[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak se máte, Lucko?
Děkuji za optání, mám se dobře.
Ptám se proto, že se momentálně nacházíte na životním „rozcestí“. Není tajemstvím, že jste se svým manželem, otcem vašich dvou synů, v rozvodovém řízení...
Ano, to je pravda. Nemá velký význam vyjadřovat se k mediálním útržkům bulvárních novinářů, kteří se snažili z naší nelehké životní situace vytěžit co nejvíc. Život vás občas na různá ta rozcestí přivede. A vesměs to bývají těžká rozhodnutí, o kterých dlouze přemýšlíte, zvažujete, máte obavy, protože nikdo z nás neví, kam ho cestičky osudu zavedou. V tom je život velmi rozmanitý. A to já teď také prožívám…
Do povědomí veřejnosti jste se dostala coby držitelka titulu Miss ČR 2005. Jaké byly vaše pocity, když jste tenkrát před pěti lety přebírala korunku královny krásy?
Velmi krásné. Měly pro mě velkou osobní důležitost vzhledem k předešlé osobní tragédii, která mě potkala. I když myslím, že jsem si tehdy ani moc neuměla užít ten opravdový radostný pocit z korunky krásy. U mě to bylo zastřeno tím vším, co se tehdy stalo…
Nepříznivě zasáhl osud… Těsně před soutěží, v roce 2004, kdy jste o titul bojovala poprvé, tragicky zahynul váš tehdejší přítel. Ze soutěže jste proto odstoupila a o výhru znovu usilovala rok nato.
Nechci se nijak přeceňovat, ale kdyby se nestala ta tragédie, asi bych šla do soutěže přesvědčená, že se tou miss stanu, a tím se mi otevřou pomyslné „velké dveře do síně slávy“. Dnes můžu říct, že jediná pozitivní věc na tom všem byla, že jsem během jednoho roku dospěla a vyzrála obrovskou rychlostí. Prostě se ze mě stala dospělá ženská, která už umí rozlišit, co je v životě skutečně důležité a co nikoli. Bohužel za příliš velkou daň...
Jste trošku netradiční miss. Neobjevujete se příliš v médiích, neplníte stránky bulváru. Je vám svět celebrit a showbyznysu vzdálený?
Dělám ve svém životě jen ty věci, které pro mě mají skutečnou hodnotu. A já necítím, že bych měla být neustále někomu na očích. Do společnosti chodím, jen to není náplň mého života. Když někam vyrazím, nejdu tam proto, aby mě fotografovali a já se objevovala v médiích. Vybírám si takový program a akce, které pro mě mají smysl, ať už je to večírek nebo grilování s přáteli na chalupě. Tohle už mám dávno srovnané.
Jste maminkou dvou krásných chlapců, třiapůlletého Roberta a téměř ročního Richarda. Jací podle vás kluci jsou?
Každý je úplně jiný! Robík je neskutečně bystrý chlapeček, už odmalinka je hodně vnímavý. Myslím, že bude mít talent na jazyky. Ríšánek je zase neuvěřitelně pohodové miminko, skutečně, to se jen tak nevidí. Oba jsou moc hodní, nemám s nimi žádné větší potíže. Čas ukáže, jak se který projeví a bude vyvíjet, přece jen jsou to ještě „prďouškové“ :-) Ale je pravdou, že jsem měla možnost maximálně se jim věnovat, a to se, myslím, odrazilo i na jejich povaze.
Když byste měla srovnat obě těhotenství a porody, lišily se od sebe nějak zásadně?
V prvním těhotenství mi třeba hodně padaly vlasy, měla jsem špatnou pleť, přibrala jsem 25 kg. Pořád jsem jen jedla a spala, neustále jsem byla unavená. U druhého těhotenství jsem byla i díky Robíkovi aktivnější. Tak jsem to ani nějak nestíhala sledovat :-) Vlasy mi sice nepadaly, ale postihla mě těhotenská cukrovka. A to jsem se raději nechala pro jistotu ostříhat!
A jak vzpomínáte na oba porody?
Oba byly bohužel vyvolané. Robíček se dral na svět dlouho, dokonce měl po porodu zlomenou klíční kost. U Ríši to bylo mnohem jednodušší. Je ale fakt, že u druhého porodu jsem se víc koncentrovala na sebe, na celý průběh, sama sebe jsem víc zvládala. Prostě jsem už věděla, do čeho jdu. Musím ale říct, že ta nevědomost, když jsem čekala své první děťátko, byla děsivá. Měla jsem obrovský stres, nedokázala jsem se na nic soustředit. Když to hodnotím zpětně, myslím, že velký vliv na tom mělo i prostředí porodnice a personál…
Pohlaví obou dětí jste věděli dopředu, nebo jste se chtěli nechat překvapit?
