Maminka.czChování a vztahy

Má úzkostná holčička – mé nemilosrdné zrcadlo

Martina Machová 18.  9.  2015
Paní Lenka nakonec pochopila, že její dcerka na sebe pouze přenáší její obavy, fobie, zvyky a postoje, které pak malé Lindě komplikují život do té míry, že odmítá chodit do školky.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Linda je šikovná a komunikativní holčička, která nastoupila minulý rok v září poprvé do školky. To, co následovalo, ale nikdo nečekal! Tehdy čtyřletá Linda byla bezproblémové dítě, bezvadně zvládala osobní hygienu, oblékání i obouvání. Zkrátka byla šikovná, měla bohatou slovní zásobu a nebyla stydlivá. Ostatně samostatnost si již Linda vyzkoušela před nástupem do školky, kdy čtvrt roku bez potíží docházela do dopolední „školičky nanečisto“ v mateřském centru.  Jenže najednou bylo vše jinak! Linda do školky odmítala chodit.

Několik dní trvalo, než byla holčička ochotná a schopná vysvětlit proč. Potom následovaly dlouhé týdny, kdy se maminka Lindy pokoušela zařídit vše tak, aby Linda do školky chodila ráda.  Jenže nejdřív musela pochopit maminka, že její dcerka na sebe pouze částečně přenáší její vlastní obavy, fobie, zvyky a postoje, které pak holčičce zbytečně komplikují život.

 

„Zvláště ploštice byly nad Lindiny síly, a pravděpodobně v ní spustily extrémní citlivost vůči přítomnosti jakéhokoliv hmyzu“

 

„Rána bývala naprosto šílená! Dcera křičela, plakala, nakonec nemohla popadnout dech, válela se po zemi, držela se mě jako klíště – vůbec jsem ji nepoznávala! Nikdy předtím takové chování nepředváděla. Srdceryvné scény se opakovaly každé ráno snad týden, než mi Linda s pomocí všímavé učitelky Mirky řekla, co jí vlastně trápí.

Linda nemá ráda hmyz, jenže na rozlehlé zahradě školky, kde děti trávily hodně času, byly na stromech velké kolonie ploštic a na žlutých zdech školky se rády vyhřívaly mouchy. Zvláště ploštice byly nad Lindiny síly, a pravděpodobně v ní spustily jakousi extrémní citlivost vůči přítomnosti jakéhokoliv hmyzu. Linda je navíc velmi čistotná, nesnáší špinavé tepláky, špinavé lavičky, mokrý písek, vysokou trávu, ušpiněné hračky a prolézačky – to vše se samozřejmě běžně vyskytovalo na školní zahradě, “ vzpomíná maminka Lindy. Jakmile paní Lenka pochopila příčinu, začala jednat.

Probírala vše s učitelkou, povídala si o problému s dcerou, radila se s psycholožkou. Dokonce prosila učitelky, zda by Linda nemohla přechodně přestat navštěvovat zahradu. I přestože se učitelky snažily Lindě pomoci, nebylo z personálních důvodů možné, holčičce jiný režim umožnit. „Paní učitelka Mirka, které vděčím za upřímnost a nebývalý cit pro problémy dětské duše nechávala Lindu na zahradě sedět u sebe na lavičce, kde má dcera zcela dobrovolně proseděla hodiny a hodiny, a koukala, jak si děti hrají.“ vzpomíná paní Lenka.

Lindu děsila špína

„Válčily jsme několik týdnů, a to doslova. Psycholožka nám bohužel nepomohla. Změna školky by nic neřešila, navíc jsem školce důvěřovala.“ vypráví Lenka. Vše se dle ní „rozštíplo“ během jednoho rozhovoru s učitelkou Mirkou. Ta sice patřila mezi rázné pedagogy, ale děti jí milovaly a zároveň respektovaly.

Mirka měla stále dobrou náladu, spoustu nápadů a s dětmi podnikala věci, na které si její o mnoho mladší kolegyně netroufly. A právě učitelka Mirka se nakonec ukázala být tím nejlepším psychologem a rádcem. „Víte co, pojďme si nalít kávu a čistého vína. Každé pískle, co tu mám, je jednoduše zrcadlem slabých i silných stránek a vědomých i nevědomých postojů svých rodičů. Bohužel to platí i pro nejrůznější úzkosti a strachy. Vím, že mi do toho nic není, nemusíte mi odpovídat, klidně odpovězte jen sama sobě, ale kdy jste byli naposledy v lese, v přírodě? Proč Linda nechodí ven, když jste doma? Proč má tolik očkování a bere tolik různých vitamínů? Proč se štítí každé šmouhy na oblečení, každého smítka? Proč se panicky bojí klíšťat a všeho hmyzu a nechce chodit v trávě? Podobných otázek bych mohla vymyslet ještě mnohem víc… Pomožte Lindě překonat její strachy, ale začněte od sebe, nebo alespoň společně! Jinak to nepůjde, nemůžeme po ní chtít něco, co vy sama pravděpodobně nezvládáte.“

Pro Lenku byla slova učitelky neuvěřitelně „silná káva“. Mirka totiž uhodila hřebíček na hlavičku. Sebejistě působící Lenka se vyhýbala všemu, co mohlo poodhalit její slabé stránky, její image sebevědomé a úspěšné ženy. Vyhýbala se přírodě – místům, kde se mohla ušpinit. Situacím i místům, kde číhaly infekce a bacily.

Terapie přírodou!

„Doma jsem vše již s chladnou hlavou probírala s manželem. Ten dal k mému údivu (taktně a opatrně) učitelce za pravdu! Mou dotčenou reakci ale zarazil zajímavým nápadem: pokusíme každou sobotu vyrazit na výlet do přírody a společně si procházku užít i se vším co k tomu patří (včetně hlíny, bláta, louží, špíny a hmyzu).  Přes týden budeme s Lindou chodit ven – zkrátka si naordinujeme terapii přírodou. Na procházce v lese jsem nebyla asi 10 let! Ani jsem neměla co na sebe a nevěděla, co sbalit.

První výlet byl fiasko, ale víkend od víkendu se vše zlepšovalo, a občas se k nám přidali i známí s dětmi. Nakonec jsme se na víkendy moc těšili a bylo nám líto, když jsme byli nemocní. Na jaře jsme se pak neplánovaně přestěhovali do bytu s předzahrádkou, na které začala Linda trávit spoustu času. Už v té době byl Lindy vztah ke školce a hlavně k přírodě naprosto jiný! Vlastně úplně opačný. Jsem vděčná paní učitelce Mirce, že ke mně byla upřímná a že měla a má srdce i rozum na psavém místě!“

 (Lenka, 33 let)

Témata: Chování a vztahy, Vaše příběhy, úzkost, Minulý rok, Velké kolo, Kolonie, Zrcadlo, Holčička, Mouchy, Mirka M, Mokrý písek, Mirko