[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Lepší ovšem nebyla ani reakce dalších lidí. Věděla jsem, že není času nazbyt, každá pomocná ruka bude dobrá, a tak jsem to postupně řekla rodičům, bratrovi a jeho ženě, samozřejmě kolegům v práci. Byla jsem tentokrát opravdu hloupá. Měla jsem si schovat svou upřímnost a říct jim, že už to vím samozřejmě dlouho, ale já šla s pravdou ven a řekla, jak to bylo.
Přesně jako Mikuláš, nikdo mi nejdřív nevěřil. Všichni byli ohromně chytří a tvrdili, že jsem si přece musela všimnout toho a toho. Pak se mi někteří smáli, ale ode všech cítím najednou jakýsi despekt, ne-li pohrdání. Hlavně od žen. Co jsem to za budoucí matku, když vůbec nepoznám, že nějaké miminko bude! To je přece nepřijatelné!
Nejvíc mi to dává „sežrat“ moje vlastní máma, a to mě mrzí nejvíc. Místo aby se těšila na roli babičky, pořád dokola mi opakuje, že jsem nemožná, že tohle by ode mě nečekala. Jediný, kdo se na to miminko opravdu těší, jsem tak nakonec já. Ostatní řeší jen to, jak vzniklo, a ne živého tvorečka, který už se brzy narodí.
S Mikulášem spolu dál žijeme, ale atmosféra mezi námi je velmi napjatá. Zatím se ani moc nevyjádřil, jak se k tomu postaví, a já se ho neptám. Beru to tak, že radši nic nečekám, a budu jen příjemně překvapená. Doufám, že až malou uvidí, změkne a začne se konečně radovat, ale ve mně už pořád zůstane ta prvotní reakce, když jsem mu to oznámila.
Kristýna, 27 let