[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Historička, aktivistka, ceremonialistka, dula, lektorka partnerské a reprodukční tematiky... LILIA KHOUSNOUTDINOVA je žena mnoha profesí i zájmů a hlavně mnoha obdivuhodných úspěchů. I tak ale musí tu a tam skousnout, že ji prezentují na prvním místě jako manželku matematika a miliardáře Karla Janečka. Obzvláště minulý rok byl v tomto ohledu náročný kvůli jeho kandidatuře na prezidenta.
Konec roku jsem trávila spíše děkováním než bilancováním. Je to pro mě rekapitulace všech dobrých věcí a vztahů a fungujících vazeb, které mám. A pochopitelně si děkujeme i v rámci rodiny a partnerství. Přelom roku je takový můj čas díkůvzdání.
Už teď je neobvyklý v tom, že plánů mám málo. Respektive ne tak, že by bylo málo pracovních projektů, těch je vždycky hodně. A jsem nadšená z toho, co nás čeká, ať jsou to knihy, nový podcast, plány v rámci nadačního fondu Propolis, rodinné záležitosti ve smyslu stavby domu a podobně. Nicméně minulý rok byl pro nás tak moc plný manželovy kandidatury na prezidenta, že si hodláme teď dát prostor. Chci si dát chvíli na to, abychom se mohli nacítit na to a promyslet to, co je pro nás ta správná cesta do budoucna.
Že mi přineslo naprosto nenahraditelnou zkušenost. Vše, co jsem považovala za náročné předtím, než jsem se stala matkou, se mi teď retrospektivně zdá být dost jednoduché. Pamatuji si například, že jsem se kdysi bála podávat daňové přiznání. Nicméně první daňové přiznání s miminkem na klíně už jsem vnímala jako celkem banální záležitost.
Že už od prvního dítěte, a s každým dalším o to víc, se mi velmi protřídily životní priority. A to i včetně každodenního harmonogramu: s dětmi není prostor pro nedůležité věci, takže to zbytečné z mého života jaksi samo přirozeně odpadlo. Zároveň mi mateřství přineslo doopravdy silný prožitek toho, že kus mého srdce už bude vždycky běhat mimo mé tělo. Je těžké si představit, že by cokoli jiného v člověku vyvolávalo takový pocit ohleduplnosti, empatie a potřeby starat se jako právě mateřství.
Nejmladší synek zrovna ne. Ten je vtipný a naprosto kouzelný. To spíše s dcerou řešíme, protože má… Řekněme velmi silný charakter. (smích)
Asi mít víc dospělých lidí, kterým záleží na životě dítěte a kteří jsou schopni a ochotni mu dávat svou podporu, rady, energii a pozornost. Potom je totiž mnohem jednodušší nasytit dítěti potřeby a nemuset tolik pracovat s jeho frustrací. A zároveň i pro všechny pečující osoby je to pak mnohem větší radost a menší podíl vyčerpání. Takže já se řídím africkým příslovím: „Na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice.“
K porodu vždy přistupuji s obrovskou pokorou v tom smyslu, že člověk má být velice otevřený tomu, co přijde, a nelpět na nějaké představě. Takže za mě to bylo naprosto v souladu a v tu chvíli správné rozhodnutí. Porodila jsem „jen“ se svou porodní asistentkou – a jsem jí nesmírně vděčná. Ano, muž u porodu může být krásným prožitkem, ale je potřeba zachovat naprostou upřímnost v tom, co oba (a to zdůrazňuji – oba!) v tu chvíli potřebují a co cítí.
Z výzkumů vyplývá, že v Česku volí domácí porod spíše ženy s vyšším vzděláním a rozhodně to nedělají z finanční nouze. Můj "porodní domeček" byl důkladně vybaven a řekla bych, že odpovídal porodní místnosti v dobrém porodním domě v zahraničí.
Jsme bohužel stále v situaci, kdy jakékoliv služby, ať už porodní asistentky nebo dalšího podporujícího odborníka u porodu doma, si žena plně hradí ze svého. Přitom férové by bylo, aby základní služby byly hrazeny zdravotní pojišťovnou vždy, ať už se žena rozhodne porodit kdekoliv. Byla bych ráda, aby nikdo nemusel řešit, že nemůže rodit doma z důvodu nedostatku financí pro soukromou porodní asistentku – což se bohužel občas děje. Proto máme v nadačním fondu Propolis program, který hradí část výdajů na porodní asistenci pro ženy, které by si jinak tuto soukromou péči nemohly dovolit.
Tehdy jsem strávila mnoho hodin doma a ke konci porodu jsme přijeli do velmi vstřícné přátelské porodnice. Nutno ovšem podotknout, že do britské vesnické porodnice. Opravdu jsem tam nezažila cokoli, co bych zpětně hodnotila jako nerespektující chování.
Dvanáct let. To, co se tehdy u nás v Česku probíralo jako šílený aktivismus, bylo v té době v Británii normou: porodní polohy, doprovod duly či manžela, úcta k soukromí, přítmí, jídlo i pití… A nutnost souhlasu pro jakýkoli zákrok či vyšetření.
To nelze. Domov je zázemí, které je zkrátka unikátní. Uznávám, není to pro každého. Ale pro mnoho žen, včetně mě, je to místo, kde se cítím nejvíc v bezpečí. Je to přirozené prostředí, ve kterém se můžu nejvíc uvolnit. Místo, kde mohou starší sourozenci přivítat okamžitě miminko. Věřím, že to má velmi důležitý dopad na bonding v rodině. A v neposlední řadě je pro mě podstatná i svoboda vybrat si, s kým doopravdy rodit budu. V tom smyslu, že si mohu se svým zdravotníkem vytvořit vztah.
V Česku se často straší argumentem o hazardu domácích porodů a o tom, jak jsou strašně nebezpečné. Nicméně u nás na toto konto vůbec neexistuje spolehlivá statistika!
Kvůli nejasné legislativě je bohužel evidence domácích porodů velice specifická, pokud vůbec nějaká. Ale můžeme se podívat například do Anglie, kde je možnost domácích porodů nejen legální, ale i podporována. Tam statistiky ukazují, že domácí porod za správných podmínek nepřináší zvýšená rizika. U vícerodiček vidíme statisticky naopak samé výhody. Ovšem pozor! Bavíme se tu samozřejmě o případech, kdy je těhotenství fyziologické a porodní asistentka vyhodnotí, že je pro porod doma dobře našlápnuto. To je nutný základ.