[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když bylo VERONICE POLÁČKOVÉ patnáct let, dostala se jí do rukou kniha Ilony Borské Letci v bouři, která ji doslova uhranula. Louskala jeden letecký román za druhým. „Strašně jsem chtěla být pilotka! Hned, jak to šlo, zapsala jsem se do aeroklubu a začala létat na větroni. Jenže jsem byla malá a hubená a nedosahovala minimální váhy pilota, takže jsem s sebou na každý let vedle padáku tahala dvacetikilové závaží a vycpávku na záda, abych z kluzáku vůbec viděla,“ vzpomíná Veronika.
Tehdy to dotáhla až k sólo letům. Jenže studium na lékařské fakultě, dvě děti, život… Každý máme své důvody, v jejichž jménu běháme jak ty myšky v kolečku – a tohle byly ty Veroničiny. Až když se jako lékařka dostala do mise v Afghánistánu, měla paradoxně čas se zastavit, přemýšlet a bilancovat.
Odjezd byl docela narychlo, protože Francouzům vypadl oftalmolog. Veronika tak doplnila polní chirurgický tým, kde normálně oční lékař není. Pětiletého syna Honzíka během mise hlídali její rodiče, aby nemusel měnit prostředí a školku. Veroničin manžel, také voják, totiž sloužil na druhém konci republiky a jezdil domů jen na víkendy.
„Nachystala jsem mu sešit, ve kterém měl ode mě na každý den nějakou zprávu, obrázek nebo úkol. Druhá půlka byla pro něj, aby mi mohl namalovat, co dělal, a já o těch pár měsíců v jeho životě nepřišla úplně. Naštěstí jsem mohla skoro každý den zavolat domů. Na videohovory ho ale moc neužilo, a tak mi občas po babičce vzkázal, že ‚je nedostupnej‘, a šel si hrát. Takže mně bylo asi smutno víc než jemu,“ vzpomíná Veronika.
Na kábulském letišti si mimo jiné uvědomila, jak moc jí v životě chybí vůně leteckého benzinu. A když pak po návratu domů začala pracovat v Ústavu leteckého zdravotnictví, k létání se vrátila. V táborském aeroklubu našla svou druhou rodinu: „Jsem tam jako růže mezi trním. Pilotek je málo, tak si nás opečovávají. A že už mám jistý věk, nechávají si pro sebe poznámky typu, že ženská patří na letiště až po setmění.“ Taky přiznává, že aeroklub jako převážně klučičí prostředí je pro ni svým způsobem kompenzace převážně ženského prostředí ve zdravotnictví.
Zatímco první těhotenství se synem Honzíkem bylo tak trochu překvapení, druhé dítě na sebe nechávalo čekat roky. A když dobrá zpráva o těhotenství konečně přišla, následovala ji špatná – u plodu diagnostikovali gastroschízu, vzácný defekt břišní stěny, kdy se orgány plodu dostávají mimo dutinu břišní do plodového vaku. „Byl to šok! Bylo to moje vymodlené dítě. Představte si, že prožíváte těhotenství s tím, že teprve až se dítě narodí, začne boj o jeho život – a to s velmi nejistým koncem,“ vzpomíná Veronika. Jako lékařka se snažila k situaci přistupovat racionálně, profesně zvažovat risk versus benefit. Jenže ke konci těhotenství v ní úplně přirozeně převládla vystrašená matka.
„Dcerka se narodila s vrozenou vadou a první tři měsíce byly jak na houpačce. Když už to začalo vypadat aspoň trochu nadějně, zase se to zhoršilo. Ta nejistota, jestli to Klárka zvládne, byla strašná,“ vzpomíná na těžké chvíle Veronika. „Zpětně si uvědomuju, že to byl obrovský záběr nejen pro mě, ale i pro všechny okolo. Ale já si vlastně Klárčiny první měsíce vůbec nepamatuju. Byla jsem mimo, neužila jsem si je. Fungovala jsem jako matka, ale byla jsem jako stroj."
Obrovský psychický i fyzický záběr si ale začal vybírat svou daň a Veronika si uvědomila, že se musí sebrat, jinak to celé nedopadne dobře. „Potřebovala jsem odstup, abych se z toho všeho mohla dostat. Poděkovat za to, že Klárka přežila, že to zvládla, a říct si, co od života čekám. Srovnat se s tím, co bylo, a vykročit dál.“ A tak se vydala na vyhlášenou pouť do Santiaga de Compostela.
