[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Možná tak vychovají andílka a možná hodně rozmazlené robátko. Ať tak či onak, na „skutečný“ život, přicházející s mateřskou školou či pozdější školní docházkou, dobře připravené nebude.
Dítě můžete ochraňovat, jak jen chcete, ale před běžnými „bolístkami“ všedního dne je stejně neubráníte. Vždyť první obrovský šok zažívá hned s porodem. Následují „nekonečné“ vteřiny čekání na maminčino mléko, přebalení, pohoupání. Náhlé zjištění, že matka může odejít a být mimo dohled.
Už kojenec takto v praxi zažívá pocit, že život není žádné peříčko. A to je přínosné. Psycholožka J. Prekopová s dětskou lékařkou CH. Schweizerovou například v knize Děti jsou hosté, kteří hledají cestu napsaly: „Je těžké uhodnout příčinu pláče miminka, ale určitým způsobem je to tak dobře! Spolutrpící matka by se snažila problém odstranit, a tím by zabránila prožívání krize. Kdyby věděla, že dítě pláče, protože ho svědí na zádech, hned by ho poškrábala. Kdyby věděla, že dítě pláče ze strachu z cizího hlasu, okamžitě by ho toho zdroje chtěla uchránit. Nejde o to odstranit podněty pro jeho pláč, ale konfrontovat ho s těmito podněty za podpory matky (nejsou-li pro něho nebezpečné), a tak dítěti pomoci naučit se je snášet. Dítě musí udělat zkušenost, že vše nepříjemné a všechny krize lze překonat...“
Známý dětský psycholog PhDr. Jaroslav Šturma zase říká: „Dítě musí zažít pocit bezpečí a lásky a vědět, že je svými nejbližšími milováno. Na druhé straně i ve výchově se počítá s lidskou nedokonalostí a je dobře, pozná-li také, že té milující mamince může třeba občas uletět ruka anebo je podrážděná. Neklade si potom takové nároky na dokonalost rodičů a zároveň se pak lépe adaptuje na podmínky reálného života.“
Šestiletý Štěpán je jedináček a typický příklad dítěte „z bavlnky“. Rodiče jsou oba vysokoškolsky vzdělaní, mají dost vysoké společenské postavení a image bezchybnosti. Chlapec chodil od útlého věku v nažehlených košilkách, hovořil spisovně, vrstevníky měl šanci poznat pouze na rodinných setkáních s přáteli.
Blízké pískoviště bylo fuj, pejsci byli taky fuj, školka zprvu úplně fuj nebyla, ale chodit do ní začal až v „povinných“ pěti letech. Setkání s realitou proběhlo kuriózně. Hned první den přišel domů s pláčem, neboť na bílé polokošilce měl obtisknutý slavnostní uvítací borůvkový koláč. Když ho rodiče převlékli a usušili slzy, zeptal se: „Mami, co je to ohno?“ To už bylo příliš. Ředitelka mateřinky stála druhý den před oběma rodiči jak spráskaný pes: Co jsou to za školku, když se tam kluk od prvních minut učí vulgarity?
No, Štěpán už následující týden začal chodit do zařízení soukromého, kde mu za pár dní, vzdor značně vysokému měsíčnímu poplatku, paní učitelka řekla, že nemůže být pořád takové nemehlo. Pak mu spolužák oznámil, že jeho „hot wheels“ je lepší než Štěpánův volkswagen na dálkové ovládání. Pak se mu prý smála na záchodě nějaká holčička... A kolotoč stále dokola: uplakaný Štěpán, naštvaní rodiče, hledání „ideálního“ prostředí. Leč takové neexistuje, protože nežijeme v ideálním světě.
Psycholožka Mgr. Barbora Krčmářová říká: „Sterilní prostředí není dobré v žádném slova smyslu. Ani ve věcech mezilidských konfl iktů není výhodné žít ve sterilitě. Na tom, že mezi lidmi vznikají kolize, neshody a výměny názorů, není nic špatného. Problém nastává, dochází-li k jejich nesprávnému řešení.
Dítě pak tento nesprávný vzorec přebírá do svého vlastního života a jen velmi těžko ho v budoucnu přepracuje. Jde o to, aby získávalo zkušenost, že k neshodám dochází, ale že většinu z nich lze vyřešit – dialogem, kompromisem, vstřícností. Také nesmíme zapomínat na to, že každý je schopný snést jinou míru zátěže, tzn. co je pro jednoho zanedbatelnou epizodou, jiný nazývá krizí.“
Snad největší obavy zažívají rodiče (a zdaleka nejen ti z „ideálních“ kruhů) před vstupem dítěte do školy: Zda přijme zcela novou situaci, prosadí se, porozumí si s učitelkou a spolužáky...
Průměrný prvňáček by všechny tyto okolnosti zvládnout měl, byť třeba s mírnými obtížemi. Ani momentální náladovost pedagožky, ani zažití menších nespravedlností (já byl lepší a mám dvojku...) by žáčka nemělo vážněji ohrozit. Psycholožka Krčmářová tvrdí: „Celkový vývoj člověka v podstatě spočívá v překonávání náročných situací – udělat první krok, odpoutat se od maminky, přijmout cizí autoritu, rozhodnout se, prosadit se atd.
Takovéto náročné situace jsou běžné, patří k životu a provázejí nás dnes a denně. Proto je samozřejmé a žádoucí, aby je dítě poznávalo od útlého věku. Je ale vhodné, aby se ty z událostí, které na dítě zapůsobí, pojmenovávaly, vysvětlovaly a rozkódovávaly. Dítě nemá takovou psychickou výbavu jako dospělý a nerozumí-li situaci, stává se zmateným a nejistým...“
Vzdor faktu, že i prožitá negativa mohou mít na život dítěte pozitivní vliv, bývá nutné s potomkem hovořit, pátrat po jeho pocitech a názorech a podstatu věci mu objasňovat. Jen tak budete mít přehled o tom, že se situace nevymyká z ruky, že ony „prospěšné“ krize nepůsobí na jeho psychiku spíše zhoubně a že ve skutečnosti nezažívá něco, co má k prospěšnému vlivu na míle daleko – například šikanu.
Máme vstupovat do „konfliktů“ mezi dětmi? Je dobré rozlišovat mezi několika druhy konfliktů a podle toho také reagovat. Nedochází-li k fyzické nebo psychické újmě, snaží-li se dítě pouze prosadit svou moc, popř. připoutat pozornost, je nejvhodnější reakcí hádku ignorovat a do konfliktu nevstupovat. V některých případech lze situaci mírně režírovat tak, aby někam smysluplně vedla.
U mladších dětí je např. dobré nabídnout několik alternativ řešení. Dochází-li k fyzickému či psychickému násilí, pak je zde namístě rozhodně zasáhnout a opět hádku směřovat ke konstruktivnímu řešení. Obecně lze konflikty mezi vrstevníky považovat za prospěšné v rozvoji umění komunikovat a schopnosti se prosadit.