[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jitce Bechyňové je 33 let a moc ráda tvoří: šije, navléká, vyšívá, modeluje, především ale maluje a kreslí (prohlédněte si její tvorbu na instagramovém profilu @ jb_tvorba). „A taky žiju s endometriózou, z toho skoro sedm let vědomě. Mám za sebou opravdu velmi dlouhou cestu konvenční i přírodní léčby,“ začíná své vyprávění Jitka. Ještě než ale opravdu začne, má pro vás vzkaz:
„Motivační příběhy jsou sice super, ale to, co pomůže jiným, nemusí pomoct mně. Každý máme svoje démony, ze kterých se musíme uzdravit svým vlastním způsobem. Za mě je důležité se zastavit a ztišit natolik, abyste slyšeli hlas svého srdce, to, co opravdu chcete. A nenechali se přitom odradit ani svými zdánlivě racionálními argumenty, ani názory dalších lidí, kteří při radách vycházejí vždy ze své vlastní životní zkušenosti. Naslouchat sama sobě je podle mě klíčem k uzdravení se.“
„Moje seznámení s endometriózou bylo velmi drsné. Muselo být, protože jsem byla ke svému tělu dlouho hluchá a slepá,“ vzpomíná Jitka na tu sváteční květnovou neděli před sedmi lety. Měla šest týdnů před svatbou a její hlavní starostí bylo doladění všech detailů. „Den jsme trávili na zahradě našeho domu, já v plavkách, abych byla krásně opálená do svatebních šatů. V plavkách – přesně tak mě vezla záchranka, kterou partner zavolal i přes moje protesty: Tak mě zas bolí břicho, no bóže, to rozchodím. Nerozchodila, ztratila jsem vědomí. Probrala jsem se až v nemocnici na příjmu. Rozsudek byl jasný: z plavek rovnou na sál!“
O pár hodin později se probudila na JIP se spoustou hadiček a hlavou jí běželo: "Co já tu dělám? Vždyť jsem přece zdravá! Nemám žádné potíže!" Hned nato ji přišla zkontrolovat doktorka a bez obalu jí oznámila: „Takový bordel v břiše jsem ještě neviděla. Měla jste spoustu srůstů, některé jsme odstranili. Prasklou endometriální cystu na pravém vaječníku o velikosti devět centimetrů a její obsah vylitý v dutině břišní. Jo a asi nebudete mít děti. Máte endometriózu.“
Pro Jitku to byl šok. Vůbec netušila, co jí to povídá: „Přišlo mi, že to je nějaký špatný vtip, že to nemůže být pravda.“
Po propuštění Jitce nasadili prášky na tři měsíce. „Ty (prý) endometriózu léčí, a navíc nebudu po celou dobu menstruovat. Tak paráda – líbánky bez menstruace!“ radovala se. Dlouho jí optimismus nevydržel. Po lécích sice nemenstruovala, zato tři měsíce v kuse špinila. Její tělo léčkbu hůř snášelo.
Po dobrání šla na kontrolu, kde se dozvěděla, že všechno je v pořádku a může se snažit o miminko. Protože čím déle to bude odkládat, tím menší je pravděpodobnost, že ho bude mít. „Nejenže jsem si potřebovala urovnat svůj život, ale navíc se hned musíme snažit o miminko? Které ovšem nepřicházelo…“ vzpomíná na hořké období Jitka. Moc se jí nezdálo, že by ji takhle jednoduše spasila tříměsíční hormonální léčba, a začala víc googlit. A nestačila se divit…
„Hormonální antikoncepci jsem jedla od svých patnácti let. Nejlépe ve škole o přestávce, aby všichni viděli, že už jsem velká holka. Sice jsem ji ještě nepotřebovala, ale co kdyby náhodou, přece si nezkazím život těhotenstvím,“ vypráví trpce Jitka. Teprve když jí bylo třiadvacet, její přítel a současný manžel se začal ptát, zda to opravdu chce jíst. „A já nechtěla. Jen rozhodnout se mi trvalo. Při menstruaci jsem totiž – i přes užívání antikoncepce – začala pociťovat silné bolesti a gynekolog mi doporučil nejsilnější hormonální antikoncepci, která tehdy na trhu byla. A taky jsem se bála, že to neuhlídáme a já otěhotním.“
Studium dávalo Jitce zabrat, nezpomalilo ji ani několikero zánětů močového měchýře. Školu dodělala silou vůle a byla na sebe moc pyšná. Nevnímala, že upozaďuje vše, co ji baví, a neustále se stresuje. Našla si práci, ale v té době už se menstruační bolesti rozjely naplno.