Abyste pochopili, jak velký krok to byl – Veronika moc nevypadá jako "trekový typ". Vždycky nalíčená, v elegantní sukni a na deseticentimetrových šteklích. „Taky bych nikdy dřív neřekla, že já, která bez podpatků a bez make-upu nedám ani ránu, zvládnu ujít 700 kilometrů se dvěma tričky a řasenkou,“ směje se Veronika.
„Potřebovala jsem odstup, abych se z toho všeho mohla dostat. Poděkovat za to, že Klárka přežila, a říct si, co od života čekám.
Jak známo, změny se řetězí. Jedna spouští další, ta další a tak dál. Veronika se rozhodla splnit si svůj velký profesní sen: armáda ji vyslala studovat náročný kurz letecké medicíny na King´s College v Londýně, jehož součástí je i studium vesmírných letů. Po dvaceti letech tak zase zasedla do školních lavic, jenže tentokrát až v Londýně.
Odjezd byl složitější, protože Veroničin manžel v té době sloužil na mezinárodním štábu EU v Bruselu. „Musel se tam postarat o obě děti, abych já mohla studovat. Pro něj to bylo hodně náročné období, i když se mu obě babičky snažily pomáhat,“ vzpomíná Veronika s tím, že pro ni bylo jednodušší cestovat za nimi z Londýna do Bruselu než do Prahy. A nemusela se potýkat s poznámkami, že „už zase odjíždí od dětí“... „Moc ne. Možná jen za mými zády to někdo řešil…,“ krčí rameny Veronika.
Mimochodem, Diploma in Aviation Medicine je považována za jednu z nejtěžších profesních zkoušek na světě, spousta lidí přes ni neprojde. Veronika opravdu dřela a ve svém ročníku skončila mezi nejlepšími. V České republice mají titul DAvMed jen dva lékaři. A poprvé v historii je tak hlavním odborníkem české armády na letecké lékařství žena!
Se všemi těmito změnami a profesními posuny se Veronika Poláčková od posuzování a ošetřování posunula i do akademické sféry. Pro Armádu České republiky vedla například výzkum, který zkoumal vliv refrakčních operací na používání NVG – přístroje pro noční vidění. Působí jako lektorka pro leteckou oftalmologii a přednáší na mezinárodních kongresech.
Což byla taky docela výzva, protože Veronika je trémistka, obzvlášť když musí přednášet třeba v angličtině, nebo „ještě lépe“ v angličtině a k tomu on-line. „No, úspěšně jsem se dostala do stadia, kdy dokážu zároveň přednášet a dýchat, takže už se nedusím,“ komentuje to Veronika. Letecká oftalmologie je obor, kterému se věnuje jen několik desítek lidí na světě. „Nás je tak málo, že spolu ani nesoupeříme,“ komentuje dotaz na konkurenci v oboru. „Já se ráda o znalosti dělím s kolegy. Leteckým lékařům přibližuju oční problematiku a kolegům oftalmologům zase leteckou fyziologii a vliv létání na oko.“
Jak se kloubí lékařská, vojenská a akademická kariéra s dětmi? Veronika lakonicky přiznává, že je to náročné a bez podpory okolí to prostě nejde. „Hlavně bez babiček by to nešlo. No a aktuálně máme děti s jejich tatínkem ve střídavé péči. Ale nebalí si pořád batůžky. Zůstaly doma a my se u nich střídáme. Takže ty batůžky balíme my, rodiče. Je to složitější na komunikaci. Měli jsme štěstí, že jsme si to mohli dovolit a že jsme se domluvili.“
Armáda, letadla, motorky, sbírání akademických titulů… Co za tím vším 163 centimetrů vysokou, drobnou ženu žene? „Ale já nesbírám tituly pro tituly! Prostě dělám v životě to, co mě baví. Když děláte věci, které vás baví, budete je dělat dobře.“ Ovšem zaměřit se na to, co ji opravdu baví, a jít si za tím, to se prý naučila až v posledních letech. „A na mojí práci mě nejvíc baví, že je smysluplná. Dělám to, co miluju!“
Vystudovala Lékařskou fakultu UK a Vojenskou lékařskou akademii JEP. Pracuje jako hlavní oborník Armády ČR pro obor letecké lékařství a pro lékařskou posudkovou činnost v Ústavu leteckého zdravotnictví, kde vyšetřuje nejen piloty a vojáky, ale i civilní pacienty. Na přelomu let 2013 a 2014 působila jako oční lékař v mezinárodní nemocnici v afghánském Kábulu. Má syna Jana (14) a dceru Kláru (8).