[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když vypráví příběhy z praxe, jde z toho mráz po zádech. Vothy přišla do Domu naděje (sirotčinec pro děti s HIV/AIDS, zřízený organizací Magna - Děti v nouzi v Kambodži) v únoru 2006 v těžkém stavu podvýživy a v pokročilém stadiu AIDS. Bylo jí jedenáct let, její matka zemřela na následky HIV/AIDS, otec se nacházel v posledním stadiu této nemoci a nemohl se o malou Vothy postarat. Ještě před pár lety ale na tom nebyla rodina tak zle, oba rodiče byli vzdělaní lidé a v poválečné Kambodži si nevedli nejhůře. Otec byl velmi často mimo domov, vyžadovala si to jeho práce armádního důstojníka.
„Někdy mi bylo smutno, ale maminka mi říkala, že tatínek musí být pryč, protože všichni dospělí lidé musejí pracovat. S maminkou jsme chodili ven, na zmrzlinu a pečené maso,“ vzpomíná Vothy. Po nějaké době začaly matka i dcera trávit většinu času v nemocnici. Vothy kvůli neustálým chorobám přestala chodit i do školy. „Chtěla jsem pokračovat, ale byla jsem slabá. Spolužáci se mnou nemluvili, protože jsem vypadala divně. Tak jsem tam nakonec chodit přestala. Potom už jsem nemohla ani ven, jen když jsme šly s maminkou do nemocnice. Otec se za nás styděl,“ vypráví Vothy. Pro nedostupnost potřebné léčby matka Vothy zemřela. Otec také onemocněl a zůstal dlouhodobě v nemocnici. Vothy do Domu naděje přinesli ve velmi vážném stavu z místní nemocnice, kde nevěděli, jak jí pomoct. Nikdo jí nedával žádnou naději, malá Vothy však neztratila chuť žít. „Slyšela jsem, jak si o mně v té hnusné nemocnici povídali, že je zajímavé, že jsem přežila do rána. Potom mě odnesli pryč.
Stejně jsem tam nechtěla zůstat.“ Během následujících čtyř měsíců Vothy několikrát téměř zemřela, průjmy měla až třicetkrát denně. Postupně ji v Magně nastavili na antivirovou léčbu, podávali jí speciální terapeutickou stravu a dennodenně se o ni intenzivně starali. „Byla jsem moc nemocná, skoro jsem umřela. Tak jako maminka. Už jsem nemohla nic jíst a byla jsem strašně slabá. Stále jsem myslela na to, že ještě nechci umřít.“ Po třech měsících boje o přežití začala malá Vothy přijímat potravu a smát se. Její první kroky vedly do vzdělávacího centra Magny, kde se učila číst a psát. Po osmi měsících boje o život přešla do státní školy. Dnes patří mezi nejlepší studentky. „Jsem šťastná, že jsem nezemřela,“ usmívá se přes slzy. Podobných osudů najdete v Kambodži mnoho. Díky organizaci Magna - Děti v nouzi, kterou Denisa Augustinová založila se svým přítelem, mají tyto děti naději nejen přežít, ale mít plnohodnotný život s přístupem k jídlu a vzdělání. K věcem, které jsou pro nás naprosto samozřejmé. Naštěstí mají tyto děti Denisu, anděla, který nad nimi drží ochranou ruku.
* Co bylo impulzem, díky kterému jste se rozhodla, že se stanete humanitární pracovnicí?
Moje maminka pracovala jako sociální pracovnice, takže jsem to nebrala jako nic zvláštního. Rodiče mě odmalička vedli k tomu, abych pomáhala druhým. Doma jsme dočasně mívali děti z problémových rodin, utečence, děti před odchodem do ústavní péče, které maminka přivedla, když selhal systém. Jako sedmi- nebo osmiletá holčička jsem viděla videoklipy, ve kterých byly hladovějící děti s obrovskými bříšky. Tehdy jsem si říkala, že až vyrostu, určitě tento problém už na světě nebude, a kdyby náhodou byl, musím s tím něco udělat. Bohužel takové děti stále existují a situace je ještě kritičtější, než tomu bylo v osmdesátých letech. Má volba byla jasná.
* Jaké byly vaše začátky?
