[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Janek byl – a pořád je – moje první opravdová láska. Před ním jsem zažila jen pár „otrkávacích“ krátkodobých známostí, ale jakmile jsem v devatenácti poznala jeho, už jsem jiného nechtěla. Ani on přede mnou neměl moc holek. Spolu jsme si dokonale rozuměli. Po dvou letech vztahu jsme se přestěhovali do společného podnájmu a testovali, jak nám to bude fungovat. Klapalo to skvěle.
Hlavně moje máma se mě pak čím dál častěji ptala, kdy se vezmeme. Já jí vždycky odpovídala, že až přijde ten správný čas, že na nic nespěcháme. Ale samotnou mě mrzelo, že Janka to vůbec nenapadlo. Ne že bych se tak hrnula do vdávání, spíš jsem jen podvědomě toužila po nějakém gestu, které by mě utvrdilo v tom, že je to s námi opravdu vážné a pokud možno navždy.
Velké očekávání jsem měla, když se blížilo naše páté výročí. Janek se tvářil tajemně a nechtěl říct, co se chystá. Jenže nakonec se z toho vyklubala luxusní dovolená. Samozřejmě jsem byla nadšená, takový velký dárek jsem nečekala a bylo to super, ale přece jen ve mně hlodalo trochu zklamání. Nic jsem ale neřekla.
A tak jsme spolu žili dál na hromádce a naše soužití začalo pomalu nabírat stereotypní rysy dlouhého vztahu, jako bychom byli manželé. Večery jsme trávili hlavně u televize, milovali se stěží jednou za týden a nejčastěji debatovali o tom, kdo udělá zítřejší nákup. Štvalo mě to, a tak jsem jednoho dne sebrala odvahu a Janka se zeptala, jak to s námi vidí dál.
Vypadal dost překvapeně. Prý jak by to měl vidět, stejně jako dosud. Něco se mi snad nelíbí? Vysvětlila jsem mu, že je mi s ním dobře, ale žijeme tak nějak pořád stejně a nudně a ráda bych, aby se v našem životě trochu něco změnilo. Kupodivu mu to došlo celkem rychle. „Ty mě chceš okroužkovat, co?“ smál se. Nepoznala jsem úplně, jestli ho ta myšlenka děsí, nebo těší, tvářil se celkem neutrálně. „No, uvidíme,“ řekl nakonec a mrkl na mě.
Ale nic se nedělo ještě celý další rok. Místo toho jsme se najednou začali víc hádat, i kvůli hloupostem, které nás dřív nechávali v klidu. Janek večery u televize často měnil za pánské jízdy s kamarády, o víkendech jsme se někdy ani nedokázali shodnout, co budeme dělat. Začala jsem mít o náš vztah docela obavy. Neměla jsem s čím srovnávat, ale připadalo mi, že takhle nějak musí vypadat ty závěrečné fáze.
O to větší šok přišel, když jsem jednoho dne přišla domů a tam na mě čekal klečící Janek s prstýnkem. Byla jsem tak zaražená, že jsem se v první chvíli ani nedokázala radovat. O to bouřlivější však má opožděná reakce byla. A nejen to, ze samé radosti, že je všechno v pořádku a že on konečně ví, co chce, jsem začala okamžitě plánovat. Nevím, kde se ve mně ty organizační chutě probudily, ale od té chvíle jsem ladila všechno.
Okamžitě jsem navrhla datum svatby, a když Janek souhlasil, dala jsem se do příprav. Viděla jsem na něm, že je z mého elánu poněkud nervózní, ale nedokázala jsem se ovládnout. Na několik dalších víkendů jsme měli o zábavu postaráno – objížděli jsme náš kraj a hledali nejvhodnější místo pro obřad. Chtěla jsem stihnout svatbu ještě v létě, a tak na přípravy nebylo zas tolik času. Jakmile jsme měli vybráno místo, přestala jsem Janka se svatbou obtěžovat. Všechno jsem si vymýšlela a zařizovala sama, v přesvědčení, že chlapa tohle nezajímá a jeho jediným úkolem je se na svatbu dostavit.
