[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Asi nikdy nezapomenu na to, jak náš dvouletý Mates tahal úplně všude látkový šátek s medvídkem Pú (ostatně, mám jej dodnes schovaný, ale pššš…). Šátek se nesměl prát a musel na něm být velký uzel – ten pochopitelně často končil u Matěje v puse, zvlášť když byl unavený. Zatímco já jsem Matýskův ušmudlaný hadřík nikdy moc neřešila, pro zástup lidí v čele s tchyní a manželem představoval minišáteček s nejslavnějším medvědem to, co rudý hadr pro rozzuřeného býka," vzpomíná Klára, maminka nyní šestnáctiletého Matěje.
Odnaučit ho závislosti na šátečku bylo velmi těžké. "I nenásilné pokusy o odebrání končívaly tragicky – proplakanou nocí, přechodným odmítáním jinak oblíbené babičky, náladou pod psa a podobně. Někdy po třetím roce začala Matýskova vášeň pro milovaný šátek ochabovat, až postupně během prvního roku školky, kterou syn k mému nadšení velmi miloval, ochabla úplně,“ zavzpomínala Klára. Matýsek ostatně není prvním ani posledním dítkem, které v batolecím věku velmi těsně přilnulo k určitému předmětu. Tomu mnozí psychologové přezdívají „přechodový předmět“, jde o jakýsi mazlicí talisman, pomáhající odbourávat a zvládat nepříjemné pocity, strach, nejistotu i úzkost.
Dovedete si přestavit, že by vás někdo vychovával a trestal tím, že vám vezme kupříkladu fotografii zesnulých rodičů anebo hrneček po milované babičce? Velmi podobnými emocemi může dítě vnímat situaci, kdy jej potrestáte odebráním milované věci! Vezmete mu jistotu, lásku, sílu a v jistém smyslu i přítele. Velmi ho tak zraníte, znejistíte a oslabíte.
(Ostatně mnohé z nás mají svého plyšového miláčka schovaného dodnes a jen těžko si představují, že by jej odhodily do kontejneru. Vždyť máme stále pocit, že má skutečně živou duši… no, kdo ví?)