[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na dnešní focení jste přišla ve speciálních lehkých botách s tenkou podrážkou, které připomínají chůzi naboso. Prý v nich chodíte už několik měsíců. Proč?
Díky nim si neustále uvědomuji, co moje nohy dělají. Tak napříkald doma při vaření jsem zjistila, že při tom mám jednu nohu neustále zaťatou. To jsem si nikdy předtím neuvědomila. Takže teď prsty u nohou neustále vědomě povoluji a snažím se cítit plochu pod sebou. Ráda chodím bosa, v létě tak chodím často, ale tohle je ještě trochu jiný zážitek. Úplně cítím, jak mě zklidňuje, navozuje rovnováhu. Když jsem po několika týdnech této chůze "nalehko" musela na nějakou akci vyrazit v botách na podpatku, vydržela jsem v nich dvě hodiny a opravdu jsem trpěla. Potom jsem se šla co nejrychleji přezout. Kašlu na to, řekla jsem si, to nejde! Po této zkušenosti už prostě chůzi vnímám jinak.
Vašemu nejmladšímu synovi je pět let, takže přichází období, kdy znovu začínáte mít trochu víc prostoru a času pro sebe. Znamená to něco pro vás?
Určitě. Najednou zjišťuji, že odvedu děti do školy, do školky a mám čtyři hodiny jen pro sebe. A s tím časem se učím nakládat. Takže si někam třeba sednu. A už to, že můžu sedět, mi přijde jako zázrak. Nemusím vůbec nic dělat, můžu si jen tak přemýšlet nebo číst. Jsem vášnivý čtenář a to, že si můžu svobodně číst, ne v rychlosti a s vědomím, že jsem už měla dělat něco jiného, to je pro mě krásné. Navíc jsme už dvakrát s Jeníkem (Lenčiným partnerem Janem Dolanským, pozn. red.) dovolili na tři dny odjet, udělat si čas pro nás dva. Jsem spolu už patnáct let a dlouho na to nebyl žádný prostor, takže ta možnost nás úplně fascinuje. Všichni se mě ptají, zda mám problém nebo strach z toho, že děti postupně začínají odcházet z domova. A to teda nemám. Naopak, má nejstarší dcera Sofie už dva roky bydlela jinde, a teď sen vrátila zpátky. A já o ni znovu začala mít starost. Předtím jsem jí už dala důvěru, a teď jsem znovu začala mít potřebu ji hlídat a kontrolovat. Velké děti by doma být neměly!
(Dlouho mlčí a přemýšlí). Co bych tak chtěla pro sebe? Vizi žádnou nemám. V poslední době se okolo mě objevili lidé, které mohu považovat za přátele, a přála bych si, abych těch opravdových přátel okolo sebe měla tolik, jako mám teď. Jsou to strašně zajímaví, vnitřně bohatí lidé, které obdivuji pro jejich práci, kvůli tomu, jací jsou. Byla bych moc ráda, kdyby se mi podařilo pěstovat to přátelství, a když děti odejdou, mít s kým jít posedět, odjat na týden cvičit jógu. Ráda bych měla čas pro sebe, byla bych ráda, kdyby mě pořád bavila práce a kdybych se dokázala odstřihout od věcí, které mě prozatím zneklidňují a neumím s nimi pracovat - to jsou média.
Celý rozhovor s Lenkou Vlasákovou si můžete přečíst v časopise Moje psychologie 6/2016