[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Náš příběh začíná podobně jako mnoho dalších - lety strávenými snažením se o dítě, potom dalšími roky strávenými po nemocnicích a soukromých klinikách, a když už jsme začínali nadobro ztrácet naději, pátý pokus o umělé oplodnění konečně vyšel. Čtyři týdny po transferu 2 zárodečných buněk ukázal ultrazvuk dvě zdárně se vyvíjející, stejně velká embrya. Ovšem na kontrole za tři neděle čekalo mě, manžela i přítomného lékaře nemalé překvapení. Monitor ukázal místo dvou tlukoucích srdíček srdíčka tři.
Byla jsem v desátém týdnu, když nám lékaři s jistotou potvrdili překvapivou novinu: jedna ze zárodečných buněk se rozdělila na dvě, takže čekáme jednovaječná dvojčata plus ještě jejich bratříčka či sestřičku. Ovšem to, co se na začátku zdálo jako skvělá zpráva, se brzy změnilo v noční můru. Prakticky v jednom dechu nám můj ošetřující lékař sdělil, že u troj a vícečetných těhotenství doporučují téměř vždy redukci a s mojí diagnózou (relativně pokročilý věk, cysty na děloze i děložním čípku a historie dvou samovolných potratů) je to podle něj hotová věc.
Z nemocnice jsme ten den odcházeli jak opaření. Celé ty dlouhé roky jsme bojovali za to mít děti, upínali jsme k tomu veškerou svou energii, naději a sílu a teď, když se to konečně povedlo, jsme měli jedno z našich dětí zabít? Druhá varianta - ponechání si všech třech - znamenala podle lékařů velké riziko ztráty těhotenství či předčasného porodu a ohrožení životů všech třech. Dostali jsme týden na rozmyšlenou.
Zpětně teď velmi lituji toho, že jsme o této těžké životní zkoušce, kterou jsme procházeli, řekli komukoli dalšímu. Například oběma našim rodičům. Tchyně mi už několikrát vyčetla (samozřejmě v nepřítomnosti manžela), že jsem ji připravila o vnuka a naši to taky moc dobře nenesou. Tátovi to občas ujede a posteskne si: „No vidíš, tři už by přece takový rozdíl nebyl, ne?“ Vždycky to pak samozřejmě obrečím.
Po nejhorším týdnu mého života - po maratónu probdělých nocí a dnů jak v mrákotách - jsme se tedy konečně rozhodli. Pro redukci. Na konci dvanáctého týdne jsem podstoupila zákrok, při kterém lékaři jehlou přes břicho vpíchli cosi do srdíčka jednoho z našich dětí, a to pak přestalo bít. Ten okamžik byl samozřejmě hrozný, ale ne tak hrozný, jak jsem si myslela. Lékaři jsou profesionálové, navíc nemusí řešit vaše morální dilema. Z podstaty své profese jsou přesvědčeni o správnosti takového rozhodnutí a jejich hlavní zájem od toho okamžiku je zdárný vývoj zbývajících dvou plodů. Proto, pokud je všechno v pořádku, pomůže vám jejich přístup na chvíli zapomenout na to, co jste právě udělali.
Čím víc se blížil termín porodu, tím víc jsem si přála, aby se potvrdila varovná prognóza lékařů a já začala rodit třeba měsíc před termínem (na což mě mimochodem připravovali od začátku těhotenství). Jenže minul třicátý šestý týden, pak třicátý sedmý a nic se nedělo. Dvojčata si spokojeně rostla u mě v děloze a nic nenasvědčovalo tomu, že by jim něco scházelo, či se chystala ven. To byla samozřejmě dobrá zpráva. Jenže v koutku duše každý z nás, kdo o redukci věděl, dospěl k názoru, že jsme život třetího dítěte ukončili zbytečně, a že by se bývalo podařilo donosit všechny tři.
Samozřejmě porod a ten okamžik, kdy poprvé držíte v náručí vaše dva vytoužené uzlíčky štěstí, tyto pocity na dlouhou dobu odsunou pryč, až si myslíte, že jste se s tím už nadobro vyrovnali. Jenže pak, když to nejmíň čekáte, se ty hlodavé výčitky svědomí přihlásí znova. Anebo vám je někdo připomene. Nevím, jak bych se rozhodla, kdybych se ocitla znova ve stejné situaci. Přesvědčuju se, že stejně. Jenže jedna moje část ví, že už bych něco takového nikdy neudělala. Je to vážně strašně těžké rozhodování.“