[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
< první="" díl="">
* Musela jste si jako městský člověk na samotu zvyknout?
Zvykat jsem si nemusela, znala jsem to z dětství. Měli jsme chatu za vesnicí, právě s takovou tajemnou zahradou schovanou mezi stromy, kde jsem to milovala. A přesně takové ukryté a výsadní místo jsem hledala.
* Přece jen je ale rozdíl zajet si o víkendu na chatu, a bydlet na samotě celý rok…
Pravda je, že mě občas trochu trápil začátek zimy, když opadalo listí. Podíváte se z okna a ono to vypadá venku pořád stejně, protože je krajina neměnná a nehybná. Ale zase když jsem se ráno dívala z půdy na pole a louky, na kterých byla dlouhá namrzlá tráva, to byla úplná Marketa Lazarová, nádhera!
* Některým matkám dělá problém přežít rodičovskou v dobrém duševním zdraví i v městském bytě, jak jste ji zvládala na samotě? Netrpěla jste samomluvou?
Mně jede v hlavě stejně pořád takový paralelní hlas, ať jsem na samotě, nebo ve městě. Možná kdybych byla někde zavřená dlouho jen s jedním dítětem, tak by mi trochu „hráblo“, ale já jsem vždycky začala poměrně brzy pracovat, takže jsem na takové věci neměla moc čas.
* Bývala jste tam často sama s dětmi, měla jste někdy strach?
Bylo období, kdy v bulvárech vycházel téměř podrobný popis cesty k nám domů s popiskami, že tam pláčou moje opuštěné děti, tak to jsem byla trochu hysterická. Kdybych tam byla úplně sama, tolik se nebojím, ale když máte dvě malé děti…
* Měla jste při ruce nějakou zbraň?
Občas jsem si představovala, že bych na střechu nechala přidělat sirénu, a kdyby se něco dělo, tak bych zatáhla za nějakou páčku a celý dům by začal nahlas troubit.
* Stalo se vám tam někdy něco nepříjemného?
Spíš vtipného: Jednou nám v noci bušil nějaký člověk na dveře. Říkal, že zabloudil a že ztratil jednu botu. To byl doma sice i David, ale stejně jsme se báli otevřít a přes zavřené dveře mu popsali cestu do vesnice. Za chvíli jsem uslyšela motor auta, což je na té samotě poměrně neobvyklé. David nechal před domem otevřené auto i s klíčky v zapalování a ten úplně ožralý člověk si do něj sedl, vycouval takovou poměrně úzkou cestičkou a odjel…
* To auto se našlo?
No jo. Za hodinu nám policajti volali, že stojí vedle ve vesnici před hospodou. A jestli bychom mohli přijet identifikovat zloděje. David vysvětloval, že ho v životě neviděl, ale může to zkusit. A vešel do té hospody, ukázal na jednoho a řekl: Ten to je. Když se ptali, jak na to přišel, vysvětlil jim, že má pán jen jednu botu.
* Proč jste se po letech rozhodli pořídit si byt i v Praze?
Z praktických důvodů. Když Róza začala chodit do školy, vydrželi jsme rok dojíždět. Občas jsem ale musela i třikrát během dne jezdit tam a zpátky a bylo to hrozně únavné i nebezpečné. Když jsem měla představení, přijela jsem v noci, připravila všechno na druhý den, skácela se do postele a v pět ráno vstávala. To se nedá dlouho vydržet.
* Jaký byl návrat do Prahy?
Dva měsíce jsme vůbec nespali! Na venkově je absolutní ticho, úplně jiné vůně… Přestěhovali jsme se částečně do Prahy, abychom nebyli tak vyřízení, ale jednu chvíli to vypadalo, že to pravděpodobně nepřežijeme.
* Co vám vadilo nejvíc?
Těžké bylo zvyknout si už jen na to, že bydlíme s někým v domě. Ale hlavně na energii města, na to neustálé napětí.
* Dnes venkov a Prahu střídáte, zvykli jste si přepínat ty různé energie?
Dneska už ano, ale stejně když přijedeme domů, tedy na samotu, tak je to, jako bych se ponořila do klidu. Ale tím nechci říct, že město nemám ráda, Prahu miluju, mám ráda i ten druh energie, to má taky něco do sebe.
* Když jste se na samotu odstěhovali, byla jste v poměrně složité situaci, David se rozváděl, o vás se psalo jen to nejhorší, neutíkala jste tak trochu před tím?
To bych neřekla. Mít svůj dům na samotě byl opravdu vždycky můj romantický sen.
* S Davidem Prachařem jste už deset let, jak dnes vycházíte s jeho dětmi?
O tom vůbec nechci mluvit.
* Proč? Je to pořád složité?
