[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ne každá žena dokáže přiznat svému okolí, že se jí nedaří otěhotnět. Ne každá se smíří s tím, že se to podařit nemusí. Laďka však přijala obě alternativy. Možná i proto, aby se z toho věčného čekání na „dvě čárky“ nezbláznila. A jak to tak už bývá, když prostě přestanete řešit, najednou se TO stane. A tak se po čtyřech letech moderátorka jednoho z nejsledovanějších společenských pořadů těší společně s manželem a sedmiletým Adamem na nového člena rodiny: vymodlenou dceru, tedy další středobod vesmíru. Když chce žena dítě, dokáže pro to udělat ledacos. Co všechno jste za tu dobu, kdy se nedařilo, podstoupila vy? Ty jo! No, mám pocit, že snad všechno, o čem jste kdy slyšela… Ale stejně nakonec všichni dospěli k závěru, že jsme s partnerem zdraví a v pořádku a že to celé je asi „v hlavě“. Co podle vás vězí za tím, že se dnes tolika párům nedaří počít? Podle mě se na tom dost odráží i fakt, že dřív si děti pořizovaly děti. Dnes se s prvním potomkem klidně čeká i do čtyřiceti. A pak to logicky nemusí jít, minimálně ne hned. Všechno má své pro a proti. Když se stane matkou starší žena, víc si dítě užije. Má většinou lepší zázemí, víc se mu věnuje.
Nevýhodou ale může být právě problém vůbec otěhotnět. Ale na druhou stranu, když vidím, jakými mámami jsou některé dnešní holky kolem devatenácti… To si říkám, že vůči těm jejich dětem je pak snad lepší řešit dočasnou neplodnost…
Přepadla vás během těch let i beznaděj, že to vyjít nemusí? Začnu od konce. Když se narodil Adam, velmi brzy lékaři zjistili, že má vrozenou vadu. První dva roky jsem absolutně nevěděla, co to je, mít alespoň týden v kuse zdravé dítě, které si jen tak podřimuje v kočárku. Z čehož vyplývá, že téma druhé dítě se u nás začalo otevírat až dávno poté, co se zdravotní potíže u Adama spravily.
Jenže pak už to lusknutím prstu jaksi moc nešlo. A tak mi po dvou letech došly i ty argumenty, které jsem si celou dobu sama sobě předhazovala. Stejně jako docházela chuť, odhodlání i trpělivost. Ale zkoušeli jsme to dál, i když už spíš ve stylu „nějak to dopadne“. A v zájmu zachování zdravého rozumu jsem přestala vše podřizovat tomu, aby se to povedlo. Takže se dostávám k odpovědi na otázku. Poslední dva roky jsem se snažila být hlavně v souladu s případnou verzí, že druhé dítě mít nebudeme. Zkusili jste i umělé oplodnění? IVF jsem striktně odmítla. Já tuhle metodu sice respektuji, ale sama bych ji zvažovala jen v případě, že bych se začala snažit až těsně po čtyřicítce. Jinak mám k umělému oplodnění spoustu zdravotních i duchovních výhrad. Nechci však nikoho pobuřovat, tak si je s dovolením nechám pro sebe. Našlo by se něco, v čem jste v době snažení nebyla tak striktní? Pár věcí jsem v rámci snahy o miminko samozřejmě porušila. Například rozhodnutí, že v žádném případě nebudu absolvovat vyšetření pod narkózou. To jsem však začátkem loňského září podstoupila. Výsledek? Řekli mi to, co jsem dávno věděla: že všechno je v pořádku. Ale asi se při tom vyšetření muselo něco stát, protože pak to šlo okamžitě. (směje se) Podstoupila jste i amniocentézu? Na odběru plodové vody jsem byla už s Adamem. A proto jsem věděla, že pokud znovu otěhotním, půjdu na „plodovku“ zas. A to i na vlastní žádost. Je to zatím nejrychlejší a hlavně nejpřesnější metoda, jak zjistit, zda je všechno v pořádku. V obou případech mě negativní testy strašně moc uklidnily!
Že příliš mnoho myšlenek může i uškodit… To zase ne. Nejde o počet myšlenek, ale o jejich energii. Jestli něco vážně vadí, pak jsou to negace. Jednou z nich může být silný, emocemi podpořený strach a obava a nedůvěra. To je pak všelijaké „čarování“ na nic. Jenže jak víte, že stárnete a spolu s vámi stárne i vaše první dítě, tak se dostanete do ještě většího presu, že to miminko musí přijít co nejdřív. A když to pak nejde hned, dostaví se další negativa. Je to něco tak silného, že to v hlavě dokážete jen těžko potlačit. Věříte, že si nás duše „nahoře“ vybírají? Věřím! A dokonce se „takhle“ o mém těhotenství dozvěděla i moje máma. Já už týden věděla o dvou čárkách na těhotenském testu, ale říkala jsem samozřejmě „pssst“, protože za ty čtyři roky jsem dvě čárky viděla dvakrát a do deseti dnů bylo po překvapení.
