Maminka.czČasopis Moje psychologie

Kryštof Michal: „V hudbě soupeřím jen sám se sebou“

, Časopis Moje psychologie
9. 2. 2010
Kryštof Michal: „V hudbě soupeřím jen sám se sebou“
O charismatickém zpěvákovi Support Lesbiens se povídá ledasco, během osobního setkání ale rychle zapomenete na zkazky o namyšleném frajerovi. Ano, sebevědomí má Kryštof na rozdávání, ale je podložené inteligentními a dobře promyšlenými argumenty.

* Jsi členem jedné z nejúspěšnějších českých hudebních skupin. Cítíte se jako skupina být na vrcholu?

Tohle jsou jen pocity. Pocity, kterými se člověk v průběhu let moc nezabývá. Spíš řešíme věci, jako jestli chodí lidi nebo ne. To, zda jsme na nějakém vrcholu, by měl posuzovat spíš někdo jiný než my. Nikdy jsme ani jako kapela o žádných vrcholech nemluvili. Moje vnímání vrcholu je takový, že jestli se na něj někdy skutečně dostanu, tak bych chtěl, aby to bylo tak v osmdesáti, a pak bych z něj rovnou skočil. To, na co se skutečně soustředím, je, abychom hráli pro radost, aby to bavilo nás i lidi. Díky tomu pak můžeme mít pocit, že hudbu neděláme jen pro sebe, a to nám stačí ke štěstí. Doufám, že to tak i vydrží.

* Jaký byl ten náboj, který vás už od roku 1992 motivuje jít si dál za svým a dělat muziku, které věříte?

V prvopočátku to bylo samozřejmě především holý nadšení osmnáctiletejch kluků, který chtěli dokázat, že jsou schopný něco stvořit. Podobně jako asi každej náctiletej cítí v tomhle věku potřebu se nějakým způsobem prosadit a vymezit. S dalším průběhem je to pak jako třeba s manželstvím, který se od prvotní nadšený lásky během let mění na spoustu jinejch hybnejch aspektů a po dvaceti třiceti letech z těch prvotních citů zůstává už jen málo, ale místo toho jsou tam jiný, daleko důležitější věci. Podobný je to i uvnitř kapely, kde vlastně žije ve vztahu ne nepodobným manželství pět lidí, jejichž vztahy a motivace se během let taky vyvíjejí a mění. Náboj ale zůstává pořád stejnej a je jím to, co už jsem zmiňoval - radost z hraní a z toho, že to baví nás i lidi. A musím říct, že i po těch letech se nemění pocit, kterej zažíváš, když se koncert vydaří po všech stránkách. Je to takový neskutečný nakopnutí, že není potřeba hledat energii někde jinde.

* Když jste začínali, odešel jsi od rodičů a přitom vlastně neměl žádnou jistotu, že to zvládneš. Už tehdy jsi tolik věřil v úspěch?

Ne, byla to náhoda. Pravda je taková, že od rodičů jsem neodešel, ale po právu mě vykopli, protože jsem byl zlobivej kluk. V tu dobu jsem moc nevěděl, co dělat se svým životem dál. Do sedmnácti osmnácti jsem se věnoval několika sportům na národní úrovni, díky čemuž jsem si vypěstoval zdravé soutěživé sebevědomí. To bylo pak asi i hlavním strůjcem toho, že jsem k možnosti založit kapelu přistoupil s podobnou vervou jako dřív k výzvám sportovním. Využil jsem toho, že jsem už tehdy celkem slušně ovládal angličtinu a rád si zpíval a naplno se do toho obul. Celé to ale byla náhoda a já jsem byl jen ve správnou chvíli na správném místě. Myslím, že fakt, že mě rodiče vyhodili z domu, mi dost pomohl, a to nejen v tom, že se díky tomu zlepšily i naše vzájemné vztahy. Donutilo mě to začít přemýšlet o životě tak nějak povšechně, pomohlo mi to dospět a srovnat si věci v hlavě, což bylo v tu chvíli asi to nejdůležitější.

* Co považuješ za nejdůležitější pro fungování takového vztahu, jaký máš se svou manželkou?