Věděli jsme to. U prvního těhotenství to bylo pouze z velké zvědavosti, u druhého tím, že jsem chtěla Robíka připravit na sourozence a chtěla jsem vědět, jestli to bude bratříček nebo sestřička. Když jsme se s Robíkem koupali ve vaně a já už čekala Ríšu, tak mi kelímkem naléval vodu na bříško a říkal: „Tak a teď umyjeme brášku.“ Byl milý. Vždycky jsme říkali, že bereme Ríšu na výlet, na kolo, do bazénu :-) Podle mého názoru to bylo docela důležité, připravit jej na nový přírůstek, po porodu jsem pak už jen sklízela ovoce. Nikdy nezapomenu na to, jak si pro něj přišel s tatínkem do porodnice a už ve dveřích volal: „Mami, kde je bráška, kde mám Ríšu?“ Bylo to moc krásné.
Jaké má Robík aktivity, co ho baví? Hraje si společně s bráškou?
Hraje golf, chceme začít ještě s tenisem. Hodně spolu jezdíme na kole. Chci mu nabídnout všechno, co bude v mých silách. Ať si vše vyzkouší, a pak se sám rozhodne, co ho baví. Zastávám názor, že je nesmírně důležité vést děti už odmalička ke sportu nebo k jiným zájmům. Každé dítě by mělo mít vždy nějakou motivaci. Teď nám nastává takové pěkné období - Ríša se už batolí, zajímá se o svět kolem, zkoumá Robíkovy hračky. Už je tam taková ta akce-reakce. Jinak Robík pomáhá i mně, vaří se mnou, věší prádlo. Je zlatý.
Nyní je hodně diskutovaným tématem kojení - čím delší dobu matka kojí, tím lépe pro správný fyzický i psychický vývoj jejího dítěte. Jaký je váš názor?
Upřímně… můj názor na kojení je poněkud rozporuplný, a to kvůli vlastní zkušenosti. Příroda mě celkem obdařila, a tak jsem očekávala, že kojení půjde jedna báseň. Bohužel, u obou dětí jsem téměř nekojila, Robíka pět týdnů, Ríšu pouhé tři. Mléko bylo příliš řídké a nestačilo jim. Obě děti vyrostly na umělé výživě. Přiznávám, že jsem se cítila mizerně. Říkala jsem si, že jsem špatná matka, všude v časopisech se psalo o kojení, jak je to důležité, takže jsem se cítila naprosto degradovaná. Nerada bych to dramatizovala, ale skutečně to tak bylo. Toto téma se v poslední době však otevírá už i pro matky, které z nějakého důvodu nemohou kojit, což je moc dobře. Dobrá máma by se neměla posuzovat jen podle délky kojení. Když své dítě nadevše milujete, tak jej přece nemusíte mít neustále u prsu! Chtěla bych maminky povzbudit, aby se necítily špatně, když jim to nejde. Nedívejme se na význam kojení jen z lékařského hlediska, ale i z té lidské stránky. Moje děti třeba nebývaly nemocné, oproti jiným kojeným. To nejdůležitější pro naše děti je láska.
Pomáhá vám někdo s hlídáním?
Strašně moc mi pomáhá moje maminka, moc jí za to děkuji. V době, kdy jsme bydleli v Praze a ona byla daleko, nám vypomáhala i úžasná slečna Lenka. Díky ní jsme si občas mohli vyrazit s manželem do společnosti. I Robík ji má moc rád.
Žijete v Teplicích, do Prahy jezdíte především kvůli pracovním povinnostem. Žije se vám tam lépe proto, že jste mimo ruch hlavního města, nebo proto, že z Teplic pocházíte a máte tam zázemí?
Rozhodně mi je lépe mimo ruch velkého města. Teď žijeme ve městě, ale zároveň v přírodě. Krušné hory máme deset minut autem, což je naprosto ideální. V Teplicích je spousta krásných míst, parků, lázeňských uliček a zákoutí. Neměnila bych.
Jaké jsou vaše profesní plány do budoucna? Přemýšlíte nad nimi?
Po pravdě ani moc ne. Jsem teď především mámou, to mě zaměstnává nejvíc. Snažím se věnovat i sobě, chodím na aerobik k Olince Šípkové a začala jsem hrát golf. Musím říct, že mi to celkem jde, chodíme hrát společně s Robíkem do teplického golfového klubu Barbora a skvěle se u toho bavíme. Kdo ví, třeba se jednou stanu profesionální golfistkou :-)
Dokážete se po těch negativních zkušenostech o to víc radovat ze života?
Vždycky vás, ať už to zlé nebo dobré, nějak utváří. Člověk by si měl brát ponaučení i z těch zlých věcí, které ho v životě potkají, a s pokorou pak přijímat ty krásné.
Umíte si představit, že svým synům jednou pořídíte třeba sestřičku?
Ve své fantazii ano :-) Co mi život ještě přinese a čemu půjdu vstříc, na to jsem sama velmi zvědavá...
---------
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.