Jenže maminka mi jednou ráno poslala esemesku: „Brzo to přijde. Dostala jsem informaci, že duše je připravená.“ Já jí na to odepsala: „No to by asi měla, když jsem těhotná!“ (směje se) A musím zmínit, že to na mně hned poznal i můj manžel. A mám k dobru ještě jednu příhodu… Poslouchám! Většina mých kamarádek „jede“ na stejné duchovní vlně jako já a jedna z nich mi před čtyřmi lety řekla, že nová duše bude připravená až kolem mých čtyřicátých narozenin. Tehdy mě strašně naštvala, říkala jsem jí, že ve čtyřiceti těhotná jako fakt být nechci. Dneska se tomu smějeme… Termín porodu máte stejný jako u prvorozeného syna. Že by náhoda? Není to přesně na den, ale náhoda? To určitě ne, já na náhody nevěřím! Jak se Adam na sestru těší? Moc! Sice chtěl bráchu, ale teď už je to samé „ségra sem, ségra tam“. Ale já jsem, ani nevím proč, měla pocit, že by to měl být kluk, víc jsem ho chtěla i kvůli Adámkovi. Říkala jsem si, že tam bude velký věkový rozdíl, takže s bráškou si k sobě najdou cestu dřív. Teď už ale vím, že o pohlaví sourozence nejde. On ji bude milovat a chránit. Vím to. Mluví na ni přes bříško už teď, nezapomíná dávat ani pusinky na dobrou noc. Je dojemný… Myslíte, že se u něj coby dlouhodobého jedináčka projeví žárlivost? Připravujete ho na to, že už to nebude jen o něm? Myslím, že v jeho věku a s jeho inteligencí už to o žárlení nebude. My ho samozřejmě na veškeré eventuality připravujeme. Už teď ví, že až se rozrosteme, bude to mít jistá pravidla, úskalí a povinnosti. Počítá s tím. Dokonce nám na všechno říká, že je to či ono snad jasné! Myslím, že Adam to dá, to spíš já se bojím, jestli to dám. Měla jsem svého milovaného jedináčka, a teď tu najednou budou dva středobody vesmíru?! (směje se) Do porodu zbývají dva měsíce. Jak se cítíte? Cítím se jako bolavý balon! A počítám, kolik ještě musím vydržet, než se mi moje tělo zase vrátí zpátky. Přibývající kila nezapře žádná těhulka… Nemyslím přibírání na váze, to se musí skousnout. Mám na mysli spíš ty zdravotní věci kolem. Nahromadí se a po pár týdnech už máte pocit, že to prostě nevydržíte. Prvních patnáct týdnů jsem prozvracela dny i noci. Ale zdaleka to nebylo to nejhorší! Asi je už znát ten věk, přece jen čtyřicet není dvacet. Ale ženská vydrží víc než člověk. Když jste čekala Adama, bylo to jiné? O kapku ano. Tělo holt stárne a těhotenství je pro něj pořádný „záhul“. A co hormonální bouře, přihnala se? Když jsem čekala Adama, plakala jsem i u večerních zpráv, první těhotenství jsem měla hormonálně opravdu „ukázkové“. Teď to kupodivu tak silné není. A když sem tam něco přijde, dokážu slzy udržet. Mám ale pocit, že se mi ty hormony vrazily jinam… Doma se mnou musí mít ti moji dva chlapi trpělivost. Snad to ještě chvíli nějak přežijeme. Moderujete dva televizní pořady, točíte seriály… Zvolníte s blížícím se porodem, nebo budete pracovat, dokud to půjde? V žádném případě nejdu na doraz! Už ve druhém měsíci jsem zrušila veškerou práci a od ledna letošního roku si nechala jen minimum. A i to jsem dokončila s jazykem na vestě. Teď už si ale užívám plánovaného úplného volna. No, i když užívám… Spíš se snažím v klidu přečkat do porodu. Jste na sebe s ohledem na věk i na tu dlouhou „čekací“ dobu opatrnější? To mi věřte, že ano! Cítím pokoru a vděk, barevného časopisu napsala, že pokoru ke svému stavu nemám a že to s prací přeháním, tak je to jen její „byznys“. Ona můj život nežije, jen já vím, jaká je realita. A taky vím, že jsem udělala maximum pro to, abych se sama na sebe mohla podívat do zrcadla a říct si, že jsem větší maximum udělat nemohla. Nejsem dvacetileté ztřeštěné kůzle ani kariéristka. Děti a rodina jsou pro mě na prvním místě. Před nikým jiným se obhajovat nehodlám.
