Lenka Krobotová: "Teď bych ráda zastavila čas"

Rodinu umělců si většina lidí představuje jako bohémský chaos. Jste to vy, kdo u vás doma drží pevnou ruku, díky které všechno funguje?

S manželem se zdravě doplňujeme. Když jeden jede na „tvůrčí vlně“, druhý je nohama na zemi. Když mám před premiérou, manžel udělá nákup, vyzvedne děti a úžasně zabezpečí chod domácnosti, a naopak když má turné, zajistím všechno já.

Je to asi o dost jiné než klasický pravidelný režim rodičů s pevnou pracovní dobou.

To je. Ale řekla bych, že to pro kluky není špatné. Občas jim říkám „punkové děti“. Díky tomu, že býváme často po večerech pryč, jsou odmalička zvyklí být s babičkami a s chůvami, nevadí jim přejezdy, jsou schopni usnout v různých prostředích, umějí se přizpůsobit. A to se jim bude v životě hodit.

První dítě jste měla ve třiceti. Už jste cítila biologické hodiny, nebo to pro vás bylo akorát?

Akorát. Měla jsem štěstí, že se mi ve stejný čas potkalo jak probuzení mateřských pudů, tak setkání se svým partnerem. Kdyby to bylo později, byla bych už asi trošku nervózní.

Kamarádka vám prý, když jste jí představila svého současného muže, suše oznámila: „Tohle je otec tvých dětí.“

To je pravda.

Vy jste to taky hned poznala?

Hned ne, ale asi po dvou měsících jsem si říkala, že by mi nevadilo, kdybych otěhotněla.

Nebála jste se nejistoty, že vás jako hudebník neuživí?

Jsem srdcový, pudový, skoro až živočišný typ, takže dám na svůj instinkt. V zamilovanosti jsem neřešila, co partner dělá, co všechno má za sebou, ale jak na mě působí, jestli je mi s ním dobře. Neptala jsem se, „co mě čeká s hudebníkem?“. Možná to byl risk, ale když už jsme pak po dvou letech dítě měli, ukázalo se, že můj muž je spolehlivý, zodpovědný a má zdravý přístup k životu.

Takže žádný šok ze změny? Přece jen – z nezávislých umělců se najednou stali rodiče. 

Samozřejmě z hlediska provozu to byl trochu šok, ale my se umíme tolerovat a podporovat. Kvůli turné, zájezdům s divadlem nebo natáčení je náš rodinný harmonogram sice náročný na produkci, ale žádné velké kompromisy dělat nemusíme. Svým způsobem je výhoda, že oba pracujeme v umělecké sféře, jako muzikant má manžel podobný režim jako já, a tudíž pro sebe máme pochopení. A jsme vděční mým rodičům i druhé babičce, ochotné přijet vlakem z Pardubic, za to, že nám hodně vycházejí vstříc. To je rozhodně výhra.

Zdá se, že jste organizačně a produkčně zdatná.

Vlastně musím říct, že jsem byla příjemně překvapená, kolik toho zvládnu. Byly dny, kdy jsem nakojila, přivezla dítě k babičce, odjela na casting, přijela domů, nakojila, vyzvedla druhé dítě, nakoupila, šla na představení. Člověk je schopen nevídaného zapřažení.

Četla jsem o vás, že už v těhotenství jste byla hodně akční, pořád jste prý někde pobíhala a bála se, že kvůli tomu budete mít hyperaktivní dítě. Jak to nakonec dopadlo? Máte hyperaktivní děti?

Ten starší k tomu nemá daleko. Po mně a manželovi zdědil akčnost a je hodně emotivní. Pořád chce něco dělat, a když se mu nedaří, vzteká se. Někdy v něm vidím sebe sama. (smích) Rozhodně to není dítě, které by sedělo někde v koutku a čekalo, co mu kdo nabídne. Ten mladší je trpělivější, přemýšlivější a vnímavější povaha.

Po vás je tedy spíš starší Šimon?

Jsem narozená ve znamení Ryb a vnímám u sebe obě ryby, tu dravou i tu zádumčivou. Jdu si za svým a nenechám se zválcovat, ale taky mívám dny, kdy si připadám jak z Marsu, jsem přecitlivělá, náladová a hodně pláču. Když zapracují hormony, je to se mnou opravdu napínavé. (smích)

Co na to manžel?

Říká, že jsem člověk žijící v extrémech. Když se raduju, dokážu tančit na stole a řvát, a když jsem naopak v depresi nebo smutná, tak to taky stojí za to. I manžel je emotivní, ale zároveň introvert. Ve chvílích, kdy já brečím, on mlčí, což taky není dobře. A když mě něco naštve, jsem... spontánní. To je to správné slovo. Jeden můj kolega říká, že moje huba kolikrát předběhne můj mozek. Všichni na sobě musíme pořád pracovat. (smích)

Ujede vám někdy „huba“, jak říkáte, i vůči dětem?

Jasně, ale umím si to s odstupem uvědomit a vzít to zpátky. Ale na druhou stranu – proč potlačovat svoji osobnost? Někdy je dobré věci ventilovat.

S manželem jste se určitě potkali buď na koncertě, nebo v divadle.

Na koncertě jeho kapely. I když se začal hudbě věnovat relativně pozdě, až v osmnácti, a navíc jako samouk, sklízí velké úspěchy. Má za sebou cenu Anděl za nejlepší alternativní desku, složil hudbu ke dvěma filmům, produkuje. Vyloženě si vybírá, s kým bude pracovat nebo na jaký zahraniční festival pojede. ¨

Což vám musí imponovat.

