[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na lyžařský výcvik se tehdejší děti nesmírně těšily, protože mnoho z nich se na hory dostalo pouze se školou. Pro dnešní děti jsou zimní dovolené na horách poměrně běžné, a tak už pro ně lyžařský zájezd se školou není nic speciálního. Tehdejší děti, které měly vlastní lyže, se ale nenechaly o zimní radovánky ochudit, a klidně na dřevěných prkýnkách sjížděly kopec před barákem až do tmy.
VIDEO: Retro vzpomínka na školu: Stupínek u tabule a fronty na obaly
Až do 70. let si všichni českoslovenští lyžaři vystačili s velmi skromnou výbavou. Lyže u nás vyráběla jen firma Artis, na Slovensku zase vznikala lyžařská výbava Sulov. Právě tato značka jako první u nás začala vyrábět i dětské lyže, na kterých se většina školáků tehdy učila lyžovat.
Později se na sjezdovkách začaly objevovat první zahraniční lyže, a to především slavné "fischerky" a "rosignolky" a obyčejná dřevěná prkýnka tak začala střídat umělohmotná skluznice. Velkým hitem byly tehdy také sjezdovky slovinského původu Elan. Kdo po nich zatoužil, musel klidně i několikrát zkusit štěstí ve speciálních sportovních obchodech Pragoimp, kde byly často vyprodány.
První vázání, takzvaný kandahár, mělo čelisti a lanko, které se navlékalo do drážky na botu a dotáhlo se vpředu napínákem. Často však tohle jednoduché vázání způsobilo při pádu ošklivá zranění. V 70. letech se začaly objevovat první bezpečné přezkáče, které byly podobné těm dnešním. Jen s tím rozdílem, že byly strašně těžké.
Lyžařskou výbavu tehdy doplňovaly také brýle. O jejich výrobu se postarala firma Okula, která vyráběla oblíbený typ brýlí Mistral. Helmy se tehdy nenosily, místo nich si lyžaři nasazovali pletené čelenky, kulichy a vybraní jedinci měli pravou lyžařskou čepici ve tvaru domečku.
Už během socialismu, konkrétně v zimní sezoně 1979/1980, se u nás objevily i první snowboardy, takže jsme oproti Západu byli pozadu jen o pár let. Ti největší nadšenci si je vyráběli doma podle zahraničních časopisů. Ale už v roce 1984 se u nás v Krušných horách konaly první snowboardové závody.
Když se dnes podíváme na fotografie nebo filmy z dřívější doby, všichni na horách byli oproti dnešku poměrně málo oblečení. Tehdejší oblečení na lyže nebylo tak barevné jako v německých katalozích. Šikovní jedinci se ale rádi inspirovali a doma si dokázali leccos ušít či uplést, aby jim to na svahu slušelo.
Často se lyžovalo jen ve šponovkách a pleteném svetru. Lyžařský outfit pak doplňovaly podvlíkačky nebo u dětí vroubkované punčocháče, vysoké vlněné ponožky a někdy i barevné šusťákové soupravy. V případě pádů nebo hustého sněžení se zkrátka počítalo s tím, že budou lyžaři promočení. Na nadšení jim to však neubralo. A to ani ráno, když se děti oblékaly do ještě vlhkého oblečení, které přes noc nestihlo uschnout.
Všechny děti už tehdy musely mít potvrzení o bezinfekčnosti. Sbalily se do velké červené nebo modré krosny s kovovou konstrukcí a s lyžemi v podpaží vyrazily na místo srazu, kde už na ně čekala přistavená karosa. O lyžařskou výbavu se většinou postarala sama škola, protože jen málokdo tehdy měl vlastní lyže. Stejně tak škola zajišťovala i servis lyží a půjčení běžek, na které se alespoň jednou během lyžařského výcviku musely děti postavit.
První den probíhalo rozdělení do družstev podle lyžařských zkušeností. Většinou byly děti rozřazeny do tří družstev, a to začátečníků, mírně pokročilých a pokročilých. Lyžovalo se dopoledne, pak následoval oběd a polední klid a pak bylo ještě odpolední lyžování. Večer pak následovala zábava v podobě společenských her a na závěr lyžařského kurzu nesměla chybět diskotéka.