[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Maniodepresivní psychózu (odborně bipolární poruchu) mi diagnostikovali před 20 lety krátce po smrti mámy,“ začíná vyprávět svůj příběh. „Pamatuju se, že na jednom z prvních sezení mi můj psychiatr oznámil, že s mou diagnózou a medikací se těhotenství a následné mateřství spíše nedoporučuje a že bych se měla raději vzdát myšlenky na to mít v budoucnu děti.
Tehdy mě to zas tak netrápilo, měla jsem dost práce sama se sebou. Když si projdete dvěma pokusy o sebevraždu, není založení rodiny zrovna na prvním místě žebříčku vašich priorit. Časem mi to samozřejmě přišlo líto, ale smířila jsem se s tím, že jinak to prostě nejde. I když jsem brala silné dávky prášků, stejně jsem zažívala nepříjemné výkyvy nálad. Bylo to jako takové bezesné balancování nad propastí. Neustále mi připomínaly tu černočernou hlubinu, do které bych se mohla lehce opět zřítit.
O to větší byl můj šok, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Antikoncepci jsem brala už několik let, párkrát se mi sice stalo, že jsem si pilulku večer zapomněla vzít, ale komu ne? Když jsem to řekla svému manželovi, byly jeho první reakcí obavy. Prožil se mnou opravdu těžké časy a znal mé stavy mánie i deprese jak nikdo jiný. I já měla strach, ale tak nějak vnitřně jsem cítila, že moje těhotenství je dobrá věc a že ho stoprocentně nechci ukončit uměle.
Můj gynekolog neměl žádné předchozí zkušenosti s těhotnými maniodepresivními ženami, ale po poradě s mým psychiatrem se rozhodli, že mi prášky úplně vysadí. Přinejmenším na první trimestr a pak se uvidí podle mého stavu. Upřímně, měla jsem z toho strach, ale kupodivu se ukázal naprosto zbytečný. Bylo mi báječně. Skvěle. Myslím, že za to mohl těhotenský hormon, který nějakým zázračným způsobem nastolil rovnováhu v mém jinak chemicky nestabilním těle.
A pak se to stalo. Narodila se Luisa. Zdravá, krásná, bez jakýchkoli vad či poškození způsobených mými předchozími dvaceti lety na prášcích. A můj stav se rapidně zhoršil. Po euforických devíti měsících bez léků jsem si nebyla schopna připustit, že je opět potřebuju, a po hlavě jsem se zřítila do maniodepresivní propasti.
Jestli jste někdy rodila, víte, že propady nálad jsou v šestinedělí běžné. I zdravé ženské brečí a smějou se (častěji ovšem brečí) několikrát denně. No představte si to zhruba tak tisíckrát silnější. Měla jsem momenty – a ne zřídka – kdy jsem svou malou holčičku nenáviděla. Z duše, z celého srdce nenáviděla. Je to strašné, že to tak musím říct, ale nebyla bych upřímná, kdybych to popsala jakkoli jinak.
V takových stavech jsem se zavírala do koupelny a bylo mi úplně jedno, že Luisa brečí, je hladová nebo pokakaná. Manželovi jsem samozřejmě tvrdila, že jsem prášky opět začala brát a že to zvládám. Když byl doma, dokázala jsem se jakžtakž držet nad vodou, ale jakmile jsem se ocitla sama, propadala jsem se hloub a hloub. Vyvrcholilo to jeden den, kdy se po hodině v koupelně a s brečící Luisou v obýváku zrodila v mé hlavě myšlenka, že bych jí mohla ublížit.
Tehdy jsem si uvědomila, že potřebuju pomoct. Zavolala jsem manželovi, který okamžitě přijel z práce a cestou vyzvedl mého psychiatra. Odevzdaně jsem spolykala všechny prášky a … bylo to jako závan čerstvého vánku, který mi naplnil plíce a vyjasnil mozek. Najednou jsem mohla zase volně dýchat a myslet.
Každý den teď beru svůj chemický koktejl a jsem za to vděčná. Udržuje mě ve stavu, ve kterém jsem schopná se starat o mou milovanou holčičku, a to je pro mě to nejdůležitější. Vím, že už v životě nebudu moct přestat prášky brát, ale dokud budou fungovat alespoň tak, jak doteď, jsem s tím smířená. Už nikdy a za nic na světě nedopustím, aby si Luisička prošla tím, co do teď. To ti slibuju.“
Bipolární afektivní porucha, známá také pod označením maniodepresivní psychóza či maniodeprese, je závažné duševní onemocnění. Mezi její projevy patří především výkyvy nálad, jako například mánie, hypománie, deprese.
Tato porucha je charakteristická opakovanými epizodami, při kterých je významným způsobem narušena nálada a aktivita postiženého. Objevují se fáze poklesu energie a nálady – deprese a fáze hypománie až mánie, které jsou opakem deprese. Takto nemocný má nepřiměřeně vysoké sebevědomí, ztrácí sociální zábrany a jeho chování je nevypočitatelné.
V období mánie nebo deprese je nezbytná akutní léčba. Čím dříve se s ní začne, tím jsou výsledky lepší a zlepšení stavu je rychlejší.
V období remise je nutná udržovací a preventivní léčba. Cílem léčby je udržet normální fungování po odeznění příznaků deprese a předcházet novým epizodám v budoucnu. Pro úspěch léčby je potřeba, aby pacient spolupracoval s lékařem a nevysazoval léky hned po zlepšení stavu nebo dříve, než mu lékař doporučí.
"Při léčbě bipolární poruchy se výjimečně používají i antidepresiva ve fázích těžší deprese, avšak jejich užití není zcela doporučováno z důvodu možnosti přesmyku do stavu mánie. Dalším způsobem léčby je psychoterapie, avšak by měla být vždy doplněna farmakoterapií. Posledním druhem léčby je elektrokonvulzivní terapie. Je nejúčinnějším a nejrychlejším postupem v léčbě závažné deprese, a to i deprese nereagující na léky. Je účinná také v léčbě mánie. Její výhody jsou, že zabírá, když je třeba rychlého zlepšení, například závažná deprese, psychotické příznaky nebo riziko sebevraždy. Její nevýhodou je, že je zatížena předsudky, je nutná hospitalizace a provádí se v celkové anestezii," uvádí se na webu Bipolarni.cz, který se věnuje této problematice.