[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jací jsou z vašeho pohledu čeští pedagogové obecně?
Týdně vidím tři, čtyři sborovny a pořád se potvrzuje, že tu máme zhruba tři základní druhy pedagogů.
Prozraďte, jaké to jsou?
První jsou učitelé, kteří jsou stejná krev jako já. Chtějí moderní vyučování a nějakými způsoby se o to pokoušejí. Procházejí weby o vzdělávání, zajímají se o alternativní školy, sami učí s dobrou filozofií… Druhou skupinou jsou pedagogové, které označuji jako „zmatené dobro“. Jsou to v jádru dobří lidé, mají rádi své žáky, ale určitá míra zmatku, konformity a pohodlnosti jim brání vyvinout se v něco lepšího. Oni vědí, že by měli být na žáky hodní, ale stejně jim píšou čtyřky, protože klasifikační řád je pro ně neměnný. Vědí, že nemají psát poznámky a snaží se je nepsat, ale pak zvednou ruku pro dvojku z chování, protože jdou s davem sborovny. Jsou to pedagogové, pro které ještě pořádně nezačal existovat Rámcový vzdělávací program, kteří nevyužili správně Školní vzdělávací programy, ale pořád učí podle Osnov, které přitom už roky neexistují. Jejich učení se podobá tomu zpřed desítkami let, jen je trochu zpříjemnili pro žáky v mezích mírného pokroku. Ale podstatě učení, tedy posílení vzdělávací autonomie žáků a předání jim svobody a odpovědnosti, se ani nepřiblížili.
A třetí skupina pedagogů?
To jsou ti nejhorší. Pedagogové, kteří vyhořeli, do práce chodí s negativním naladěním „žáci nic neumí, rodina je nemotivuje, stát se na nás vykašlal“ a svou profesní nekompetentnost si nepřipouštějí. Chyby hledají jen u druhých a jediné, na co myslí, jsou jejich pracovní benefity.
Proč to tak je? Když jsme nedávno v Mamince psali o tom, podle čeho se učí naše děti, ukázalo se, že pedagogové u nás už dávno nemají předepsané osnovy, mohou do značné míry učit podle sebe, moderně, bez učebnic… Ale nedělají to. Nepomáhají české školství zlepšovat… Proč?
Čeští pedagogové mají dokonce možná vůbec největší volnost v Evropě, ale máte pravdu v tom, že ji neumí využít. Základním problémem je už to, že v českém školství se neví, co je vlastně „to lepší“, co hledáme. České školství postrádá neochvějné zásady, které by třeba jasně říkaly: „Frontální výuka je nesmysl! Výklad není přijatelná možnost, jak děti učit! Známe sto efektivnějších způsobů!“ Protože vždycky se objeví školometi, kteří budou třeba prohlašovat, že výklad je v pořádku, státní maturita je v pořádku, zákazy a represe jsou v pořádku.
Ředitelé podle vás také nic nezmůžou?
Ředitel je klíč, to je jasné. Ale stejně jako u pedagogů platí, že ne každý ředitel je dobrý ředitel. Zažil jsem školy, kde ředitel nefungoval, seděl zavřený v ředitelně, a pět šest učitelů rozhýbalo celou sborovnu k lepším způsobům výuky. Ale zažil jsem i opak, kdy jsem potkal ambiciózního ředitele, který přišel do kolektivu pedagogů, kteří odmítli jakoukoliv změnu a obrazně řečeno nikam ho nepustili. Každopádně, české školství je opravdu bídné. Nemělo by tedy překvapit, že když přijdete do běžné školy, je většina učitelů špatných, ředitelé nespolupracují s rodiči, nejsou ani odborní lídři, špatně řídí didaktické procesy, nechávají ve škole pedagogy, kteří tam nemají co dělat, nebo nepodporují ty, kteří by si to zasloužili… Kam se člověk podívá zejména ve veřejném školství, tam je to špatně. A až na pár výjimek u nás veřejné školy ani nemohou mít takový tah na branku, jako mají školy alternativní a komunitní. Ty totiž mají svou filozofii, nabídnutou ve stylu „ber, nebo nech být“, a jedou si, co potřebují. Ale i veřejné školy musejí být kvalitní, jinak nic nepůjde.