Pracovala jsem jako dobrovolnice v různých projektech pro děti na Slovensku a později i v zahraničí. Vzpomínám si, jak jsem zpočátku byla plná ideálů a nápadů. Až teď po letech strávených v terénu si uvědomuji, jak jsem se v mnohém mýlila. Když jsem začínala, neměly dobročinné projekty na Slovensku tradici, existovaly tam pouze fundraisingové aktivity a zasílání prostředků třetím organizacím. Po letech komunismu nebyla naše republika nakloněná podporovat třetí svět. Všichni byli toho názoru, že pomoc potřebujeme nejdříve my sami. Že naše děti jsou lepší než kambodžské, a proč bychom tedy měli pomáhat jinde. Ještě ve škole jsem si začala hledat práci pro nějakou slovenskou organizaci ve třetím světě. Je to neuvěřitelné, ale tehdy nic takového neexistovalo. To nás přivedlo k myšlence založení Magny. V první řadě je třeba změnit myšlení lidí a přestat se ptát, proč mám pomoct, ale ptát se jak. Pevně věřím, že se nám to daří.
* Jaká je náplň organizace Magna -Děti v nouzi?
Zaměřuje se především na poskytování lékařské a sociální pomoci lidem a dětem v nouzi. Vytváříme dlouhodobé projekty na pomoc lidem s AIDS, trpícím podvýživou anebo jinými závažnými nemocemi, a prostřednictvím restrukturalizací lokálních nemocničních zařízení, podpory místního personálu, zabezpečení medicínských zařízení, pomůcek a vzdělávání se snažíme situaci změnit k lepšímu. V humanitárních krizích chceme efektivně a co nejrychleji reagovat na vzniklé situace.
* Za osm let existence této neziskové organizace jste udělala obrovský kus práce. Jak se Magna změnila od svých začátků?
V podstatě od základů. První dva roky jsme se věnovali především dokumentární práci. S humanitární činností jsme začali až v roce 2003, když jsme spustili projekt HIV/AIDS pro sirotky v Kambodži. Od roku 2006 se věnujeme problematice minimalizování přenosu viru HIV z matky na dítě, kde dosahujeme velmi dobrých výsledků (96 % novorozenců je negativních), které prezentujeme na světových konferencích o AIDS. Spolupracujeme s předními světovými institucemi, jako je Institute Pasteur a Bill Clinton Foundation. V současné době se také zaměřujeme na podvýživu a problémy s ní spojené. V terénu zaměstnáváme témeř 250 pracovníků, kteří denně poskytují pomoc lidem v nouzi.
* Je těžké přesvědčit lékaře, aby odešli na misii do třetího světa?
Upřímně ano, a nejen je. V našich týmech potřebujeme také zdravotní sestry, ale i logisty a podobné nezdravotnické pozice. Po letech hledání lékařů na Slovensku jsme dospěli k závěru, že je to víceméně nereálné, protože je nepodpoří ani kliniky, ve kterých pracují. Nedovolí jim odejít ani na pár měsíců (minimální pobyt pro lékaře na misii je půl roku). Ve Francii si doktor bez zkušenosti z terénu skoro ani nenajde práci. Na Slovensku je to naopak, to o něčem svědčí. Misie jsou dlouhodobé, protože přizpůsobení se odlišné kultuře, místnímu personálu a samotné práci vyžaduje delší časové období.
* Jaká je konkrétní náplň vaší práce?
Kromě pravidelných schůzek s kolegy a partnery projektů, strategického plánování, vyřizování e-mailů, řešení problémů v terénu, vytváření nových schémat a postupů při léčbě a opatření pro děti s HIV/AIDS a podvyživené děti a koordinace jednotlivých projektových aktivit jsem samozřejmě v terénu. Problém s donátory, shánění prostředků a hledání dobrých pracovníků do terénu jsou teď také mou částečnou agendou. Málokdo si uvědomuje, že krize zasáhla chudé oblasti jako první a tzv. food crisis začala v terénu už v roce 2007. Dnes zasahuje nedostatek jídla každého sedmého člověka na zemi. Finanční krize postihla neziskový sektor opravdu výrazně, protože vše je mnohem dražší. Chudá rodina v Kambodži si mohla před krizí dovolit jíst maso v průměru jednou za dva roky, teď jednou za čtyři. Každým dnem hlad a chudoba zabije 25 000 životů, každých šest vteřin zemře na světě dítě na následky hladomoru. Děje se to dnes, ve 21. století.
* Odjela jste s přítelem do Kambodži, jak na to reagovalo vaše okolí?
Většinou si lidé mysleli, že jsme se zbláznili a že nás to přejde. Po letech pochopili, že svou práci bereme vážně a chceme v ní pokračovat. Moji rodiče mě podporovali, ale myslím si, že tajně doufali, že se vrátím zpět. Teď už se asi úplně smířili s tím, že jejich dcera nemá úplně běžnou práci, a snad je to i trochu těší.
* Proč jste zvolila právě Kambodžu?