A tak mi s vydatnou pomocí mámy a kamarádek těch pár měsíců rychle uteklo. Vůbec jsem si nevšimla, že budoucího manžela doma skoro nevídám, a když už se tam potkáme, mluvím jen já dokola o svatbě a on jen zírá a mlčí. Byla jsem úplně slepá!
Pak nastal ten velký den. Svatba byla naprosto dokonalá, až na jediný detail – ženich chvílemi vypadal, že je duchem mimo, ale to jsem přičítala emocím z celé události. Já si to každopádně užila a ještě víc jsem se těšila na náš „nový začátek“ se společným příjmením. Asi měsíc po svatbě jsme odjeli na svatební cestu. Zatímco já se strašně těšila, Janek se tvářil, že se mu ani moc nechce.
„Co je s tebou, to tě ten novomanželský status tak sebral? Jsi poslední dobou nějaký divný,“ říkala jsem mu v letadle. Něco zabručel a radši koukal z okénka. Večer na pokoji jsem ho musela téměř znásilnit, abychom se pomilovali. Pak jsme vedle sebe leželi na posteli a já prohodila: „To se nám to dítě těžko podaří počít, když to bude probíhat takhle.“ Myslela jsem to hlavně jako vtip, ale Janek se prudce posadil na posteli a vyděšeně na mě zíral. „Tys přestala brát prášky?!“ „No jasně, vždyť jsme se na tom přece už před nějakou dobou domlouvali, ty si to nepamatuješ?“ nechápala jsem jeho reakci.
A pak najednou přišel blesk z čistého nebe. „Já ti musím něco říct, Lenčo…“ Můj manžel mi poté, co jsme se pomilovali, měsíc po svatbě, oznámil, že už zhruba rok a půl má vztah s jinou ženou! A že tu ženu miluje! V prvních chvílích mi jeho slova zněla jako ozvěna z velké dálky, vůbec jsem nechápala jejich smysl, tak absurdní se to zdálo. Pak, pořád v šoku, jsem se navenek klidně zeptala. „A proč sis mě teda bral?“ Jeho odpověď mě už docela uzemnila. „Víš, neměl jsem odvahu a srdce ti to říct, když se tak těšila… Všechny ty přípravy, úplně jsi tím žila, nemohl jsem ti to zkazit…,“ soukal ze sebe.
Nevěřila jsem svým uším. „Tak tys mi nechtěl kazit přípravy na svatbu! A žes mi zkazil v podstatě celý život, to ti nevadí?“ začala jsem konečně ječet. Jen se krčil v rohu postele a nechal na sebe padat nadávky, výčitky, pláč, prosby, všechno, co mě zrovna popadlo. Chtěla jsem jet okamžitě domů, ale nebylo to možné, museli jsme spolu u moře přežít ještě další týden, než jsme se vrátili. Celou dobu jsem se střídavě ponižovala a prosila ho, ať mě neopouští, že mu to odpustím, a střídavě byla vzteky schopná ho snad zabít.
Janek pořád dokola jen opakoval, že lituje, že mi to neřekl dřív, ale že až ta zmínka o dítěti ho probrala a uvědomil si, s kým chce být. Navíc mi odmítal prozradit detaily. Kdo to je, jak to, že jí nevadí, že si mě vzal, kde a jak se seznámili… Dala jsem si dohromady časové souvislosti, odpovídalo to době, kdy náš vztah šel do kytek. Prozradil jen, že se na čas rozešli, a to pak šel a v náhlém popudu mi koupil zásnubní prstýnek. Nedošlo mu, co tím způsobí.
Je to několik týdnů, co se tohle stalo. Janek se odstěhoval k té ženě a já čelím sama lítostivým, soucitným, nechápavým, šokovaným dotazům příbuzných a přátel. Nikdo to nechápe! Všichni mě utěšují, ale já už jsem sama sobě dala nálepku „Ta, kterou manžel opustil měsíc po svatbě“, a cítím se čím dál hůř. Vůbec nevím, jak se k tomu postavit, co dělat.
Janka pořád miluju a říkám si, jestli bych o něj neměla zabojovat. Byli jsme spolu skoro sedm let, to přece nejde jen tak zahodit. Jenže zároveň si neumím představit, že bych mu to, co mi provedl, dokázala odpustit. A tak jen sedím doma a čekám, jestli se náhodou nevrátí. Sama se rozhodnout nedovedu.