[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Mami, měla jsi to tátovi prostě odpustit a mohli jsme žít zase úplně normálně. Chtěla bych vidět tebe, jak se nadšeně stěhuješ každý víkend do jiného bytu!“ vyčetla mi už po několikáté má starší skoro patnáctiletá dcera. A já si říkám, zda jsem zkrátka před rokem neudělala obrovskou chybu, když jsem se přes nevěru mého muže nedokázala přenést. Můj život je i rok po rozvodu vzhůru nohama. Holky jsou smutné nebo naštvané, já se cítím osamělá a také musím přiznat, že ani s financemi to aktuálně nemám vůbec růžové. Muž vydělával výrazně víc než já a také mi doma docela pomáhal – to vše je pryč. Jenže na druhou stranu bych k sobě přeci měla mít i nějakou sebeúctu! Je vůbec možné takovou zradu odpustit a žít ve vztahu spokojeně dál?
Manželova nevěra praskla strašně rychle, on totiž nikdy neuměl moc lhát, natož lhát promyšleně a lži maskovat. Zdeněk se mi přiznal, že vše začalo jako „úlet“ na jednom firemním výjezdu spojeném s degustací vín. Manžel i ona „dáma“, manželova kolegyně z firmy, si dali pár skleniček, pěkně si popovídali o její manželské krizi, jenže místo aby si pak řekli „dobrou noc“, tak si dobrou noc udělali. Jejich vztah pak pokračoval ještě pár týdnů. Ani muž ani ona se nikdy nechtěli rozvést, oběma vyhovoval stávající stav. Muž mi při jedné výměně názorů řekl: „Prostě to bylo nové – sex, romantika, dobrodružství, jednoduše zakázané ovoce. Nebyl jsem šíleně zamilovaný, ale zpitomělý. Už jsem vše ukončil, prosím, odpusť mi to.“
Hodně jsem o všem přemýšlela a snažila se manželovi odpustit, jenže vše mělo z mé strany jednu podmínku; aby odešel z práce, kde byla zaměstnaná i ona dáma. Pracovala na stejném patře, jen o dveře dál než Zdeněk! Jenže odchod z firmy muž kategoricky odmítal. Na svou práci, respektive firmu, byl fixovaný. Dle mého úplně zbytečně. V jeho oboru, s jeho vzděláním i zkušenostmi by mu jinde utrhali ruce! A tak muž tvrdil, že vztah ukončil – což byla asi pravda – avšak já se musela neustále smiřovat s tím, že svou exmilenku každý den vídá v kuchyňce, na chodbách, na poradách, na obědě a podobně. A tak jsme se s mužem stále hádali, kupili vzájemnou nevraživost, až jsem vše nakonec rozsekla žádostí o rozvod.
Zdeněk mě nejdřív přemlouval, ať vše přehodnotím, dokonce se začal pokukovat po jiné práci, ale nakonec nikdy nikam nenapsal a na žádný pohovor nešel. Rok po provalení nevěry jsme se rozvedli a já byla najednou v celé rodině ta špatná! Rozvod mi nevyčítá jen starší dcera (mladší je teprve pět), ale i má máti a tchyně – ženy, které by mě měly chápat! „Panebože, Mirko, copak si myslíte, že jste jediná ženská na světě, kterou chlap podvedl? Skoro každá to zažila! Jen jsme nemyslely jen a jen na sebe, ale také na děti. Ostatně Zdenda si časem někoho najde, ale vy zůstanete s dětmi sama. Taková je, holčičko, realita!“ řekla mi dokonce tchyně. Což bylo sice opravdu hnusné, nicméně v posledních týdnech začínám vážně přemýšlet nad tím, zda neměla manželova máti pravdu.
Zdeněk mi nechal náš byt a přestěhoval se. Myslím, že si žije na rozdíl ode mne skvěle. Povýšil, vzal si hypotéku, koupil si krásný nový byt s malou předzahrádkou, pořídil si obrovské akvárium, na které u nás nebylo místo, a kočku, kterou jsem kvůli mé alergii nemohla mít. Dostávám sice od muže pravidelně alimenty, ale rodinný příjem mi pochopitelně výrazně klesl, zatímco výdaje jsou takřka stejné. Večer se nemám ke komu přitulit a postěžovat si, nikdo mi nepomůže s rozbitou lednicí či skříňkou, nikdo za mě o víkendu neuvaří večeři a nepřiveze holky z kroužků. A to nemluvím o situaci, kdy jsem já nebo holky nemocné – prostě není vůbec lehké být sama, sama s dětmi. Jenže jak si v takové situaci zachovat tvář, sebeúctu i pocit vlastní hodnoty? Zkrátka a dobře se přiznávám, že pochybuji, že jsem se před rokem rozhodla dobře. Asi jsem měla dát na radu dcery a pokusit se zatnout zuby, odpustit a nedávat ultimáta. Nevím…