Maminka.czKojenec

Lenka Krobotová: V lehkém oparu

7. 5. 2010
Lenka Krobotová: V lehkém oparu
Herečka Lenka Krobotová (33), stálá členka souboru Dejvického divadla, čeká druhé dítě a připadá si jako ve snu.

Jak se dneska cítíš? Máš už pořádně velké bříško…

Báječně! Sedím si, piju mandarinkový džus… Když chodím, bříško se pronese, to je už náročnější. Ale sedět a povídat si - co víc bych si mohla přát?

Není obvyklé, aby se úspěšná mladá herečka rozhodla být v krátkém časovém úseku dvojnásobnou matkou. Co ty na to?

Co já na to? Nerozhodla jsem se. Příroda nás s manželem pěkně překvapila, bylo to tady dřív, než jsme stihli říct švec. Takže jeden „švec“ je na světě jedenadvacet měsíců - náš první syn Šimon - a druhé překvapení je tady se mnou. Když jsem zjistila, že budu mít druhé dítě, byla jsem nejdřív v šoku, ale pak jsem si řekla: „Jsi šťastně vdaná, nejsi už nejmladší, takže asi je všechno tak, jak má být.“ Navíc je Šimon družný typ, má rád děti, takže do sebe všechno pěkně zapadá.

Jsi příznivcem toho naplánovat si život krok za krokem? Včetně dětí?

Ani ne, ale respektuji to. V dnešní době mají mladí lidé spoustu možností, od studia až po cestování, je to každého volba, ale zase na druhou stranu donekonečna mateřství odkládat dobré není. Sama na sobě vidím, že každý rok hraje roli, i když člověk cvičí, jí zdravě a stará se o sebe, tak stejně cítí únavu, která se s přibývajícími roky zvětšuje. Příroda nemusí být ke všem tolerantní a může si vybrat - když člověk moc plánuje - i svoji daň. U mne všechno přišlo přirozeně a já jsem za to vděčná.

Nebojíš se, že ti kvůli mateřství něco uteče?

Ne, ale nebudu lhát… občas přijdou i emotivní propady, kdy podlehnu chvilkovým emocím a říkám si v duchu: „Jé, venku je hezky, všichni jsou támhle a já teď nemůžu.“ Miluji lyžování a nemůžu si zalyžovat. Ale pokud jde o práci, tak si nemyslím, že bych o něco přišla. Občas se mi po ní zasteskne ve smyslu zpestření si života, jsem trochu odtržená od všeho dění, ale vlastně si nemůžu stěžovat, protože se mi v poslední době podařilo natočit dva filmy: T. M. A. a Ať žijí rytíři. A T. M. A. byla pořádná výzva.

V Dejvickém divadle jsi dokonce nazkoušela nový kus.

Hru Muž bez minulosti podle Akiho Kaurismäkiho. Byla to celosouborová záležitost, hodně o celku, pohybu, zpívání, souhře všech… nevadilo, že mi roste bříško, ale šlo o to, jak se cítím. Užila jsem si, zahrála dokonce několik repríz - mám z toho dobrý pocit. Bylo příjemné, že jsem nevypadla z kola, účastnila se zkoušení, a těším se, až se v září vrátím do divadla zpátky.

Režisér Juraj Herz, se kterým jsi natočila film T. M. A., je legendou… Jaké to bylo, když tě vyzval ke spolupráci?

Mne zaskočilo už to, když jsem v šestinedělí se Šimonem zvedla telefon a tam byl on, Juraj Herz! Rovnou, bez castingu mne oslovil a nabídl mi roli! Byla jsem nesmírně poctěna, byla to pro mne velká čest a znamenalo to i velké očekávání. Ovšem pro někoho může být diskutabilní, do jaké míry je pan Herz z dnešního pohledu třeba „starou školou“, to je věc vnímání, ale pokud ano, tak má určitě v naší kinematografii své místo. Netajím se tím, že pozorovat ho při práci byla nezapomenutelná zkušenost, ještě navíc ve spojení s kameramanem Jirkou Macháněm. Jsem pyšná na to, že si film T. M. A. můžu dát do svého pracovního životopisu.

Proč ses vůbec rozhodla pro herectví? Měl na to vliv tvůj tatínek, divadelní režisér Miroslav Krobot, nebo maminka, muzikálová herečka?