A co by obecně potřebovali čeští učitelé, aby se posunuli a s nimi i kvalita veřejného školství?
Potřebují si v první řadě uvědomit, co je jejich filozofií učení. Vědět, co doopravdy znamená individuální přístup. Že to není jen fráze, ale schovává se za tím třeba diferenciace náročnosti jednotlivých úkolů pro děti ve třídě nebo podporující hodnocení. Musí vědět, že to vzájemné učení žáků je základ učení a ne výklad učitele. Musí vědět, že mají k dispozici sto a více metod učení, které můžou střídat během roku dle libosti. Ale u nás má bohužel každý druhý pedagog oblíbené jen tři postupy, a ty pořád točí: výklad, řízená diskuse, práce s učebnicí…. Donekonečna. Dobrý pedagog by měl umět dobře diagnostikovat, potřebuje dobré znalosti psychologie, které mnozí čeští učitelé vůbec nemají. Neznají ani základní psychologické procesy. Něco se jim před očima děje, ale oni vůbec nevědí, kde má chování dětí kořeny. Nevědí, co se jim děje ve třídě. Nedokážou diagnostikovat, proč jeden žák „zlobí“ a druhý nepracuje. A neřeší to, dokud jim to výrazně nepřerůstá přes hlavu. Protože v české škole se často všechno nechává vyhnít, dokud není příliš pozdě. Pak je po ruce jen represe.
Zdá se tedy, že možná špatně voláme po změně výuky pro školy našich dětí, ale potřebovali bychom spíš změnit postupy výuky na pedagogických fakultách?
To je jen dílčí problém, navíc neřešitelný. Na školách, připravujících učitele, se nic nezmění. Ani nemůže, protože tam se dělá „věda“. Vezměte takovou Katedru dějin a didaktiky dějepisu. Je tam třeba dvacet historiků, profesorů a docentů, kteří se profilují jako historici, nikoliv jako pedagogové. Mnozí z nich ani nikdy neučili. Každý má své téma, jako je „historie Šternberků na Častolovicku“ nebo „dějiny francouzských gobelínů“. Příprava budoucích učitelů je vůbec nezajímá. A ten nejméně důležitý, vysmívaný, nejslabší kus ze stáda je didaktik dějepisu. A na těchto fakultách nejsou lidé z praxe, protože neumějí dělat hlavní činnost akademiků – publikovat vědecké texty v nesmyslné honbě za vědeckými body. Změny by pedagogické a ostatní přípravné fakulty potřebovaly, protože z nich odcházejí lidé, kteří nevědí o pedagogickém řemesle skoro nic. Ale zatím se nic takového nerýsuje. A hůře – na různých změnách v našem školství se lvím podílem angažují právě ty hordy akademiků, kteří selhávají i ve svém primárním úkolu.
Přestože na konci září 2021 ministr školství spolu s děkany pedagogických fakult podepsal memorandum, v němž se ke změnám přípravy učitelů do praxe všichni zavázali?
Tyhle hrátky patří ke koloritu českého školství už desítky let. Takže je tu zase záminka rozjet koloběh grantů a „vědeckých“ úkolů, jejímž výsledkem budou nerealizovatelné a nabubřelé texty, které budou krásnými slovy plácat slámu. Protože od univerzitních přednášek plných nesmyslů od lidí, kteří praktické pedagogice nerozumí, to studenty učitelství stejně neochrání.
Více o Robertu Čapkovi a jeho seminářích naleznete ZDE.
Tento projekt podporuje Nadace České spořitelny.