik rad, až jsem začala být nepříjemná.
Vadilo mi nerespektování holého faktu, že matka, která byla se svým dítětem téměř rok v propojení skrz pupeční šňůru, která pomyslně pokračuje dál, je na něj napojena a jen ona je s ním 24 hodin denně a poslouchá jeho potřeby, ví nejlépe, co její dítě potřebuje.
Musela jsem mnohdy i zdůraznit, že každé dítě je výjimečné a jedinečné, každé je originál, a tudíž nelze absolutně srovnávat s jinými dětmi. Ale zase se nebojím zeptat, pokud mě zasáhne nejistota, nebo se přede mnou objeví hlavolam. Dítěti se musí umět naslouchat a najít s ním nonverbální řeč.
Není to mnohdy jednoduché, ale jde to. Zkouším si třeba někdy představit, že jsem v jednom okamžiku vhozena do zcela neznámého světa a má matka je ta, která mě provede a seznámí s místem, ve kterém budu vychovávána a připravována na svůj samostatný život.
Jediný dorozumívací prostředek, který mám, je buď smích spokojenosti, nebo pláč nelibosti. Někdy si s ním tou jeho řečí povídám. Baví ho to a smějeme se. Zbožňuji to naše hraní si. Žádná kniha ani rady nerozklíčují skutečná přání dítěte tak jako mateřský instinkt.
Lékařské tabulky taky vyplývají z dob, kdy ve dvaceti už bylo pozdě. Já jsem otěhotněla ve 31 letech, a sice ve stejný den, kdy jsem se rozhodla mít dítě. Celé těhotenství bylo absolutně bezproblémové, bez jakýchkoli nevolností. Až se mi ani nechtělo rodit, jak jsem se domnívala, že se mi bude po bříšku stýskat. Do posledního dne před porodem jsem ještě s přehledem zvládala své aktivity. Porod proběhl bez komplikací.
Mám krásné, spokojené a hlavně zdravé dítě. Vedle něj mám čas i na sebe, zvládám své aktivity, domácnost, vaření... I postavu mám mnohem lepší než před porodem. Nemyslím si tedy, že by mé tělo bylo na první dítě staré. A hlavně jsem se cítila na to být matkou. Byla jsem připravena obětovat se a podřídit se.
Nemusela jsem ničeho litovat, své jsem měla odžito a navíc se už můžu díky Luisově povaze a jeho podpoře vracet zpět do svého rozjetého vlaku. Nemyslím si, že kdybych rodila dříve, byla bych na tom líp. Všechno je to o životosprávě a přístupu k životu.
Já mám to štěstí, že to partner s Luisem umí. Hned po příchodu z porodnice jsme zavedli, že syna bude koupat převážně on. Aby za celý den, kdy jsem s ním jen já, měli spolu vyhrazený čas, kdy budou pro změnu spolu jen oni dva. Beze mě. Já samozřejmě mnohdy asistuju, ale tak nenápadně. Cílem bylo, aby si mezi sebou vybudovali silný vztah a fungovali spolu hned od začátku. A povedlo se.
Takže když musím jít večer pryč, není problém přenechat mu uspání dítěte. Zvládají to i bez pláče, což je pro mě důležitá informace. Jinak bych se odreagovat nešla. A pokud jsou povinnosti přes den, Luis spinká v kočárku a jedna z babiček jej vozí. Luisovi vždy pečlivě vysvětlím, proč a kam jdu. A on mi úsměvem odpoví a s úsměvem a mazlením se zase vítáme. Takže si myslím, že se to dá zvládnout hezky.
Dítě nevnímám jako svůj majetek, se kterým bych si mohla dělat co chci. Naopak, je to parťák.
Nebráním se žádným zajímavým nabídkám, takže vlastně kdykoli. Zvládneme to.
Hezké, jen na můj vkus moc přísné. Do svých osmnácti let jsem nesměla téměř nikam. A to jsme bydleli v malém městě.
Zprvu mi v tom chtěli zabránit. Nevěřili, že se dá herectvím uživit. Měli strach o mou budoucnost a byli přesvědčeni, že třeba taková farmaceutka by mi slušela mnohem víc. Místo na konzervatoř jsem tedy šla jako poslušná dcera na gymnázium. Ale i když mě ani to od mého snu neodradilo, ba spíše naopak, mí rodiče konečně pochopili a otevřeli mi dveře.
To víte, že ano. A nejen na dětství, ale i na celou mou rodinu, a to včetně tetiček, strýčků, sestřenice, bratranců a jejich dětí a mám ráda, když se nám podaří setkání. S bratrem se vídáme, to je jasná věc.