Asi to byla genetická záležitost, dost dlouho jsem si nepřipouštěla, že žiju v uměleckém prostředí. Do jisté míry jsem se tomu i bránila. Ale asi to ve mně bylo. Na náhody nevěřím, i když někdo by to nazval náhodou, někdo osudem. Zkrátka v pravý čas jsem se přes tancování přimotala k filmu, pak jsem začala zkoušet v divadle Kašpar… A už se to se mnou vezlo. Divadlo se mi stalo drogou - jako někomu, kdo si čichne k alkoholu a navždy mu propadne.

Byla jsi už jako dítě díky rodičům v divadle „jako doma“?

Ne. Naši žili normální život a po žádných šatnách, jak si spousta lidí představuje, nás netahali. Samozřejmě že do divadla jsme se sourozenci chodili, ale že bychom vysedávali v nějakých zaprášených koutech, to ne. Dost dlouho jsem práci svých rodičů vnímala jako běžné zaměstnání. Že je to „trošku trapný“, mi došlo až později, tak v deseti dvanácti letech; když jsem vyplňovala do kolonky povolání rodičů: režisér, herečka, a vedle mne kamarádka psala: úředník, úřednice. Do té doby mi herečka přišla na podobné úrovni jako zubařka.

Jako děvče ses věnovala tanci, co tě na něm zaujalo?

Asi už tam se projevila nějaká ta exhibice, ale i potřeba se hýbat a taky nechuť k matematicko-fyzikálním vědám. Humanitní zaměření, pohyb, umělecké cítění bylo ve mně. Na gymnáziu jsem se začala tanci věnovat intenzivně, ještě s několika kamarádkami, a myslím si, že rodiče byli rádi, protože jsem měla pravidelný režim a docházela někam, kde to mělo nějaká pravidla.

Jaký je vůbec vztah mladých hereček - není mezi vámi rivalita? Tehdy jste byly na jednu roli tři?

V DISKU to bylo úplně něco jiného než dneska na nějakém castingu. Byly jsme z jednoho ročníku, snažily se pěstovat dobré vztahy a Bulgakov se zkoušel tři měsíce od rána do večera, takže nechyběly emotivní stavy, hádky, všechno bylo strašně intenzivní. Když se to pak, před premiérou, vytříbilo, tak bylo třeba leccos i těžko skousnutelné, ale že by mne ty holky nebraly, to ne. Byla to kolektivní práce a nikdo se ničemu moc nedivil.

A když se dnes potkáváš s kolegyněmi na castingu a roli může dostat jen jedna z vás?

Jednak jsme o deset let starší, už nechodíme na naivky, ale na různé typy žen. Se spoustou hereček se vůbec nepotkám, a pokud na sebe narazíme, nemám pocit, že bychom se vnímaly negativně. A když už, tak to není o té roli, ale o osobních sympatiích a antipatiích. Jsou kolegyně, se kterými si nemám co říct, jiné mám velmi ráda, i když mi roli pak vyfouknou. A s rostoucím věkem se na to dívám ještě jinak - je to přece jenom práce.

Setkala ses někdy s opravdovou závistí?

Kdybych hodně šťourala, možná bych něco našla. Ale nikdo mi nic nevpálil do očí, to ne. Závist je krátkozraká, hloupá a zbytečná, je to vlastnost, se kterou bychom si měli umět poradit, protože vůbec nic neřeší.

Jakou další vlastnost člověka nesneseš?

Nadutost. Ješitnost. A lakotu. Tu nesnáším, hlavně u chlapů. Když někdo moc řeší peníze, to by mne čert vzal; ve smyslu, že není schopný tě pozvat na skleničku. Člověk pak neví, jestli se má smát, nebo brečet. Jedné mé známé se nedávno stalo, že zařídila někomu představení, pak přišla do klubu a ten člověk na ni: „Co si dáš, co si dáš?“ Objednala si - a pak zjistila, že on to nechal napsat na ni a zmizel. To je vážně nad moje chápání.

Divadlo není jednoduchý svět a přitom má svoje kouzlo - co tě na něm nejvíc baví?

Síla okamžiku, neuchopitelnost chvíle, její krása, zázrak mezi hercem a divákem.

Máš nějakou vysněnou roli? Nějakou svoji Julii nebo Lady Macbeth?

Nedávno jsem o tom přemýšlela. Ráda bych si zahrála nějakou složitější postavu v historickém filmu, něco typu Libertin nebo Nebezpečné známosti. Historické drama s hlubším významem, to mne láká.

Může to tady u nás vůbec někdo natočit?

No to je taky otázka… ale proč nesnít?

Tvoje maminka dělala muzikálové herectví, tebe muzikál neláká?

Láká, ale… když už, tak něco výpravnějšího, s kvalitním obsahem. Taky by záleželo na tom, kdo by ho režíroval a kdo by se mnou zkoušel. Ale i v našem Dejvickém divadle se snažíme pracovat s hudební stránkou, a myslím, že se to víceméně daří.

