Loni putovala s kočárkem napříč Českem, letos se s dcerami vydala pěšky k Baltu. Seznamte se s Eliškou, mámou, co ráda chodí

„Jsem mámou, která ráda chodí. A nejen chodí, ale taky běhá, bruslí, jezdí na kole, zdolává vysoké hory, peče chleba, zahradničí a s velkou vášní píše. A to vše s dvěma malinkými dcerkami. V loňském roce jsem sama s dětmi v kočárku ušlapala více než 500 kilometrů dlouhou pouť napříč Českem. Během tří týdnů jsme společně přešly od nejjižnějšího bodu Čech k tomu nejsevernějšímu. Svoje putování jsem sdílela na sociálních sítích a z celého cestovního deníčku vznikla knížka Máma, co ráda chodí, kterou jsem si sama vydala,“ představuje se Eliška.

VIDEO: Patronky Maminky roku v redakci: Vybrat semifinalistky bylo složité

„V psaní jsem se rozhodla pokračovat, aktuálně se věnuji svému blogu www.eliskacoradachodi.cz, zásobuji Instagram (jako eliska_co_rada_chodi) i Facebook (Eliška, co ráda chodí) svými zážitky i postřehy. V tuhle chvíli jsem již zpátky doma ze svého velkého letošního putování, kdy jsem sama s dětmi, kočárkem a batohem došla k moři. K Baltu. Velký sen, velký batoh, dvě malé dcerky a jedna neohrožená máma, která si navzdory okolnostem na mateřské plní své sny,“ říká Eliška.

3 otázky pro maminku

Proč jste se rozhodla se do soutěže přihlásit?

S nápadem na soutěž Maminka roku přišla kamarádka, která pobízela mého muže, aby mě přihlásil. Ale manžel mě zná, ví, že nemám ráda překvapení, a tak mi o soutěži pověděl a zároveň mě přemluvil, abych se opravdu přihlásila. Já jsem to nejdřív považovala trochu za blbost, smála jsem se tomu, ale pak jsem usoudila, že tím nic nezkazím a přihlásit se můžu. Moje deníčky z cest baví a inspirují už dost lidí, proč by se o nich neměl dozvědět někdo další? Někdo, koho také mohou nakopnout k akci a přesvědčit ho, že s dětmi život nekončí.

Co pro vás znamená být mámou?

Být mámou pro mě v první řadě znamená se neustále něco učit. O sobě, o životě, o fungování vesmíru. Děti jsou pro mě od prvního okamžiku velkým zrcadlem a musela jsem v sobě přehodnotit hodně ukotvených postojů a vnitřních přesvědčení, abych pro ně mohla být dobrou mámou s otevřenou a laskavou náručí. Před prvním porodem jsem žila vcelku pohodový život na autopilota, kdy jsem si tak nějak plula životem, ale bylo to nemastné neslané, nicméně pohodlné.

Mateřská dovolená mě uvrhla do hluboké a temné prázdnoty, ve které jsem se musela rozkoukat a zjistit, kdo vlastně jsem, kam směřuju a co mám v životě ráda. Co vlastně chci těm dětem předat a co jim chci na světě ukázat? A tak se snažím náš život žít v co největší spokojenosti a v souladu s našimi hodnotami a děti do toho přirozeně zapojovat. Chci jim ukázat všechny chutě, barvy a vůně světa, chci jim ukázat svět jako krásné místo pro život. A to mě nesmírně baví a naplňuje.

Do jaké míry se vaše mateřství promítlo do vašeho blogu?

Mít svůj blog bylo roky moje velké přání. Ale všechny pokusy skončily stejně. Po pár příspěvcích jsem neměla světu co povědět. To se změnilo po naší loňské pěší cestě napříč Českem, kdy jsem každý náš den sdílela na sociálních sítích. Nejprve pro rodinu a známé, později se nabalili další lidé, které mé vyprávění bavilo. Po návratu jsem už u psaní zůstala. Můj cestovní deníček jsem převedla do knižní podoby, k sociálním sítím jsem přidala ještě opravdový blog a v současné chvíli je psaní mojí velkou vášní a už ke mně neodmyslitelně patří.

Díky velkému a temnému propadu na začátku mateřství jsem objevila na dně té nejhlubší prázdnoty samu sebe, začala jsem sebe žít a najednou mám co lidem říct. Sdílím to, co nás baví, co žijeme, pravdivě, v plné autenticitě. A to sdílení sebe je přesně ten chybějící dílek puzzle, který mi scházel při všech mých předchozích pokusech o blog. Až když jsem začala být plně sama sebou, mělo smysl začít psát.

Moje holky jsou tak pro mě největší motivací a motorem. Nezůstalo u jedné knížky a blogu, už mám na kontě dva e-booky, z letošní pěší pouti k Baltu bude opět kniha, myslím, že tentokrát ještě zajímavější a plná hlubších prožitků a nápadů.