„Nemohla jsem jíst, nemohla jsem na záchod, nemohla jsem ani chodit, zvracela jsem, bolely mě vazy, záda. Byly momenty, kdy jsem jen ležela v křečích na podlaze koupelny a čekala, až zabere prášek, abych mohla vůbec vstát,“ vzpomíná Jitka. Poznámky partnera, že tohle fakt není v pořádku, odmávla: „Co jako, ženský úděl prostě. Navíc můj doktor řekl, že bolesti při menstruaci jsou normální.“
O endometrióze se pořád moc nemluví, ale mělo by. A když ano, tak se straší nebo šeptá. Nezisková organizace Indiánky otevřeně hovoří (nejen) o neplodnosti a šíří osvětu o jejích hlavních příčinách (PCOS, endometrióza a další). Indiánky, jako právě Jitka Bechyňová, tvoří komunitu, v níž mohou ženy sdílet své příběhy a zkušenosti. Zároveň zde naleznou podporu a potřebné informace. Z jejich snahy vznikl také čaj Rozkvět indiánky na hormonální rovnováhu pro ženy. Jeho koupí přispějete na osvětu o ženské (ne)plodnosti. Autorkou ilustrace indiánky na jeho obalu je právě Jitka Bechyňová.
Více na www.indianky.cz
Tím byla oslava narozenin Jitčiny babičky. V restauraci Jitce projela prudká bolest v podbřišku a omdlela. Když ji vzkřísili, už tam stála záchranka, která ji hned vzala do nemocnice. Po cestě už bylo Jitce líp a záchranáře prý přesvědčovala, že ji nikam vozit nemusí. „Neposlechli. Ptali se mě, zda mě mají vzít na gynekologii, nebo na normální příjem. Jenže jak já jsem to měla vědět? Gynekologie mě přece vůbec netrápila, tak to bude asi z tepla nebo od močáku…“
Na normálním příjmu na nic nepřišli. Prý asi dehydratace. Pamatuje si, že pak pár dní špinila, ale to se jí stávalo pořád, tak to nepovažovala za problém. „Zaujala jsem postoj, že není třeba panikařit. Jsem zdravá. Zpětně vím, že to byla moje první prasklá cysta, která odešla z těla přirozeně. Jenže v tu chvíli jsem své tělo tak moc ignorovala, že muselo o rok později volat o pomoc silněji…“
„Mezitím jsem ve svém prozření pokračovala dál. Četla jsem knihy, české i zahraniční weby, učila se o bylinkách, věnovala se tématu ženství, minulým životům, setkávala se s různými lidmi, kteří o endometrióze věděli víc. Studovala jsem aromaterapii, kameny, různé systémy cvičení, diety, vhodnou stravu při endometrióze, půsty, meditace, vztahy kolem sebe… Prostě všechno, co se dalo. Vrhla jsem se do toho opravdu po hlavě a zpochybnila a znovu seskládala vše, co mě tvoří,“ popisuje svou cestu Jitka.
A při tom stále docházela ke svému lékaři kvůli otěhotnění. Ze strany okolí se začaly objevovat otázky na téma miminko a za nimi spousta očekávání. „Najednou jsem byla v bludném kruhu. Potřebovala jsem vydechnout, zastavit se a vstřebat situaci. Ujasnit si, proč chci miminko. Důvod ‚teď, nebo nikdy' mě akorát stresoval.“
Brala hormonální podpůrné prášky. V době ovulace chodila na měření vajíček, aby s partnerem věděli, kdy „to“ přesně zkoušet. „Najednou se nám intimní život smrskl do dat, návštěv lékaře, polykání prášků, měření vajíček a profuků vejcovodů. Kolotoč se točil čím dál rychleji a mně bylo jasné, že pokud si nedám pozor, nezamotá to hlavu pouze mně, ale zamává to s námi jako s párem.“ A tak prášky a návštěvy lékaře odmítla. Téma dítě se pro ni stalo až nepříjemné, došla k názoru, že jí to za to fakt nestojí: „Prostě mít děti nebudeme. Plno lidí je nemá. Tak co.“
Nakonec se rozhodli zkusit umělé oplodnění. „Sice mi celý ten proces byl proti srsti, že si jako koupím dítě, že místo nás ho zplodí tým odborníků v bílých pláštích ve sterilní místnosti. Ale přesto jsem si řekla, že tomu dám šanci.“ Jenže když šla k doktorovi pro doporučení k návštěvě kliniky, objevil další cystu, tentokrát na levém vaječníku. Byla ještě malá, na hranici operovatelnosti, ale byla tam. Šance, že by se jednalo o běžnou cystu, a ne endometriální (tlustostěnnou), byla minimální.
Pro vysvětlení: běžná cysta může odejít sama, endometriální ne. To pro Jitku byla poslední kapka, hodně ji to zasáhlo. „Po tom všem, co jsem už věděla a jak jsem se změnila, jsem zase na začátku?!“
Na klinice Jitce i tak doporučili umělé oplodnění zkusit. Následovala série důkladných vyšetření. „Já ale začala svou cystu hodně vnímat, bolela. Snažila jsem se pomocí bylin, meditací, půstů… Svůj stav zlepšit. Nepomohlo to. Cysta vyrostla skoro na osm centimetrů.“
Když poznala, že je zle, šla na urgentní příjem a vylíčila jim svou situaci. Poslali ji domů s tím, že si má po víkendu přijít zažádat o termín operace. Už to nestihla, ten den o půlnoci ji vezla sanitka do nemocnice. Operovali ji hned ráno.