Pro mě je to ten vztah samotnej, to, že naše soužití pro mě má mnohem větší význam než jakékoli hledání větší dokonalosti. Zkraje třicítky jsem si uvědomil, že mám kolem sebe spoustu kamarádů a známých, kteří žádný takovýhle vztah nemají, a začal jsem se ptát po tom, jaký je mezi námi rozdíl, co mám já navíc oproti nim nebo naopak oni oproti mně. Došel jsem k tomu, že oni ještě nedospěli do fáze, kdy zjistili, že už nemají touhu hledat větší dokonalost. Otázka ale je, zda má hledání absolutní dokonalosti vůbec smysl, protože vždycky stejně zjistíš, že každej člověk má nějaký mouchy a nikdy ti nikdo asi nebude vyhovovat na 100 %. Když si tohle uvědomíš, dojde ti, že mužská touha hledat a být věčným dobyvatelem je z dlouhodobýho hlediska scestná. Ano, je samozřejmě nutná, ale z mýho pohledu je to jen jedna etapa života, přes kterou je třeba se umět v určitou chvíli přenést. Uvědomit si, že pokud najdu ženu, o níž jsem vnitřně přesvědčen, že mi vyhovuje a chtěl bych s ní strávit alespoň část života, je to mnohem víc, než se pachtit za nějakým zlatým grálem dokonalosti. Samozřejmě že se můžu mýlit a cílem naší životní cesty je právě tohle hledání. Ale ať už je to jakkoli, tak na rozdíl od těch, kteří věčně touží po něčem lepším, mám v ruce hmatatelnou hodnotu. Mám rodinu, mám zázemí, mám děti, který mi dělají dnes a denně radost. A to je rozhodně mnohem víc, než má ten, kdo se rozhodne, že bude celoživotně hledat a možná nikdy nenajde…

* Jak hodně velký zlom bylo pro tebe a manželku narození syna Eliáše?

Kdybych to srovnal třeba se svatbou, tak to byl zlom naprosto zásadní a další, ještě větší zlom pak přišel letos na začátku roku, když se nám narodila Elsa. Ženský říkají, že rozdíl mezi dvěma dětma a jedním je mnohem větší než mezi jedním dítětem a žádným. Je to samozřejmě trochu přitažený za vlasy, ale něco na tom je. Teď, po narození Elsy, zjišťujeme, že je všechno ještě náročnější, než když jsme měli jen Eliáše. Máme ještě mnohem míň času a prakticky všechnu svoji pozornost věnujeme dětem, ale věnujeme jim ji moc rádi. Děti jsou totiž nesmírná devíza jakýhokoli vztahu. To, jak na nich partnerské vztahy potom stojí, ostatně dokazuje i fakt, že řada se jich láme v momentě, kdy děti dospějou a opustí domov. Partneři pak zjišťují, že posledních dvacet let se jejich soužití točilo prakticky jen kolem dětí, a najednou jim dochází, že už nemají vlastně žádný společný zájem. Osobně si ale myslím, že takhle by to určitě fungovat nemělo a hodlám poctivě pracovat na tom, abychom s Klárou takhle neskončili.

* Kromě hudby se aktivně věnuješ také režii klipů, což je ovšem poněkud jiný druh kreativity či umění. Vnímáš to také tak?

Vždycky mě v životě lákaly nový a zajímavý věci. Ať už je to muzika, režírování nebo golf či snooker, pořád mám v sobě něco, co mě žene kupředu, a když mě něco chytne, tak tomu věnuju čas a energii moc rád. Film se do mýho života dostal v okamžiku, kdy se kapela rozpadla, a já neměl co dělat. Byla to tak pro mě součást postavení se na vlastní nohy a uvědomění si sama sebe v kontextu světa jako takového. Zároveň to pro mě bylo něco nového, co mě hrozně moc zajímalo, chtěl jsem se o tom dozvědět co nejvíc a být v tom dobrej. Díky tomu jsem se dostal až na pozici prvního asistenta režie a měl jsem možnost pracovat s řadou zajímavých a šikovných lidí. Dalo mi to spoustu zkušeností a samozřejmě taky ambice zkusit si režii sám na vlastní pěst, což se mi podařilo díky režírování našich klipů. Je to pro mě hrozně zábavný a mám pocit, že to s muzikou hezky zapadá do sebe. Nemluvě o tom, že je obrovská výhoda, že si můžeme klipy dělat sami, a když je něco potřeba, dá se využít mých kontaktů z filmové branže.

* A co třeba celovečerní film nebo něco podobného, na to by ses cítil?

V tuhle chvíli rozhodně ne. Mám rodinu a fungující kapelu, což mi zabírá tolik času, že je to za současnýho stavu věcí nemyslitelný. Ale jak se říká - nikdy neříkej nikdy.

* Když natáčíš videoklip, není to pro tebe někdy trochu schizofrenní? Myslím tím vžít se z autora a člena kapely do role zcela odlišné?

Svým způsobem ano. Ale když už se do toho rozhodnu jít jako režisér, tak se prostě musím od všech ostatních pocitů oprostit a řešit to skutečně jen a pouze jako režisér. Nepletu to dohromady, ale je fakt, že jsou chvíle, kdy je třeba přeskakovat z role do role. Když se klukům nelíbí můj nápad, musím se na chvíli zase stát členem kapely, abychom si to mohli pěkně otevřeně vyříkat, a teprve poté ze mě může být zase režisér a můžeme jít točit. Během samotného procesu natáčení už to ale možné není. Jsem tam jako režisér a moje úloha zpěváka je už naprosto podružná, hlavní cíl je natočit videoklip a tomu se musí všechno podřídit.