Prozradíš mi, jakou herečku obdivuješ - a jakého herce miluješ, v uvozovkách?

Nevím, jestli obdivuji, ale do určité míry mě u nás svým projevem fascinuje Zuzka Bydžovská. Tím, jak hraje, je pro mě jedinečná. A obdivuji Cate Blanchett - technikou, projevem i zjevem je pro mě dokonalá, snoubí se v ní všechno, co má herečka mít. Má šmrnc, umí mluvit, hýbat se, prodat se a přitom není podbízivá. A pokud jde o muže, pak Johnny Depp. Zahraje všechno, vždycky jinak a vždycky po svém. Navíc má k tomu, co hraje, osobní komentář - v uvozovkách. Vidíš, že na to, co ztvárňuje, má svůj vlastní pohled, sám sebe neprožívá, je jakoby nad tím, což mě baví.

Depp je dvojnásobným otcem, ty budeš brzy dvojnásobnou maminkou... představíš nám svoje děti - narozené i to ještě v bříšku?

Šimon je první syn, a druhé miminko? Nevíme, co to bude, a nechceme to vědět, jména neříkáme, bude to všechno překvapení!

Jak se jako matka cítíš? Je to také vlastně trochu role…

První, co mě napadlo, nedávno prohlásila Aňa Geislerová, něco v tom smyslu, že být mámou je úžasné, krásné, ale zároveň je člověk v takovém zápřahu, že se začíná občas ztrácet sám sobě. Jsi v takovém zvláštním oparu, máš jiné hodnoty, jiné priority. Pro mne je mateřství obrovský dar, ale je pravda, že totálně změní člověku život. Někdy si připadám jako ve snu.

V dnešní době se mnozí z nás snaží žít eko a jíst bio, jak jste na tom u vás doma?

Kupuji biovýrobky, ale ne úplně veškerý sortiment, řídím se heslem všeho s mírou. Kakao dělám z biomléka - ale když Šimon vidí klasickou sušenku, tak nejsem matka, která by mu ji brala z ruky. Kombinujeme to tak padesát na padesát. A snažím se vařit z čerstvých, zdravých surovin, hodně jíme také zeleninu a ovoce. Ale velkou záchranou je naše rodinná chalupa v Jeseníkách, což je sice trošku z ruky, ale ten vzduch! Trávíme tam svátky, prázdniny, prodloužené víkendy. Hned za domem je pole, lesy, luka… je to nádhera. Těším se, že tam budu celé léto s miminkem! A se Šimonem, který může ráno vyběhnout na dvůr a být venku až do večera.

Přemýšlela jsi o tom, kde bys chtěla žít, kdyby sis mohla vybrat?

Nejvíc mne okouzlilo Portugalsko, kde jsem byla už třikrát. Fascinuje mne tamní příroda, ale i místní jedinečná atmosféra. Nikdo nikam nespěchá, každý má čas. Bylo mi tam báječně. Ale kde bych chtěla žít? To je těžké, když jsem všude nebyla! Lákalo by mne žít v Kanadě nebo na Novém Zélandu, na místě, kde je ještě panenská příroda. Ale asi jen na krátký čas a pak se vrátit domů.

A jaké povolání bys ráda zkusila? Jen tak, pro radost?

Když vynechám fakt, že na to nemám buňky a nerozumím tomu, pak můžu říct, že obdivuji medicínské obory. Kdo je vystuduje a rozumí lidskému tělu, si zaslouží můj obdiv. V reálném životě bych ráda uměla víc cizích jazyků a v tomhle případě mám šanci to zvládnout. Když budu chtít, že?

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu My Life.

Témata: Děti, Těhotenství, Slavní rodiče, Porod, Kojenec, Novorozenec, Obrovský dar, Krátký čas, Lenka, Portugalsko, Opar, Velká čest, Johnny Depp, Velké očekávání, Panenská příroda

Mohlo by vás zajímat
Záhada jménem syndrom ruka-noha-ústa. Pozor na záměnu
Školky, kde se nezavírá. Děti tam spí přes noc, rodiče musí pracovat
Mateřská dovolená 2018 – vše, co potřebujete vědět
Nemusíte stihnout všechno. Trendem poslední doby je pomalé rodičovství

Registrace

Pojďte s námi diskutovat, posílat otázky do poradny, nabízet a kupovat dětské zboží v bazárku.

Díky jednoduché registraci máte ke všemu okamžitý přístup.

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Předplatné

Aktuální číslo časopisu