Samozřejmě. Kdybych měla doma naštvaného chlapa, který dělá práci, co ho nebaví, nebylo by to pro mě. Můj manžel přesně ví, co chce, což obdivuju. A nedělá kompromisy. V tomhle ohledu je na sebe mnohem přísnější než já.

Vy jste někdy dělala práci, z které jste nebyla bůhvíjak odvázaná?

Co si budeme povídat, někdy člověk řeší spor ideály versus peníze, ale naštěstí potkávám projekty, které jsou pro mě důstojné a zároveň rozumně zaplacené.

Šla byste třeba do reklamy na prací prášek?

Některé reklamy jsem už dělala, hlavně do zahraničí. Vnímám reklamu jako součást svojí profese, dneska může vypadat jako dobrý malý film. Záleží na tom, jak je napsaná, kdo ji dělá, pro koho se točí, na souhře více okolností. Když vypadá dobře, proč do toho nejít.

Celý život jste vlastně v bezprostřední mužské společnosti. Máte dva mladší bratry, teď dva syny. Berete to jako plus?

Tohle mužské sevření si vždycky uvědomím, až když to někdo řekne nahlas. Mám velký okruh kamarádek, v divadle máme zdravou dámskou šatnu, kde všechno sdílíme, čili mužskou převahu nevnímám. Možná až budou kluci větší.

A brala byste dceru?

Kdyby mi ji teď někdo slíbil, tak ano. Tak neváhám ani vteřinu. Ale je to tak, jak to je, uvědomuju si, že můžu být šťastná a vděčná za dvě zdravé děti. Dochází mi to vždycky, když vidím, kolik mých kamarádek se trápí s otěhotněním.

Jako malá jste byla klučičí typ, nebo typická parádivá holka?

Jela jsem v panenkách, hrála jsem si na učitelky a tanečnice, hodně jsem se předváděla, čili typická ženská, která se ráda kroutí.

Když se nakrucujete doma před zrcadlem, jakou máte od kluků odezvu? Říkají vám třeba „maminko, ty seš hezká“?

Zatím ano. Zrovna nedávno jsem si zkoušela šaty a Šimon mi zasvěceně radil, které ano, které ne. A když jdu někam do společnosti a jsem vystajlovaná, ohodnotí mě: „Jéé, mámo, tobě to sluší! Máš krásně namazanou pusu!“

Jsou ještě mazliví?

Jsou, chtějí se mnou usínat, chodí se mnou za ruku, prostě taková maminkovská klasika. Ale když se perou, je to občas o nervy. Někdy si musím postesknout: „Kéž by tady byla ta klidná holčička, s kterou bych si v klidu u stolu něco malovala.“

Kdybyste měla srovnat dětství kluků a to svoje, jaký vás napadne rozdíl?

To je jednoduché. Děti jsou dnes díky technice víc doma a mají tendenci být línější a pohodlnější. My jsme víc žili venkovním životem, na hřištích a v parcích.

Ale nebyli jsme tak sebevědomí. Často se komplexů zbavujeme až po třicítce.

To je pravda. Naštěstí k nám už přišel americký trend pěstování sebevědomí, dnes už umíme dětem říkat, že jsou dobré, že si mají samy sebe vážit a nepochybovat o sobě.

Jenže ne vždycky to vychytáme, některé děti jsou pak až moc sebestředné. Zažila jste někdy situaci, že by vám cizí dítě připadalo děsně nevychované?

Zažila, ale výchova je strašně relativní pojem, téma na celou debatu. Každý to má jinak, každý vycházíme z jiné rodiny, z jiné výchovy. Je to boj s vlastní diagnózou.

A obráceně – tvrdil vám někdy někdo, že jste jako máma děsná?

Jednou ve Strašnicích na hřišti. Synovi byly tehdy tři roky a měl kousací období. Vystartoval tam po holčičce a její matka byla na můj vkus hysterická. Tvrdila, že neumím vychovávat dítě, snažila jsem se jí něco vysvětlovat, ale pochopila jsem, že je to zbytečné. Naštěstí učitelky ve školce mi potvrdily, o co jde. Že dětská agresivita je vlastně projevem nejistoty, když si dítě nevěří a neví, kudy kam, kousne. Kvitovala jsem, že na tom se mnou zapracovaly.

Mají po vás kluci talent na hudbu nebo pro herectví?

Šimon hraje od jednoho roku na bicí, na chalupě má opravdovou dětskou soupravu. Projevuje opravdu neuvěřitelný rytmický talent, už teď zahraje věci, které bych já v životě nezahrála. Spěje to k tomu, že za nějakou dobu bude jezdit s tátou na turné a hodně bych se divila, kdyby se živil něčím jiným než muzikou.

Do dramaťáku ho neposíláte?

Chodíme na divadelní představení, to ano, ale na kroužky jsou ještě kluci malí, nerada bych je přetěžovala. Šimon chodí jen na závodní skoky do vody, miluje je. Na kytaru se podle mě naučí sám, jako se to naučil manžel, v šesti letech ho do lidušek nechci nutit. Mladší Eliáš je zatím domácí typ, uvidíme, jak se to vytříbí.

A chtěla byste je směrovat na kariéru umělců, v duchu vašeho rodinného klanu?

Ani jednomu z nich nechci bránit a ani jednoho nechci směrovat. Samozřejmě vím, že živit se uměním má svá úskalí, ale tuším, že třeba Šimonovi v muzikantské dráze asi nezabráníme.

Foto: Ondřej Košík