[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Začalo to loni na podzim. Na testu dvě čárky, já a Saša ohromná radost a Maruška se pomalu začala v břiše péct. Moje přibírání začalo takřka okamžitě. Těhotenské kalhoty jsem nosila v podstatě od druhého měsíce. Blízké okolí můj stav poznalo téměř okamžitě, protože se ze mě stával veselý koblížek.
Docela brzy jsem přestala pracovat, kostýmy byly těsnější a těsnější a plavky, které mám v inscenaci „Dotkni se vesmíru a pokračuj“ na Nové scéně Národního divadla, se scvrkly snad na dětskou velikost. Tak jsem se rozhodla zůstat doma a přestat děsit publikum.
Tohle rozhodnutí bylo vlastně skvělé, měla jsem spoustu času na sebe. Na to teď se zasněným úsměvem vzpomínám. S mojí kamarádkou Lenkou Zahradnickou jsme chodily pravidelně cvičit do studia Jogata, já dvakrát týdně a Lenička mezi hraním, natáčením a spoustou jiné práce tam zvládala chodit asi 20x týdně. Nad její energií jsem jen žasla. Já jsem byla v režimu offline celých devět měsíců.
Cvičení jsem kombinovala s pravidelným a vydatným spánkem (na ten teď také ráda vzpomínám). Se Sašou jsme si rekonstruovali bydlení s deadlinem POROD, ať jde Mařenka do hotovýho.
Bylo mi úplně jedno, že vedle mě buší sbíječky, já jsem prostě spala. Jak se později ukázalo, naše rekonstrukce připravila Marušku na to, že je to normální zvuk, a proto v klidu zvládla pobyt v podolské porodnici a docela se tam i vyspala.
Co se týče těhu chutí, tak jsem na začátku frčela na miso polívce, kterou jsem snídala cca tři měsíce. Tyhle snídaně se zalíbily i Sašovi, tak jsem byla spokojená, že jsem nemusela koukat na jiné potraviny, ze kterých by se mi mohlo dělat nevolno. Obědvala jsem ledový salát, cca dvě tuny.
Večeře byly ve znamení gyrosu, který už asi nikdy v životě jíst nebudu, protože tři měsíce v kuse byly až nad hlavu. Naštěstí tohle přešlo během třetího měsíce těhotenství. Zalíbení pro polívky zůstalo a polévka Pho byla balzámem na duši.
Kvůli celiakii nemůžu nic moučného, takže těchto libůstek jsem ušetřena. Myslím, že moje stravování bylo a je zdravé a vyvážené. V těhotenství bylo navíc hlavně pravidelné. Teď pravidelnost postrádám, ale snažím se o ni.
Nijak jsem se nepřejídala a pohybu jsem měla také dostatek, takže mě přirozeně trápilo, že příšerně kynu. Ano, říkávala jsem si: To je jasný, jsem těhotná, ale Andrejka Růžičková a Lenička Zahradnická jsou taky sakra v tom a ještě o měsíc míň než já, a jsou jak modelíny. Nicméně jsem si říkala, že nejdůležitější je, že je miminko v pořádku. Tomu všemu nepřidal zájem medií. Jen co zjistili, že bude mít Saša miminko, začal hon na jednu těhotnou tlusťošku.
Před domem nám často stávala auta, ze kterých bulvární fotografové pořizovali snímky, o které jsem absolutně nestála. Vycházely různé články, které přicházely s pravdivým odhalením bůh ví čeho.
Psali mi kamarádi, jestli je všechno v pořádku. Jistě že bylo, jenže bulvár chce senzace a když je nemá, tak si je vytvoří. Těm, které někdy byly těhotné, nemusím popisovat asi nic o tom, že se rozpláčete dojetím i u reklamy na prací prášek.
Takže když vyšel článek, který rozebíral například to, jestli se se Sašou dokážeme o miminko postarat, když já jako divadelní herečka do domácnosti moc peněz nepřinesu a on teď moc netočí... A že tatam je svůdná blondýnka… Vlasy žalostně volající po kadeřníkovi, nenalíčena tvář a oblečení jako ze sekáče… Takto vypadá partnerka jednoho z nejslavnějších herců u nás?
Podotýkám, že fotky byly pořízeny opět panem bulvárním šmírákem přes plot, když jsem byla na zahradě. Nic příjemného, bylo mi líto Saši, sebe, našich, celé rodiny, hladových dětí v Africe, nesvobodného Tibetu a prostě všeho. Ano, tohle musí brát člověk s nadhledem, ale občas to nejde. Kde ten nadhled brát, když vás někdo veřejně špiní. A proč? Protože mediální obraz si podle bulváru nevytváříme sami, vytváří ho oni.
Probrečela jsem celý den, bylo mi příšerně. Celou kauzu jsme předali právníkovi. Tentokrát to bylo příliš. Sama za sebe bych to nejspíš ustála, ale s Mařenkou v břiše jsem to nedávala. Byla jsem dost lítostivá.
Cvičila jsem do 38. týdne těhotenství dvakrát až třikrát týdně, trošku jsem si říkala, že tím třeba popoženu Mařenku ven (haha to určitě). Po cvičení jsem se cítila jako nová, jenže tohle vydrželo vždycky tak dvě hodiny. Ta voda byla prostě všude a pořád a v posledních dnech jí přibývalo.
Teď je Mařenka více než půl roku na světě a stále nejsou všechna kila pryč. Dole mám 20 kg a 20 kg stále nahoře. Snad to zvládnu do srpna, kdy máme veselku. Zvládnu to? Proč se to vždycky zasekne a nejde to?