* Jsou nějaké specifické pocity nebo druh energie, který tobě osobně dává jen hudba nebo jen režie?

Pocit je vždycky jenom pocit, chemická reakce uvnitř tvýho těla. Ale je pravda, že se to malinko liší v tom, že o svý roli zpěváka nepochybuju. Kdežto o tom, že jsem dobrej režisér, pochybuju stále, což je možná daný i tím, že režisérem nejsem tak dlouho. V tomto smyslu je to tedy malinko jiný. Ale emoce, které to ve mně vyvolává, určitý pocit uspokojení z dobře odvedené práce, to se nemění. Myslím, že je to srovnatelný s pocitem vnitřního uspokojení, který se dostaví, když uděláš dobře jakoukoli jinou práci nebo skutek, a přímo úměrně to tak souvisí s tezí o dobrém člověku, jíž se ve svém životě řídím.

* Je pro tebe hudba a režie především práce a své ostatní aktivity, snooker a golf, bereš coby relax?

Zpívání beru jako práci jen v tom smyslu, že má přednost před všemi mými ostatními aktivitami. Ale vzhledem k tomu, že se tím dodneška bavím, tak to ani jako skutečnou práci vnímat nemůžu, leda tak z toho pohledu, že za to dostanu zaplaceno. S režírováním je to podobné. Hraní snookeru nebo golfu se oproti tomu liší prakticky jen v tom, že je to pro mě zábava, který se věnuju pouze ve svém volném čase, zatímco zpívání i režie podléhá jakémusi řádu. A musím říct, že jsem ohromně vnitřně šťastnej, že zpívání dodnes vnímám hlavně jako zábavu a nesklouzávám k tomu, aby se mi z toho stala pracovní rutina.

* A vnímáš v hudbě nějaké kvalitativní rozdíly podobné těm, s kterými se setkáváš například ve zmiňovaném golfu nebo snookeru?

Ne, protože hudba je neměřitelná. Je o líbivosti, o empatii, o schopnosti ztotožnit se. Je to ryze subjektivní prožitek. Jak už mi kdysi řekl táta, ptát se na to, která kapela je nejlepší, je holej nesmysl. A o to víc mě to baví. Navíc v hudbě vlastně nesoupeříš s nikým jiným než sám se sebou a s pocitem dobře odehranýho koncertu nebo dobře natočenýho alba. A to my většinou poznámepodle toho, jestli nás to baví nebo ne. V tomhle smyslu je to tak v hudbě poměrně jednoduchý…


Kryštof Michal

Narodil se 15. 2. 1974 a až do sedmnácti se aktivně věnoval sportu. Studoval Gymnázium Jana Nerudy, ale pak přišel rok 1989 a jeho volnomyšlenkářství bylo silnější než vůle dokončit studia. V roce 1992 spoluzaložil hudební kapelu Support Lesbiens, s níž má na kontě 7 studiových alb, dvě výběrovky, soundtrack k filmu Máj a dva Anděly. V roce 1996 se kapela rozpadla a z Kryštofa se načas stal instruktor lyžování. O rok později začíná jeho filmová kariéra. Po ročním studiu (praxi) filmové postprodukce se dostává na filmový plac jako 1. asistent režie. Než se v roce 2000 dá kapela opět dohromady, má za sebou Samotáře Davida Ondříčka a zhruba 300 reklam s nejrůznějšími světovými režiséry. Aktuálně nemá na film moc času, ale s filmaři, především s Tomášem Mašínem, stále udržuje úzké pracovní vztahy. S manželkou Klárou má syna Eliáše a dceru Elsu.

Předplatné časopisu Maminka
Témata: Časopis Moje psychologie, Jen pro tatínka, Kryštof Michal, Chemická reakce, Velký zlom, Elsa

Mohlo by vás zajímat
Maminka roku: Syn mi holil hlavu, smál se, já brečela, říká Andrea
S dětmi jsem dospěl. Kvůli nim jsem přestal pít alkohol, říká Tomáš Třeštík
100 mimořádných fotek z porodu! Podívejte se, jak ho rodiny prožívají
Matky jsou jak elitní vojáci ve výcviku, píše Marie Doležalová
Dcery Karla Gotta: Která zdědila tátův talent? A která se mu nejvíc podobá?
Tohle napsal muž o břichu své ženy! Na internetu z toho byl poprask!
Přiznání: Nenávidím mateřství. Dceru miluji, ale být matkou mě štve!
Úzkostné stavy se mohou projevovat různě. A co když je má celá rodina?
Kdy nechat děti doma samotné? Nejdřív ve 12 letech, tvrdí odborníci!

Horoskopy

Kozoroh Každý den je pro vás stále složitější, a to zejména po pracovní stránce. Není možné se stále stresovat.…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Leopold, Leopoldina, Leopolda





Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu