Herečka Kristýna Janáčková: Dětská hřiště jsem nemusela. S Luisem nám bylo líp v naší vlastní bublině!

Jaká je, Kristýno, vaše nejranější vzpomínka z dětství?

Ležím jako miminko v červeném kočárku, který má průhledné boky, a dívám se ven na dítě, které na mě klepe. Zajímá mě. Zvědavě si ho prohlížím a vlastně nad vším přemýšlím. Nad ním i nad světem za ním. Mísí se ve mně pocity nervozity, nerozumím totiž tomu, proč se ke mně tak dobývá, a klidu, jako bych byla s danou situací smířená. Se stejnou zvědavostí se pak dívám z velkého kočárku, ve kterém se mnou sedí více dětí, je to v jesličkách a vezou nás zrovna na procházku. Vzpomínám na děti ze školky, které nás míjí a taky někam míří. Jdou ve dvojici za sebou a drží se za ruce. Svým způsobem se těším, až jednou budu taky tak veliká. Líbí se mi to moc. Prožívám krásné pocity. Víc si už ale nevybavuji.

VIDEO: Kristýna Janáčková na party s malým synkem

I tak to je úctyhodná paměť. A co nějaké to dětské trauma, to vám v mysli taky utkvělo?

Možná školní léta. Byla jsem s rodinou ve Vysokých Tatrách a při sestupu z Rysů jsem uklouzla a spadla ze skály. Na to, jak to vypadalo, jsem dopadla velmi dobře. Spousta modřin a bolavý zadek. A ještě vlastně mnohem dříve, to jsem podle mě chodila do školky, protože jsem neuměla plavat... Trávila jsem často léto u splavu v Karolince, odkud pocházím. Jednou jsem se rozhodla před odchodem domů do něj skočit a ještě si zaplavat. Měla jsem plavací kruh, ten se mi bohužel při seskoku vyvlékl z těla, a já jsem se začala topit. Ale úplně poklidně. Byla jsem napnutá jako šipka. Hlava mi směřovala ke dnu a z vody mi čouhaly pouze prsty u nohou, díky kterým jsem byla vidět. Ač jsem měla zavřené oči, viděla jsem kolem sebe spoustu malých bublinek, možná právě ty mě uklidňovaly, a cítila jsem hřejivé světlo. Všude vládlo absolutní ticho. A já jsem se usmívala a v duchu si říkala, že takhle asi vypadá smrt.

Žádná záchrana v dohledu?

V ten moment jsem ucítila něčí ruku a ta mě táhla ven. Bylo však velmi kluzké dno, a tak jsem i s dotyčným upadla opět do vody. Klid a ticho zmizely a já jsem začala panikařit. Vnímala jsem silně hluk kolem sebe a strach o sebe. Zachránil mě až napodruhé. Byl to kamarád bratrance. To jsem si tenkrát opravdu myslela, že se utopím. Od té doby mám nesmírný respekt z vody a neexistuje, abych plavala do hloubky nebo se potápěla. Zároveň miluju ten pocit být u vody. Cítit ji. Slyšet ji. Uklidňuje mě to a dělá šťastnou.

Jste autorkou interaktivního deníku S láskou, máma, kam můžou maminky ukládat své vzpomínky na prvních šest let života svého dítěte, vlastně pro něj. V dnešní době plné virtuálního světa je to úžasně ryzí nápad. Jak ten nápad vznikl?

Nápad vznikl na základě mých deníků, které svým synům píšu od početí dodnes. Luis jich za těch devět let má už 52, Elliot 10. Píšu jim každý den. O všem. Nejen o tom pozitivním, ale i tom negativním, o jejich poprvé, o zkušenostech, zážitcích.

Předpokládám, že deník je určen i pro tatínky.

Samozřejmě!  Mým přáním bylo, aby to byl deník pouze pro onu maminku, tatínka a jejich dítě. Ryze jejich příběh.

Co všechno do něj synům ukládáte?

První ustřižené vlásky, náplasti z bolístek, vstupenky, turistické samolepky, fotky, obrázky, otisky, památeční předměty, vše, co se dá. Třeba i takové věci, jako je vzorek tapety, kterou s námi vybírali, a tak.

Slavné maminky

Aňa Geislerová je opět tetou! Herečka Kristýna Janáčková porodila druhého syna

Neslouží deník i jako taková osobní terapie?

Stoprocentně. Já tomu říkám terapie láskou. Vypisuji se v nich ze všeho, takže budou znát i mé pocity a emoce, což mi přijde nesmírně důležité. Na maminku se často a rádo zapomíná, přitom je to tak důležitá osoba. Pro děti ta nejdůležitější. Proto se také cítí tak, jak se cítí máma. A aby se máma cítila co nejlépe, zaslouží si mít také svůj osobní čas. Čas pouze pro sebe. Myslet jen na sebe. Nadechnout se a nabrat tím novou sílu a energii. Já jako máma mám někdy vůči svému synovi výčitky, že mě třeba viděl nevyrovnanou, že jsem jednala jinak, než je moje podstata. On navíc kvůli velké senzitivitě pozná, že to nejsem já. Jenže pochopí to v 7 letech? Říkám si… Kdybych mu to v ten den napsala, možná by to jednou, při čtení, pochopil...

Ani nevíte, jak vám rozumím... Zaznamenáváte do deníku i své vlastní pocity, nejistoty, nálady. Je to vlastně i taková osobní zpovědnice, ne?

Ano. A taky se mu za to následně omlouvám. Ale víte, co je nejkrásnější? Ta dětská bezpodmínečná láska. Že vás děti milují přesně takové, jaké jste. I s vašimi chybami. Ale vždycky si zakládám na tom, že přijdu za svým dítětem osobně a omluvím se. Vysvětlíme si to. Stejně jako si zakládám na tom, že když se s mým mužem pohádáme před dětmi, je důležité, aby viděly i naše usmíření a vysvětlování si, proč se to stalo. I to je život. Není vše jen růžové. Jenomže my mámy jsme na sebe tolik přísné a máme tendence si neustále něco vyčítat. Přitom se snažíme v danou chvíli dělat vše co možná nejlépe a být tou nejlepší mámou na světě.

Na Instagramu jste se svěřila, že jste ve věku, kdy byl Luis malý, nemusela dětská hřiště. Bylo to kvůli „povinným“ konverzacím s matkami, které tak rády srovnávají své děti s jinými?

Ano. Nebyla mi blízká jejich témata a silně mi vadily jejich hodnocení, srovnávání, pomlouvání a ve finále i pokusy vychovávat mé dítě. Bylo nám lépe v naší vlastní bublině či komunitě, která nás respektovala v naší opravdovosti, bez přetvářky.

Stýkají se kluci s dětmi vašeho bratra a švagrové Ani?

Ano. Mají se rádi a jsem vděčná za to, že mají tak krásnou a fungující rodinu.

Ptám se, protože se dnes ta rodinná pouta tak trochu vytrácejí – jednak kvůli „rozesetí“ rodin, jednak především není na nic ČAS… Aspoň toto bývá nejčastější výmluva.

My si na tom zakládáme. Takže jsem ráda, že moje děti vidí v naší rodině lásku, vzájemnou podporu, sílu rodinných vazeb a pocit, že tu nejsou samy, ale vždycky tu mají nás. Na tom si zakládala i moje rodina, doteď mám krásné vztahy s tetami, se strýci, s bratranci, sestřenicí a i naše děti skvěle spolu vycházejí. Nic není víc než fungující rodina. Je to dar. Není to samozřejmost. A já jsem si toho daru plně vědoma.

V čem jsou si kluci podobní, a v čem naopak rozdílní?

Zatím máme pocit, že je Elliot celý Luis. Takže uvidíme. Každopádně se pěkně doplňují, milují se, řádí spolu, Elliot může na Luisovi oči nechat a Luis ho zase chrání a hezky se mu věnuje, i když někdy dokáže být pěkný divoch a musíme ho krotit. Ale za sebe můžu zcela upřímně sedmiletý rozdíl mezi dětmi jenom doporučit.

Luis po prázdninách nastoupí do 3. třídy. Říká se, že ta pro děti bývá zlomová. Jak zvládá školu obecně?

Luis je velmi aktivní dítě, takže bojoval hodně s tím, aby se udržel v klidu 45 minut ve školní lavici. A já bojovala s ním, protože jsem ho i chápala, upřímně mi to taky přijde na hlavu, tohle by se mělo ve školství doladit. A vlastně nejen to, irituje mě spousta věcí a štve mě, že je naše školství tak zastaralé. Na druhou stranu jsem věděla, že to bohužel nejde jinak, a musela jsem ho motivovat. Nejvíce ho asi baví být ve společnosti kamarádů, poznávat nový svět a řešit všechna úskalí, která škola přináší. Porozumět a naučit se v tom takzvaně chodit. Ale dělat domácí úkoly nebo si něco procvičovat, to je těžké, to fakt nemusí a je kolem toho spousta diskusí i protestního křiku. Nedrtím ho ale. Věřím mu.