Obecně jsou tyhle věci prostě složité, to ví každý, a samozřejmě se to v průběhu času mění. Jediné, co k tomu můžu říct, je, že to není tak, že bych o tom nechtěla mluvit, protože je to špatné, ale proto, že tohle není jen moje soukromí, ale i soukromí Davidových dětí.
* Komunikujete spolu?
Jasně, komunikujeme.
* Každopádně to pro vás tehdy muselo být hodně stresující období…
Bylo to nejsložitější období v mém životě, ze kterého jsem se nikdy úplně nevzpamatovala a určitě se z některých zážitků už ani nevzpamatuji.
* Ze kterých konkrétně?
Z reakcí různých „kamarádů“, z různých zklamání nebo spíše z toho „vítej v realitě“. Jsem naivní idealista a tohle byl šok. Že ta reakce okolí bude taková, mě hodně vylekalo. Ale samozřejmě to nejzásadnější se týkalo dětí. Jelikož se mi rodiče také rozvedli, tak jsem doufala, že to nebude tak strašné, jak to většinou bývá. Že to bude složité a těžké, ale že to časem dojde jistého pochopení ze všech stran, tak, jako jsem to zažila a prožila já… To se bohužel nepodařilo a to jsou právě ty věci, které zůstanou navždy…
* Jaký byl v té nejtěžší době váš záchytný bod?
Žít svůj život.
* Myslíte, že se celá tahle štvanice kolem vašeho vztahu a Davidova rozvodu už uklidnila?
Nemyslím. Pořád se to někde vytahuje a uzavřené to není, což je zvláštní, protože podobné věci se dějí často a mnohem slavnějším lidem, než jsme my. Samozřejmě vím, že všechny ty věci, hlavně co se týče dětí a rodinných vazeb, si člověk ponese celý život, ale myslela jsem si, že by to třeba po těch deseti letech už mohlo pominout.
* Když se podíváte zpátky, litujete něčeho?
Podívejte, já bych to neudělala, kdyby se s tím dalo něco dělat, a navíc to nebylo jenom na mně. To nebyla moje volba. Někdy se věci prostě stanou a já jsem v ně věřila. Neříkám, že člověk nechybuje, ale já jsem měla základní víru, že to nejde jinak a že je to dobré.
* Co myslíte tím „to“?
To, co jsem já, to, co je David, to, co jsou dnes naše děti, prostě TO, co je mezi námi.
* Měla jste tři děti během pěti let, to je docela rychlost…
Je pravda, že jsem si jednu dobu uvědomila, že jsem asi rok pořádně nezvedla hlavu, protože všechno snímám tím pohledem shora. Ale Róze bude v létě už deset a já vidím, jak strašně to letí. A právě proto, že vidím ten běh času, nechci se o nic připravit a chci žít tím, co je tady a teď.
* Umíte to?
Tak samozřejmě pořád řeším, co všechno jsem nestihla a co mě čeká, a připadám si, jako kdybych měla před čelem balvan, který sunu dopředu, a hrozně mě to štve.
* Takže míváte své krize…
No jasně.
* Máte nějakou metodu, jak je překonat?
Většinou se to nějak samo vybere anebo si prostě musí člověk urvat nějaký čas pro sebe. Asi před půl rokem jsem měla období, kdy jsem měla hroznou chuť vidět se zase se svými kamarády, a zašla jsem na pár večírků. A protože asi od sedmnácti let vůbec nepiju alkohol, tak jsem vždycky prozvracela celý druhý den. Ale měla jsem prostě tu potřebu. V létě jsme byli s Davidem na pět dní ve Francii, jen my dva bez dětí, a myslím, že to bylo důležité, si takhle vyjet. Teď mám zase období, kterému říkám slepičí, kdy bych byla nejradši pořád doma a starala se o děti a domácnost. Myslím, že je prostě dobré mít to tak nějak vyrovnané…
* Co vás dokáže „rozhodit“?
Všechno. Lidi na ulici, soudy jiných lidí… Pořád o sobě hrozně pochybuju, takže mě všechno hned rozhodí. Ale stejně rychle mě zase něco nadchne.
* Jak myslíte, že působíte na ostatní lidi?
Kdysi mi řekl Zdeněk Týc: Rozhodně ne na první dobrou!
* Jak to myslel?
Prý působím protivně a namyšleně.
* A je to pravda?
Namyšlená nejsem, protivná občas jo. Ale rozhodně ne na lidi, které vidím poprvé.
* Myslíte, že se člověk může změnit?
Asi tak od třinácti do osmadvaceti let jsem si psala básničky. Byla to taková moje osobní terapie a mám je dodnes schované. Nedávno jsem si je zrovna pročítala, a i když jsem se u většiny z nich musela smát, tak jsem zároveň zjistila, že jsem vlastně pořád stejná. Že se ty kruhy, ve kterých se točím, moc nemění.