Chvilku si v nemocnici poležela. Tentokrát totiž cysta nepraskla úplně, ale pár dní pomalu vytékala do dutiny břišní a způsobila velký zánět. Kvůli špatné zkušenosti s lékem na endometriózu Jitka raději zvolila na pár měsíců hormonální antikoncepci, aby tělo nemenstruovalo a mohlo se pořádně zahojit.
Trvalo čtyři měsíce, než se dala do pořádku alespoň natolik, aby mohli pokračovat v IVF plánu. „Po návštěvě kliniky jsem plakala. Poškození už bylo znatelné. Chyběl mi kus pravého vaječníku, levý vejcovod byl ztlustělý (podezření na zarostlý zánět), zase spousta srůstů.“ Ale i tak do IVF s partnerem šla.
„Když mi našeho oplodněného šampiona zavedli zpět, nastalo čtrnáct dní čekání. Přesně 28. den jsem dostala menstruaci. Těhotenství se nekonalo. Najednou jsem prozřela. Uvědomila jsem si, že ani klinika s týmem odborníků dítě nevykouzlí. Vždy je potřeba ‚něco', co ani ten nejlepší lékař a peníze nezaručí.“
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Jitka Bechyňová - JB_tvorba (@jb_tvorba)
Příspěvek sdílený Jitka Bechyňová - JB_tvorba (@jb_tvorba)
Na klinice Jitce doporučili třetí operaci. Obávali se, že poškození je velké a je potřeba se do břicha podívat v momentu, kdy to není akutní. „Opravdu už jsem nevěděla, zda se smát, nebo brečet. Hodně dlouho jsem zvažovala operaci, v podstatě ještě týden před nástupem.“ Nakonec se na doporučení svěřila lékařům z pražského Podolí. A moc chválí jejich přístup a hlavně odbornost. „Museli mi vzít vejcovod a slepé střevo. Kvůli srůstům jsem měla v břiše z orgánů jeden velký útvar, který prorostl i do břišní stěny a pochvy, tak museli vše chirurgicky znovu rozdělit.“ Zůstalo jí jen malé ložisko endometriózy na tlustém střevě.
Po pár dnech Jitku pustili domů s propouštěcí zprávou, že šance na přirozené otěhotnění jsou minimální. Měla se hned hlásit na klinice kvůli druhému pokusu IVF. S partnerem se ale rozhodla, že si nechají nějaký čas pro sebe a do dalšího umělého oplodnění nepůjdou – alespoň ne hned.
"Motivační příběhy jsou super, ale to, co pomůže jiným, nemusí pomoct mně. Každý má svoje démony, ze kterých se musí uzdravit svým vlastním způsobem.“
„Je říjen 2023. Mám doma téměř tříletou holčičku. Otěhotněla jsem hned první možný cyklus po mé poslední operaci. Bez jakéhokoli očekávání. S nepatrnou šancí,“ usmívá se Jitka. „Znala jsem tyhle zázraky jen od druhých. Říkala jsem jim motivační příběhy – a že jsem si jich vyslechla! Doháněly mě k šílenství.“
Jitka uznává, že bez pomoci lékařů, kteří opravdu vědí, co dělají, by těhotná nebyla. I tak věří, že změna sebe sama byla nevyhnutelná. Například díky tomu přestala odmítat právě lékařskou pomoc, kterou si svého času zafixovala jako tu špatnou: „Není špatná, ale je potřeba ji doprovodit i jinak, ne spoléhat pouze na operace a prášky.“
Dnes je Jitka (a to prý musí zaťukat!) s endometriózou v míru. Od třetí operace a následného otěhotnění o ní vlastně ani „neví“. Dlouho kojila a nemenstruovala. Na jaře měla kontrolu v Podolí a tam bylo taky vše v pořádku. Hlídá si jídlo, dopřává si v rámci možností odpočinek. Ví ale, že nad ní diagnóza endometriózy pořád visí.
„Endometrióza mě vědomě provází už sedmým rokem, nevědomě možná celý život. Hodně jsem na cestě poznání objevila a naučila se. Byly chvíle, kdy jsem chtěla nejradši od všech těch problémů odjet a neřešit je. Nikdy jsem to ale neudělala. Zpětně to hodnotím jako takový rychlokurz navrácení se sama k sobě, k ženství. Rychlokurz proto, že si rozhodně nemyslím, že jsem na konci své cesty. Ale to, že jsem spontánně otěhotněla, mi dává naději a utvrdilo mě to v tom, že zázraky existují. Jen si je musíme správně přát a neurčovat si podmínky na cestě za nimi. A hlavně se nevzdávat. Vše se totiž děje z nějakého důvodu.“
A nejen informace, ale i velkou podporu najdete v ENDO Talks CZ, první pacientské organizaci u nás zaměřené na endometriózu.