[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Hodně rychlý. Měla jsem obrovský štěstí. Ani jsem si v podstatě nevšimla, že začínám rodit. Nechtěla jsem být hysterická. Skoro celé těhotenství jsem strávila na chalupě, kterou máme sedmdesát kilometrů od Prahy, a vždycky tam se mnou byli taťka nebo mamka a když přítel (Michal Vavro, pozn. red.) zrovna nepracoval, tak tam byl taky. Pes tam byl spokojenej, já jsem tam byla spokojená a dělali jsme tam místnost, abychom měli zázemí, až porodím.
Já jsem tam s tím břichem pořád šmirglovala nádhernou, asi sto třicet let starou kolíbku, kterou nám zapůjčil soused, a to břicho jsem si tak furt mačkala. Pořád jsem brečela, a přitom jsem k tomu neměla žádnej racionální důvod. Prostě emocionální troska.
Byl. Začalo mě bolet břicho asi tak, jako když máte dostat menstruaci, pořád jsem ale mordovala tu kolíbku. Pak jsem volala pro radu svojí kamarádce, já jí říkám guru Markéta, protože mi se vším pomáhá a sama má rok a půl starého chlapečka. Když něco nevím, tak ona mi vždycky poradí…
Ano, bydlí nade mnou. No a ona říkala: „Měř si čas, jestli jsou to kontrakce, musí být pravidelný.“ Byla jsem na ni nepříjemná s tím, že to bolí pořád… V klidu mi vysvětlila, že bude rozumnější, když mě táta odveze do Prahy. Ještě na chalupě jsem měla kontrakce po šesti minutách.
To jo. Byla to trošku panika, teprve jsem si pak dobalovala tašku do porodnice a jeli jsme jen s tím, že budu v Praze, kdyby to náhodou přišlo. Vůbec by mě nenapadlo, že ještě ten den budu rodit. V porodnici mi řekli, že jsem málo otevřená, ať jdu domů. Pak za mnou přišla guru Markéta, daly jsme si červený víno a já jsem si napustila vanu. A už to jelo...
Podruhé mě do porodnice vezla Markétka, přítel byl na cestě z práce. Od chvíle, kdy mě přijali, jsem porodila za dvě hodiny. Nestihla jsem ani nějak trpět. Přítel to málem nestihl, přijel a já už skoro tlačila. Celou dobu tam byla se mnou i Markétka a byla mi obrovskou oporou.
Pak přijel přítel a už tam se mnou zůstali oba. Z jedný strany mě držela za ruku Markétka, z druhý strany on. Je to krásná vzpomínka a kdybych nechávala Jasmínku křtít, tak má kmotru jasnou.
Vlastně jo. Měla jsem pár komplikací, ale to byly spíš drobnosti. A bylo to z toho, že jsem prostě trošku magor a neumím odpočívat. Takže jsem se přetáhla a začala jsem v sedmém měsíci trošku krvácet, ale bylo to jen únavou.
Hodně jsem cvičila těhotenskou jógu a pořád jsem něco tahala a nosila, protože jsem na to zvyklá, jsem workoholik. A tím, že jsem neměla ultravelký břicho a byla jsem hodně pohyblivá, tak jsem měla pocit, že jsem nesmrtelná. Po tomhle zážitku jsem se samozřejmě uklidnila a říkám si: „Dobrý, tak jsme si vyzkoušeli možnosti těla a jdeme dál.“
Možná ano. A všichni říkali, že jsem měla rychlý porod díky tomu, že jsem do poslední chvíle cvičila jógu. Cvičila jsem ji hlavně proto, že mě strašlivě bolela záda a kromě cvičení s tím nešlo nic dělat.
Hodně, mně zkrátka pomáhá na všechno. Já jsem se toho porodu ani nestihla bát, jak to bylo rychlý. Ani jsem se nerozkoukala a už byla Jasmínka venku.