Jak jinak než jen to nejhezčí a nejkouzelnější, ve kterém nebude chybět dobrodružství, důležitá životní poznání a zkušenosti. Ráda bych s ním podnikala spoustu věcí a výletů. Aby mezi námi fungovala komunikace a důvěra. Prostě takové, na které bude vzpomínat s láskou a připraví ho do života.
Jediné, s čím jsem se v šestinedělí fakt těžce vyrovnávala, byla ta izolovanost. Najednou nemůžu nikam. K tomu jsem měla rozbolavěné tělo, které poprvé zažilo operaci. Luis mi to naštěstí tím, jaký je, ulehčoval, přesto jsem se cítila jako v kleci a nemohla jsem dýchat. Jakmile jsem se vyrovnala se svým tělem, bylo to o něco lepší.
Teď už jsme se synem výborně sehraní a bez něj si neumím představit nic. Jsem i mnohem veselejší, uvolněnější, ale také emotivnější. Zamilovala jsem si dokonce i tu svou jizvu, na kterou jsem se zprvu nemohla ani podívat. Trvalo mi dva týdny, než jsem se jí poprvé dotkla. Nyní ji vnímám jako vzpomínku na zázrak, který se mi v únoru stal. Pečuji o ni s láskou díky jednomu přípravku, který má vynikající hojivé a regenerační účinky. Jedná se o sféry kyseliny hyaluronové se skvalenem, které se používají po plastických operacích. Je to na olejové bázi, tudíž si ji můžu i masírovat.
V Podolí pod taktovkou svého úžasného pana doktora Miroslava Vernera. Všichni byli úžasní. Moc se mi, obzvlášť při porodu a pak na jipce, líbilo, že se při příchodu sestřičky hned představovaly a seznamovaly mě se situací. To bylo uklidňující.
Jestli myslíte osobní, mnou pozvanou, tak to ne. Hlavně že mohl být u porodu můj doktor.
U samotného císařského řezu ne, ale jinak byl po celou dobu se mnou. Bylo jen na něm, zda chce zůstat, nebo jít. A on zůstal.
Ve finále jsem přibrala 11 kg, odcházela z porodnice s pěti kily navíc a do konce šestinedělí jsem byla na své váze. Myslím, že po porodu mi pomohlo odšťavňovat petržel, která pomáhá zatahovat dělohu, a moje bezlepková strava. Taky jsem měla dobrý základ vrátit se brzy ke své postavě díky každodennímu cvičení podle DVD Hanky Kynychové, kde jsou cviky nejen během těhotenství, ale i v šestinedělí a po šestinedělí. A taky se synem podnikám dlouhé procházky po okolí.
Opravdu? To ani nevím. Ale my jsme národ řešitelů, takže i kdyby se jmenoval třeba Václav, řeší se to taky. Tahle dvě jména jsem vždy chtěla. Až po porodu jsem zjistila, že se objevovala v naší rodině. Zprvu jsem přemýšlela jen nad Frederikem, ale při jeho pobytu v bříšku jsme mu začali automaticky říkat Luisi, takže jsme se mu dali jména dvě.
Co to jen půjde a jak bude chtít Luis.
Teď netuším, co za výchovné modely máte přesně na mysli…
Byla mi doporučena zajímavá kniha s názvem Koncept kontinua, ve které mě ihned zaujala první věta: „Přirozeností dítěte je, že v rodiči očekává silnou aktivní osobu, která mu věnuje maximální a bezpodmínečnou lásku, ale zároveň nepřestane žít svůj vlastní smysluplný život.“ Přesně tak to cítím i já, takže se na tu knihu moc těším.
A taky mě potěšila další informace a to, že v prvním roce můžete mazlit dítě, jak chcete, a nerozmazlujete. Naopak. Je z něj mnohem klidnější a spokojenější dítě, neb se cítí v bezpečí. Rádo pozoruje a vstřebává svět, ve kterém jeho matka žije a připravuje se tak na ten svůj. Nemusí už na sebe pláčem ani vztekem tolik upozorňovat, protože nestrádá. Je stále zapojováno a necítí se izolovaně.
Já absolutně miluji, když můžu na své roli opravdu pracovat, vím, kde je její začátek a konec. Takovou práci znám jen z divadla, na film stále čekám a doufám, že u čekání nezůstane. V seriálech o své postavě víte jen pár dílů dopředu, jinak nic. Je to velmi rychlá práce, která má své kouzlo zase v adrenalinu, jak to zahraju, a v lidech, které tam potkávám. Mám tu práci ráda.
Ona je těžká jedna věc. A to, že si vás lidé často spojují s postavou, kterou v seriálu hrajete, a já v seriálech zatím hrála rozmazlené fracky neschopné postarat se o vlastní dítě, takže jsem až tak oblíbená nebyla. Proto jsem ze začátku byla ze své popularity rozpačitá.
