[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V situaci, ve které se ocitla Lenka, je pravděpodobně vzhledem k vysoké rozvodovosti nemálo žen i mužů. Koneckonců i otec pohádkové Popelky, opovrhované dcery znovu ženatého vdovce, byl v podobné situaci. Paní Lenka nechce, aby její děti byly Popelkami, jenže si zároveň dobře uvědomuje, že nežije pouze život svých dětí, ale i svůj.
Ví, že děti jednou odejdou, a i přestože je bude dál milovat a podporovat, budou děti i ona žít své vlastní životy, své vlastní životní příběhy. Jenže život a rozhodování, která přináší, nebývají vždy jednoduchá, zvlášť když vše rozzáří i zkomplikuje láska…
Rozvedla jsem se před čtyřmi letyy, dceři byly dva a synovi jeden rok. Scénář byl naprosto obvyklý. Manžel v práci potkal někoho, kdo si ho na rozdíl ode mne všímal víc, než dvou maličkých dětí – jednoho batolete a jednoho mimina. Nicméně jsem až časem pochopila, že jsem měla štěstí v neštěstí – manželova láska, mladičká stážistka, nebyla totiž žádná zlatokopka. Manžel mi nechal dům, auto i slušnou finanční částku a odstěhoval se. Byla jsem smutná, ale ne na dně, navíc mi moc pomáhali moji i manželovi rodiče.
Dva roky po rozvodu jsem potkala Jarka, temperamentního a charizmatického Čechoameričana, který se ve Státech rozvedl a vrátil se do země, odkud pocházeli jeho rodiče a začal tu podnikat. Jarek byl láska na první pohled i dotek, neskutečně nás to k sobě táhlo. Nikdy jsem nic takového nezažila.
Přes všechnu lásku a vášeň jsem brzy pochopila, že jsem si vztahem „zavařila“. Nejsem naivka, a když mi Jarek vyprávěl o problematickém vztahu ke svým dospívajícím dětem, které zůstaly ve Státech, ihned mi došlo, že si mé malé děti opravdu nezamiluje. Zvlášť mého, po mužské autoritě a vzoru prahnoucího syna, který dává někdy poněkud agresivním a hlučným způsobem najevo svou neustále zvýšenou potřebu zájmu.
Dcera je naopak introvert, „pavoučí žena“, kterou si jen tak někdo nezíská. I milovník dětí, vedoucí táborů, zaměstnanec školky a psycholog v jedné osobě by to měl s mými dětmi těžké – to jsem si naplno uvědomovala!
I tak jsem Jarkovi naprosto propadla a zcela pragmaticky jsem se snažila užít si každou chvíli s ním. „To, kdy mě kvůli dětem opustí, je jen otázkou času,“ říkala jsem si často. Mnohokrát byl u mě na večeři, několikrát s námi na výletě, v bazénu, jednou na dva dny na horách – vše přežil, ale viditelně znechucený a otrávený.
Dětí se stranil, na sjezdovce dělal, že k nám nepatří, v bazéně si dal svých pár bazénů a šel do sauny. Pokud je u nás, občas s dětmi ze slušnosti ke mně něco prohodí a když už je „dětí moc“ a já začnu „vyšilovat“, jednoduše odejde. Pokud jsme ale bez dětí, stane se z Jarka úžasný a zábavný chlap.
„Ano, Lenko, nemám je rád.“ přiznal se mi Jarek naprosto otevřeně. „Snaž se to nebrat osobně, nejde o tvé konkrétní děti, já to prostě s žádnými dětmi neumím. Nebaví mě, nechápu je a ony evidentně nechápou mě.“ Jenže já toužím nejen po Jarkovi, ale i po rodinném životě, neumím si představit, jak budou mé děti akceptovat Jarka třeba v pubertě.
Bojím se, že je moje láska odsouzená ke zmaru a snažím se najít jakoukoliv cestu, abych mohla být s Jarkem a přitom se vnitřně víc a víc neodlučovala od dětí. Jsem jak mezi dvěma mlýnskými kameny – děti, nebo přítel? Vzdát se dětí je naprosto nemyslitelné a vzdát se Jarka je jako vzdát se života. Žít společně by pro nás všechny bylo peklo.
Jarek se dětem vyhýbá a já se podvědomě snažím jim vše nějak kompenzovat. Děti to cítí, syn celé situace hodně zneužívá. Vše vycítil i bývalý manžel, který se na mého přítele dětí často vyptává, a pak ke mně mívá dlouhé promluvy. Vůbec nevím, co mám dělat, v hlavě i srdci mám zmatek.
(Lenka, 34 let)