Chci mít velkou rodinu, ráda bych měla děti tři, ale ještě si dám pauzu. Co mi totiž nejvíc dalo zabrat, to bylo šestinedělí. To je fakt hormonální centrifuga.
Bylo to vlastně komický. Zůstaly jsme v Podolí nakonec šest dní, protože malá měla hraniční žloutenku, a zrovna tam probíhala rekonstrukce fasády. Takže od rána do večera jely sbíječky, bylo to vážně na palici. Když mě propustili, oddychla jsem si – nádhera! A druhej den ráno mi postavili lešení na baráku a začali dělat fasádu.
Tak jsem si říkala, že jsem asi v minulým životě provedla něco strašnýho, protože to byl normální teror. Nesměla jsem větrat, s dělníky jsem si tykala a mávala jsem jim prsama, jak jsem si z toho v zoufalství dělala srandu. To bylo hodně náročný.
Po týdnu, kdy jsem s Jasmínkou vydržela doma, jsem tam odjela. Ta chalupa mě zachránila, jinak bych se zbláznila. To byly opravdu strašný stavy během šestinedělí.
Nebylo to žádný drama, akorát já jsem to všechno jako drama brala. Protože kvůli vyhnaným hormonům mě všechno vykolejilo. Jakmile nebylo něco podle tabulek, hroutila jsem se.
Mlíko jsem začala mít až tak pátej, šestej den a ona byla drobek – narodila se s 3090 gramy, odcházely jsme z porodnice a měla 2850 gramů – takže jsem pořád slyšela věty: „Je to drobný miminko, má hlad.“
A i když tyhle věty určitě neříkali s nějakou zlobou nebo výhrůžkou, tak já jsem to všechno jako výhrůžku brala a byla jsem pořád rozklepaná. Doma jsem si ale váhu zakázala. Musely jsme chodit častěji k pediatričce na převažování a já jsem se vždycky začala klepat.
Nikdy jsem nebyla žádný masožrout. Ale začalo to z přesvědčení. Jakmile jsem ale zjistila, že jsem těhotná, tak jsem toho nechala, protože jsem si řekla, že už nejde jen o mě a že by to bylo vůči miminku nefér. A hlavně jsem na maso začala mít hroznou chuť. Teď, když kojím, tak ještě maso jím, ale vím, že až přestanu kojit, že se zase vrátím. Snažím se ale vybírat maso v obchodech, kde mám jistotu, že nějak důstojně to zvíře žilo.
Já jí nebudu říkat, co má jíst. Budu se snažit, aby jedla všechno, podle mě dítě prostě maso potřebuje. Ale bude jíst maso ze zvířat, která žila humánně.
(Dlouze přemýšlí) Nechtěla bych být tolik přecitlivělá jako moje maminka, ale většinou je to tak, že to, co nechcete, sama máte. Ale kdybych uměla vychovat svoje dítě tak, jako naši vychovali nás, tak jsem naprosto spokojená. Protože to cítím jako svůj úkol, abych svoje dítě vychovala tak, aby ve světě obstálo.
Ale myslím, že o Jasmínku se nemusím bát. Umí se ozvat, když je třeba.
Naprosto. Až Jasmínka povyroste, roztajou u nás asi stěny a všechno doma rozkvete.
To je hezký! Myslím, že jsme se potkali a bylo jasno.
Po všech svých partnerských a životních peripetiích jsem poprvé v životě přestala hledat. Bylo to takové to setkání, kdy toho člověka znáte chviličku, a přesto máte pocit, že už ho znáte třeba deset let. Že není co řešit. A otěhotněla jsem po půlroce vztahu.
Spíš jsme to neřešili. Bylo to pro mě překvapení, myslela jsem, že to bude trvat třeba rok, ale zázračně se to povedlo hned. Jsme spolu šťastní a hezky se doplňujeme.
Ani jeden nejsme plánovací typ. Já jsem vždycky tvrdila, že svatbu k životu nepotřebuju.