[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tak to už dneska neplatí, kromě tří chlapů máme doma ještě devítiletou holčičku Sáru – takže když započítám i naši jezevčici Trubku, pak už jsme kluci a holky, půl na půl. To už je v pohodě. Sára je moje velká pomocnice i kamarádka.
Neporodila jsem ji, to je asi jasné, když je jí už devět let. Vzali jsme si ji s Tomášem do pěstounské péče, je to už víc než rok a půl. Všechno začalo tak, že jsme si řekli, že bychom rádi navštívili nějaký dětský domov, kterému bychom se pokusili nějak pomoci. Stal se jím dětský domov Domino v Plzni, začali jsme tam jezdit, brát děti na kulturní akce, zkrátka se snažíme, aby děti poznaly taky jiný svět. Byla tam i Sára, seznámili jsme se, a mne napadlo, proč nezkusit pomoci konkrétně. Jít do toho naplno!
My jí říkáme Verča, tráví s námi prázdniny a jezdí k nám na víkendy. Snažíme se jí pomáhat i ve škole, protože má trochu problémy, takže se s ní učíme a v Plzni jsme jí sehnali doučování. Prostě děláme vše pro to, aby se Verča zapojila do naší rodiny a aby sestry byly pořád v kontaktu.
Ono to nešlo... Adopci musejí rodiče odsouhlasit, nebo jde o případy, které se ani nemohou dostavit k soudu. Sára byla navržena do pěstounské péče, kdybychom chtěli adopci, trvalo by to déle a nebyla by to třeba ani naše Sára. A ono je to vlastně úplně jedno, protože bychom jí stejně neměnili příjmení, všechno ví, takže měnit jí rodný list nemá vůbec žádný význam.
Mně říká mami a Tomášovi Tomáši, protože mu tak říká Lucián a někdy i Štěpán. Ale mluvíme o něm jako o tátovi. Pochytila to hned druhý den, co se k nám s malým kufříkem nastěhovala. Jednou se přeřekla a hned se chytla za pusinku, ale já jí řekla: „Nech to tak, když to tak cítíš.“
Lucián byl první, který tomu fandil, stačilo, abych před ním naťukla, že přemýšlím o dalším sourozenci a hned se toho chytil. Samozřejmě si myslel, že to bude brácha. „Luciáne, to je jediné, co si vyberu – jestli holku nebo kluka. Vy jste tady už dva kluci, tak bych chtěla dceru.“ Zamyslel se a prohlásil, že je to jedno, hlavně když bude mít sourozence, staršího, než je Štěpánek. Šel do toho po hlavě. Ani jednou nezažárlil, ani jednou neřekl: „To není tvoje pravá dcera!“ Nikdy! Mluví o ní jako o sestře. Osm let byl jedináček a během roku přišel Štěpán i Sára – je to zvláštní, že to tak nádherně zvládl.
Rychle a velmi dobře. Během týdne. Ale než jsme se všichni sžili, aby bylo všechno přirozené, trvalo to asi půl roku. Nejradši má Štěpánka, jsou spojenci, i když se nejvíc perou, ale mají se moc rádi. Tulí se a hrají spolu dětské hry, Sára je taková chůvička, která si hraje nejradši s malými dětmi. MÁ KAŽDÉ DÍTĚ SVŮJ POKOJ? Mají samy pro sebe veliký, třicetimetrový pokoj, kde jsou všichni. Luciánovi jsme postavili patro, zatím to funguje, ale za pár let to budeme muset řešit, takže Lucián asi dostane Tomášovu pracovnu. Zatím jsou všichni pohromadě a samozřejmě velmi těžko udržují pořádek. Jsem v tomhle pes, každý večer chodím bodovat, plus pět bodů, minus pět, ale nikam to nepíšu, protože jsme ještě nenamalovali tabulku. Ale přesto každý večer volám: „Pozor, jdu bodovat!“
Psa Trubku, jak už jsem se zmínila, a pak máme doma mořský svět. Celý dětský pokoj jsme totiž vymysleli a vymalovali tak, že je jako pod mořem – je modrý, strop je obláčkový a na zdech jsou namalované mořské potvory. Děti si vyberou, co chtějí nakreslit, v takové staré malované knize, a já to zvětším a přemaluji na zeď.
Měly by pomáhat, ale znáš to... Sára prostírá, Lucián chodí s košem, střídají se ve venčení Trubky, ale ne vždy to stoprocentně funguje. Někdy musím trochu zvýšit hlas, aby se stůl připravil, pokoj uklidil – poslední dobou oba nějak špatně slyší...