Protože zůstává specifickou krajinou, nikde v historii nenajdete podobnou genocidu takových rozměrů, jejímž hlavním cílem bylo vyvraždit inteligenci (zemřelo tu asi 1,8 milionů vzdělaných lidí) a nastolit agrární socialismus - bez rodiny, peněz a náboženství. Tuto oblast začátkem milénia zasáhla vlna HIV/AIDS a způsobila další katastrofu nepředstavitelných rozměrů.
* Léčíte děti nakažené AIDS, dokážou poté žít plnohodnotný život?
ARV (antivirová) léčba dokáže pacientovi život nejen prodloužit, ale při správném užívání a kontrole zabezpečit plnohodnotný kvalitní život.
* AIDS představuje nejen smrtelnou chorobu, ale i společenský problém. Jak ji vnímají lidé v postižených oblastech? Mají stále předsudky vůči této chorobě?
Toto onemocnění ochromuje celou společnost. Postižení lidé v produktivním věku, kteří umírají, po sobě zanechávají sirotky a staré lidi. AIDS není jen nemocí narkomanů, prostitutek a promiskuitních lidí. V oblastech, kde působíme, je postižena běžná populace a hovoříme o tzv. druhé vlně, ve které se rodí děti s virem HIV. Každým dnem se ve světě nakazí tímto virem 1800 dětí, převážně novorozenců. Více než 90 % infikovaných dětí žije v rozvojovém světě. Stigma pacientů s AIDS je velkým tématem a nepřestává být závažným problémem ani po tolika letech osvěty, především kvůli spojení HIV se sexem. V době rozšířenější ARV léčby se mnozí pacienti cítí lépe a vypadají poměrně zdravě. Ovšem když se ve společnosti objeví někdo nemocný, ostatní se ho snaží vyhnat. Stigma se liší kontinent od kontinentu, ale pravdou zůstává, že muži si nemoc nepřipouštějí a viní z ní své partnerky. Nepomáhá ani tvorba tzv. AIDS colonies, osad, kam vláda vyhání nakažené lidi. Tyto oblasti jsou bez vody, elektřiny, sanitace a přístupu k léčbě.
* Hodně pracujete s programem PMTCT. Co se skrývá pod touto zkratkou?
PMTCT (Prevention of Mother to Child Transmission) je název programu na minimalizování přenosu viru HIV z matky na dítě. Je to celosvětový program, který je ve vyspělém světě absolutní samozřejmostí a díky němu se v civilizovaných oblastech děti s tímto virem prakticky nerodí. Program je velmi náročný, na jeho fungování musíte mít zebezpečenou kvalitní předporodní péči, testování, bezpečný porod, ARV profylaktickou léčbu a množství dalších věcí. Magna poskytuje program v osmi nemocnicích v Kambodži a Keni, kde pro matky s dětmi zabezpečujeme kompletní zdravotnickou a sociální péči. Úspěšnost programu je v Kambodži velmi vysoká, až 96 % novorozených dětí je negativních. Ve spolupráci s Institute Pasteur jsme schopni diagnostikovat status HIV u novorozeňat už tři dny po porodu.
* V hlavním městě Kambodži jste založila dva dětské domovy. Prozraďte o nich něco bližšího…
Projekt Naděje na lepší život začal v roce 2003 jako odpověď na pomoc dětem s onemocněním HIV/AIDS v hlavním městě Kambodži. Mnoho z těchto dětí osiřelo anebo mělo rodiče v tak špatném zdravotním stavu, že nebyli schopni se o ně starat. Tehdy bylo stigma v Kambodži obrovské, vypalovaly se domy, kde žili HIV pozitivní pacienti, kamenováním byly z domovů vyháněny děti i jejich příbuzní. Tyto děti neměly nikoho, neměly kam jít. Státní sirotčince zde nefungovaly, a pokud nějaké byly, upřednostňovaly děti HIV negativní, pomocí kterých profitovaly přes mezinárodní adopci. Našli jsme děti čekající na smrt a jednoduše jsme to tak nemohli nechat. V současné době zabezpečuje projekt Naděje pro lepší život lékařskou, sociální a vzdělávací péči pro více než 400 dětí s HIV/AIDS v různých programech.
* Kde jinde ještě Magna působí a čím se tyto oblasti odlišují?
V letech 2005-2006 jsme poskytli posthumanitární pomoc pro oběti tsunami na jihu Indie, kde i nadále podporujeme vzdělání pro děti. V roce 2006 jsme spustili projekt na zastavení přenosu viru HIV z matky na dítě v Keni, kde také zprostředkováváme lékařskou pomoc pro nakažené a osoby trpící podvýživou. V roce 2007 jsme otevřeli mobilní kliniku v Nikaragui, která kromě léčby a péče o těhotné ženy, podvyživené děti a vzdělávání místní komunity v odlehlých oblastech zabezpečuje výstavbu studní a suchých záchodů. Také jsme vloni pomáhali obětem cyklonu Nargis v Myanmaru (Barma), kde jsme zabezpečovali lékařskou a potravinovou pomoc. V tomto roce otevíráme misii v Demokratické republice Kongo, kde se soustředíme především na problematiku a léčbu HIV/AIDS a podvýživy.
* Jaké to je vidět každý den tolik utrpení? Dokážete si udržet odstup?
Vždy jsem si myslela, že se postupně po letech vytrénuji a bude to lehčí. Ale není. Bolí to stále stejně, respektive i víc. Ale odstup samozřejmě mít musím, jinak bych to nezvládla. Zvyknout na utrpení se nedá, žít s ním ano. Pomáhá mi, když mohu věci měnit, a o to se v Magně denně snažíme.
* Jak se liší Magna od ostatních humanitárních organizací?
Magna je organizace, která používá získané finanční prostředky přímo v terénu pod svojí vlastní značkou, se svým vlastním know-how, což v českých nebo slovenských organizacích není vždy běžné. V oblastech, kde pomáháme, máme své vlastní základny, týmy lokálních a mezinárodních pracovníků, dohody s místními institucemi a nemocnicemi, kde pracujeme. V praxi to znamená, že Magna je také finálním distributorem pomoci přímo v terénu a pomoc pacientovi nejde přes třetí osobu, kterou bývá místní organizace.
* Jak jste se sžila s odlišnou kulturou?
Velmi dobře, mám ráda vše jiné. Jsem kosmopolitní člověk a rozhodně jsem neměla problém s adaptací. Na každém místě se dá najít něco pozitivního a milého.
* V tomto roce jste založila pobočku Magny také v České republice. Jaké je její poslání?
Pobočka Magna - Děti v tísni o. p. s. vznikla už v roce 2006, ale až v současné době plánujeme otevřít kancelář v Praze. Budeme se snažit oslovovat českou veřejnost, aby podpořila naše současné a budoucí aktivity. Budeme rádi, pokud se najdou lékaři, zdravotní sestry a jiní odborníci ochotní pracovat v terénu.
* Vy sama jste se stala před rokem maminkou. Změnilo vás mateřství?
Mám pocit, že jsem vyrovnanější a pokojnější.
* Pokračovala jste v humanitární činnosti během těhotenství?
Ano, pracovala jsem ještě v den porodu. Měla jsem to štěstí, že jsem neměla komplikace. Těhotenství není nemoc, jen dočasný stav, a pokud je žena v pořádku, nevidím důvod, proč by měla přerušovat práci. Dávala jsem pochopitelně větší pozor, v pokročilém stadiu jsem nechodila tolik do terénu, a když jsem pracovala s nemocnými pacienty, dodržovala jsem zvýšená bezpečnostní opatření.
* Kde jste rodila a jak porod probíhal?
Rodila jsem nakonec na Slovensku, kam jsem přiletěla na poslední chvíli. Porod byl bez problémů, rodila jsem přirozenou cestou a na prvorodičku docela rychle.
* Jak v Kambodži žijete a vychováváte svou dceru Zaru?
Podmínky a možnosti jsou přiměřené, Zara vyrůstá na vzduchu v kosmopolitním prostředí, a ne v nákupních centrech. Denně se na ni hovoří čtyřmi jazyky, uvidíme, jak to dopadne... Začíná mluvit a vypadá to tak, že si z každého jazyka vybírá ta nejlehčí slova. Velmi nám pomáhají naši nejbližší kolegové a přátelé. Khméři mají děti nesmírně rádi, muži, ženy, děti… Nikdy jsem neviděla takové nadšení a pozornost k malému dítěti jako tady v Kambodži.
* Co považujete za svůj největší úspěch?
Díky léčbě, kterou dětem poskytujeme, nezemřou a mohou žít plnohodnotný a kvalitnější život. To mě těší nejvíc. Úspěch je, že Magna dokázala za krátké období implementovat úspěšné medicínské projekty na třech kontinentech světa. Naši práci ocenily kapacity, jako je například nositelka Nobelovy ceny za medicínu Fran´oise Barré-Sinoussi. Dnes léčíme a staráme se o tisíce dětí trpících AIDS, podvýživou a jinými nemocemi a jsme schopni reagovat na katastrofy, jako byl třeba cyklon v Barmě. Jsem pyšná na mnoho věcí, na Magna tým, který denně zařizuje pomoc přesně tam, kde je třeba.