Nevěděla jsem pomalu, jak se mám chovat. Stačilo, abych šla po ulici zamyšleně, a už jsem za sebou slyšela, jak jsem namyšlená. Když jsem se zase usmívala, tak že se nestydím, chovám se ošklivě ke svému dítěti a jdu si tak vesele po ulici. Dnes už to vnímám s nadhledem a zůstávám svá. Přesto doufám, že mé budoucí postavy budou pozitivní.
Scenáristka nevím, to je velmi náročná disciplína. Spisovatelka snad. Momentálně píšu Luisovi deník. Ode dne jeho početí až doposud a pokračuji dál a dál. Schovávám mu i různé vstupenky, letáky, cokoli mi zůstane z výletů, které podnikám už s ním. Je rozepsán třetí díl, tak uvidíme, jak dlouho mě to ještě vůbec bude bavit... Zajímá mě taky, zda si to někdy přečte, anebo si poklepe na čelo.
Já psala snad od chvíle, kdy jsem se naučila držet tužku. Dokonce mám schované tři ručně vyrobené sešitky, do kterých jsem tiskacím krkolomným písmem s velkými hrubkami psala svůj první příběh. Hlavními aktéry byly děti. Zuzka a Honza. A prožívali spolu velká dobrodružství. Třetí díl byl bohužel jen rozepsán. Nevím proč, asi jsem už najela na ty své básně. Dnes píšu, abych pročistila samu sebe, vtiskla své myšlenky do řádků, uvolnila napětí, nezapomínala tak snadno. Ano. Dá se říct, že je to terapie.
Vzpomínám si na první pusu. Jmenoval se Jožka, vlepil mi ji na schodech a já to rozdýchávala tři dny. Na své první „opravdové“ rande jsem se bála jít sama, a tak jsem s sebou vzala kamarádku. Dělala nám křena a já byla hrozně důležitá. A přišlo mi taky romantický, že prší a my nemáme deštník... Rodičům ale už tak romantické nepřišlo, že se jim dcera vrátila zmoklá jako slepice, a dostala jsem vyhubováno, že nemám rozum.
Nu a pak byly další lásky, většinou co kluk, to „perla“, až jsem potkala svého nynějšího partnera a poprvé jsem pocítila, že chci zakotvit a mít rodinu.
Michal začal jako první. A to brzy poté, co jsme se dali dohromady. Cítil mě jako matku jeho dětí a i já ho cítila jako otce svých dětí. Čekalo se vlastně na to, až řeknu teď. A v ten samý den, kdy jsem řekla teď, se to i stalo.
Můj syn je má největší priorita. Nebojím se pro něj rvát jako lvice, když se děje něco, s čím zásadně nesouhlasím.
Aby miloval a ctil lidi kolem sebe. Měl také vztah k přírodě, což mi pro charakter člověka přijde taky dost důležité… Vyhnul se závisti i pomluvám, i když ony samy si jej určitě najdou, neb taková je prostě naše česká vlastnost, a rovněž aby nezahlcoval svou mysl negativními myšlenkami, které by mu bránily v jeho vývoji a šťastném životě. Aby měl v sobě hodně lásky, která mu pomůže nesejít z té správné cesty.
Věřím, že existuje něco, co je nad námi a hlídá si nás. Představuji si, že jsou to krásní andělé, kteří nás hladí svými křídly. Sám Luis se mnohdy zakouká v mých očích do prázdného místa, pozorně jej sleduje, a pak se začne nahlas smát. Představuji si, že nad ním lítají andílci a rozesmívají ho.
Četla jsem o tom knihu od Lorny Byrne, takže nic není nemožné a já si moc ráda sním a věřím v kouzelné věci. Lidé by měli něčemu věřit. Ať už je to Bůh, Buddha, andělé, víra ve šťastný život… Víra jako taková v nás probouzí sílu a chuť žít i milovat. Lidé by se vůbec měli více smát, radovat se z maličkostí a neřešit každou prkotinu.
To každopádně. Přeji si, aby z něj vyrostl silný jedinec, který se ve světě absolutně neztratí. Budu se snažit mu vše vysvětlovat tak, jak to je, ukazovat pro a proti, ale finální rozhodnutí nechám na něm, aby se v dospělosti nebál dělat mnohdy i těžká rozhodnutí a stál si za svým. Aby měl cit pro vztahy a byl v nich šťastný. Rodičovství je náročná disciplína, snad v ní nezklamu.
Každá maminka chce pro své dítě jen to nejlepší. Já bych si přála být Luisovi nejlepším přítelem. Přístavem, v němž vždy najde zázemí a bezpečí.
Rozhovor vyšel v časopise Maminka 8/2014