Moderujete společenský pořad, kde odhalujete životy a soukromí celebrit. Je něco, co vás ještě dokáže překvapit, šokovat? Myslím, že už ani ne. Ostatně, je každého věc, co dělá. Já osobně jsem na své soukromí opatrná. Nemám potřebu ho vystavovat všem na odiv. Zvažuju každou věc, kterou pouštím ven. Ale pokud chce někdo své soukromí sdílet s národem, ať si dělá, co chce. Respekt. Váš muž je šéfredaktorem jednoho seriózního deníku, píše politické sloupky… Hodlá se s vámi bavit o tom, že se někde někdo známý opil, spáchal nevěru nebo si pořídil nová prsa? Járu zajímají veškeré informace, takže i tyto. Myslím, že se jimi baví. U nás je to spíš tak, že to on přijde s nějakou novinkou a já ji nezaujatě odkývám. Drby mě prostě nijak netankují. Pokud nemám službu v televizi, společenské zprávy nečtu, to přiznávám dobrovolně. V rozhovoru pro Maminku před sedmi lety jste se zmínila o třech zásadních mateřských záležitostech, které bych ráda připomněla. Ta první byla, že jste si v době, kdy jste čekala Adama, psala deník. Pokračujete v tom i teď? Deník, který byl mimochodem výborný nápad mého manžela, jsem si začala psát hned od třetího měsíce, kdy jsem dostala těhotenský průkaz. Ale nepsala jsem každý den, na to nejsem úplně typ, bylo to zhruba ob čtyři dny. Pak jsem pokračovala ještě pár dnů po porodu, ale dál už pak nebyl čas a energie. Co čekám slečnu, dělám to stejně, ale přiznávám, že je to hlavně na popud Adama.
Občas jsme si totiž v tom „jeho“ deníku listovali a on pak chtěl, aby měla stejné příběhy a fotky z bříška i jeho ségra. Když píšu, přesně vím, co kdy přijde, obě těhotenství jsou si totiž dost podobná. Hlavně s tím přibýváním na váze. Na gram téměř stejné váhové přírůstky v jednotlivých dnech!
Takže zpětně to beru tak, že ač císařský řez dobrovolně znovu podstupovat nechci, pokud k němu bude nakonec muset přijít, tak to přijmu s faktem, že se přece nic zlého neděje. Důležité bude, že budeme obě zdravé, ne? Maminky se po císaři dávají sice daleko déle dohromady, mrzet mě to ale nebude. A do třetice váš názor na druhého potomka: „ Uvědomuji si, že asi není dobré mít jedináčka, proto budeme Adama cpát hodně mezi děti, ale druhé dítě už opravdu nechci. A pokud někdy budu mít chuť to změnit, manžel má pokyn, aby mě praštil přes prsty…“ Víte… Když se vám na stará kolena narodí dítě s vrozenou vadou a vy místo toho, abyste byla doma a jezdila do parku s kočárkem, bydlíte po nemocnicích, nevíte, co je to mít zdravé dítě bez neustálých teplot a jste na to prakticky úplně sama, pak všechny diskuse o dalším potomkovi vycházejí na základě právě té situace, ve které se právě nacházíte. Adam se ze všeho jako zázrakem vylízal a moje hormony mi zase dovolily „luxus“ toho, že jsem na všechny ty hrůzy aspoň trochu zapomněla, tehdy jsem to ale prostě tak cítila. Tak zpátky k vašemu dni D. Jak byste si přála, aby vypadal? Přece tak, jako si to přeje každá máma: aby to bylo rychlé a miminko bylo v pořádku. Všechno ostatní nějak dopadne. Což mi připomíná jednu historku, kterou ráda vyprávím prvorodičkám.
Před svým prvním porodem jsem se byla podívat na sále, kde jsem měla rodit. Dohodla jsem se s personálem na podrobnostech a přáních, která jsem v rámci porodu měla, včetně světel a konkrétní muziky. V den D jsem tam přijela ve tři ráno naprosto „rozstřelená“. Rodičky přede mnou naplnily i kapacitu hekárny… A já? V úklidové místnosti jsem po šestatřiceti hodinách bez spánku ležela na provizorním lehátku a rukama se přidržovala topení. A všechno mi to bylo fuk. (směje se) Takže jak říkám, hlavně klid, ono to nějak dopadne. Důležité je především to, aby byla princezna zdravá. Foto: Ivy E. Morwen