Někdy dramaticky, někdy jsou klidná. Vstáváme v sedm, starší děti odcházejí v půl osmé a deset minut, protože jsme se chytře přestěhovali ke škole. Někdy si Lucián vzpomene, že něco nemá připravené do školy a začne štrachat, Sára si přečesává pětkrát culíky, tak pak je to trochu dramatické. Snídani a svačiny jim připravuji já, ale nesnídáme společně, sice s nimi sedím u stolu, ale mám většinou ještě zavřené oči a dospávám...
Teď mi přijde, že je to už lepší, Štěpánek šel 3. října do školky, je tam nejmladší. Chodíme tam na devátou hodinu, odvedu ho a pak už mám klid. Vždycky je to nejhorší vpodvečer, když se všichni sejdou doma, protože to je ten největší zmatek. Nejsme pohromadě u snídaně, ani v poledne, ale fungují u nás večeře, kdy se všichni sejdeme u jednoho stolu, večeříme a povídáme si. Nechali jsme si udělat veliký stůl, ke kterému se vejde osm lidí, a u něho se odehrávají naše večeře.
Nejsem příznivcem hutných jídel, tak se snažím o lehčí stravu. Pořád dokola u nás frčí několik jídel: smažený sýr a brambůrky, těstoviny na všechny možné způsoby, stehýnka a začneme dělat zeleninová jídla bez masa, jaká jsme jedli v Tunisu.
Podle toho, jestli má hodně práce nebo právě volněji. Děti na něj dají, když na ně houkne, ale jinak je spíš jejich kamarád. Vychovávám já. I když mě to nebaví, potřebovala bych, aby někdo vychovával za mne a já jsem si s nimi jenom hrála...
Celé dětství jsem toužila po obrovském plyšovém medvědovi ve skutečné velikosti, ale pořád nic. A pak jsem asi ve dvanácti letech, když jsem už byla slečna, objevila pod stromečkem obrovský balík, ale nebylo na něm moje jméno. Rozbalovala jsem dárky a smutnila, až došlo na poslední dárek... a v tom papíru byl ten obrovský medvěd! Měla jsem velikánskou radost, o to větší, že jsem netušila, že je ten dárek pro mne. A který mne zklamal? Je fakt, že vždycky zklamaly měkké balíčky – to jsou ty s oblečením – a tvrdé udělaly radost. Ale v patnácti letech se to otočilo a měkký balíček byl lepší než nějaké tvrdé...
Vánoce mám strašně ráda a vždycky, když si na ně vzpomenu, tak mám uvnitř takový hřejivý pocit. A pak odejdou a já si říkám: „To bylo ono?“ Baví mne ta atmosféra předtím, všechny přípravy tak měsíc předem a pak je najednou Štědrý den a ty máš podobný pocit, jako když se těšíš na dovolenou, pak jsi tam a říkáš si: „A to je ono?!“ Ale nic moc neprovádíme, vyzdobíme okna, stříháme z papíru hvězdičky a andělíčky a pečeme cukroví, aby to doma vonělo. A pak mne baví svátky, kdy se jen povaluju, nemusím nic dělat a můžu se dívat na pohádky.
Co jsou děti na světě, tak přicházejí moji i manželovi rodiče a Tomášova sestra k nám. Když připočítáme Verču, tak je nás jedenáct. A vejdeme se. A jak je nás hodně, tak každý dělá něco; někdo smaží, někdo přiveze polévku, někdo salát, já vlastně nemusím dělat nic. Jsem s dětmi, se kterými pak zdobíme stoly.
Bývalo to příšerné, pěkně dlouho jsme je vždycky vynášeli z auta a děti musely být někde venku a čekat. Už jsme to stáhli, vydali jsme příkaz, že každý může koupit každému dítěti dva dárky a dospělí si dávají po jednom. Ale jak je nás hodně, tak si to spočítejte – stejně je to obrovská hromada! Rozbalujeme je stejně tak tři hodiny.
To vím přesně: Sára chce boty na kolečkách, má trošku horší a touží po značce Heelys, které jsou prý „prďácké“. Lucián začal jezdit na koni, tak si přeje vybavení na koně. A miluje encyklopedie. A Štěpánek chce pořád jenom auta, mašiny a koleje.
CO MOŽNÁ NEVÍTE… V paměti ji máme především jako Berušku z pořadu Prásk!, pak jako herečku z filmů Vekslák, Sametoví vrazi, Ro(c)k podvraťáků, Bobule a ze seriálů Horákovi, On je žena! a Ordinace v růžové zahradě. Také se věnuje dabingu. S hercem Filipem Blažkem má jedenáctiletého syna Filipa, s manželem Tomášem Matonohou tříletého Štěpána a společně vychovávají devítiletou Sáru.