[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Také vás někdy napadne, když sledujete své ratolesti věčně přilepené k monitoru počítače či k displeji telefonu, jak jsme se vlastně i v době hluboké totality měli jako děti nebo dospívající krásně? Na léta bez všudypřítomné elektroniky mnozí z nás, pamětníků, možná mnohdy nostalgicky zavzpomínají. Měla totiž něco do sebe.
Byli jsme děti, které žily přítomností, naše životy neovlivňovali populární youtubeři a místo on-line her na playstationu nebo Xboxu jsme hráli na krvavé koleno, skákali jsme gumu, skládali jsme Rubikovu kostku nebo prostě jen vysedávali po vyučování v parku na lavičkách nebo někde na zábradlí se svou partou a POVÍDALI SI!
Přítel byl člověk, kterého jsme důvěrně znali, seděli jsme s ním v jedné lavici a svěřovali mu svá největší tajemství, nikoli anonymní jedinec skrývající se pod ikonkou na Facebooku. Pod peřinou jsme četli Rychlé šípy a další foglarovky, sbírali sešity se Čtyřlístkem a někteří nacvičovali hromadné skladby na spartakiádu (poslední z těchto monumentálních sportovních přehlídek se konala na pražském Strahově v roce 1985).
Stačil malý plácek, parta několika kamarádů a o zábavu na celé odpoledne bylo zpravidla postaráno. A světe, div se, většinou šlo o hry plné pohybu. Toho přirozeného, který dnešním dětem tolik chybí. Skákali jsme gumu, přes švihadlo nebo panáka, pořádali jsme turnaje ve vybíjené či badmintonu… Mezi legendární hry patřila např. hra Cukr, káva, limonáda. Vzpomínáte?
Rozpočítáváním se vybral vyvolávač, který se postavil zády k ostatním. Všichni hráči se postavili na předem dohodnutou čáru a vyvolávač začal odříkávat: „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!“ Rychlost odříkávání si volil sám, postupně mohl klidně zrychlovat. Hráči museli během odříkávání doběhnout co nejrychleji ke zdi. Ve chvíli, kdy říkanka skončí, se vyvolávač rychle otočí k ostatním hráčům, ti musí v tu chvíli „zkamenět“ na místě. Kdo se pohnul, byl poslán zpátky na startovní čáru.
Nezapomenutelnou byla také hra Krvavé koleno. Pamatujete si ještě na pravidla? Ze skupiny dětí se vyberou dvě, které budou krvavé koleno a matka. Krvavé koleno se jde schovat a matka se s ním dopředu domluví na hodině, kdy bude vstávat – tedy se znovu objeví. Zbylí hráči stojí v kruhu a drží se za ruce, chodí dokola a společně říkají: „První hodina odbila, lampa ještě svítila, druhá hodina odbila, lampa ještě svítila…“ Když se dojde k hodině, na které se krvavé koleno s matkou domluvilo, vykřiknou společně: „A lampa zhasla!“ Krvavé koleno vyskočí z úkrytu a honí ostatní hráče. Koho chytí, je v dalším kole krvavé koleno. Ke klasice patřila také třeba hra Honzo, vstávej!
Generace dětí, která vyrůstala v 80. letech minulého století, nebyla ani zdaleka tolik náročná, jako jsou dnešní školáci a teenageři. Žádné Nintendo, Lego, interaktivní roboti, RC modely na dálkové ovládání nebo megasbírka panenek Barbie v obřím domečku. Jakmile jsme přišli ze školy domů, odhodili jsme aktovku do kouta a letěli hned zase ven. S kamarády jsme si vyměňovali céčka, hráli pexeso a Člověče, nezlob se, sbírali obaly od žvýkaček nebo plechovky od „západních limonád", skládali Rubikovu kostku.
Kluci obvykle vlastnili pár angličáků a stavebnici Merkur, mezi holkami byly hitem mluvící panenka zvaná „chodička“ a panenka miminko s měkkým bříškem, které se mohlo dát napít z lahvičky – a ona se dokonce uměla vyčurat do plenky. „Hi-tech vrcholem" byla elektrická autodráha a každému, kdo vlastnil alespoň jednoho mončičáka z Tuzexu, jsme neuvěřitelně záviděli.
Dnešní děti, které jsou v podstatě od plenek zvyklé oblékat značkové a trendy oblečení a modely s nášivkami nebo obrázky svých oblíbených hrdinů, by se asi hodně podivovaly, kdyby viděly, jaké kreace považovali za vrchol módy jejich rodiče a prarodiče. Na některé vydařené retro módní kousky se prostě nedá zapomenout. Třeba na gumové sněhule, ze kterých se prostě nešlo vyzout (bylo potřeba pomoci minimálně jedné další osoby, která vám z nich nohu doslova silou vytáhla), kousavé pletené svetry s rolákem, šílené kamaše, které se u kotníků ohrnovaly, nebo na hnědé bavlněné punčocháče. Když jste je v zimě venku namočili, natáhly se natolik, že jste je za sebou obvykle tahali jako „plácačky“.
Legendou byly samozřejmě džíny "plísňáče". Svého času je musel mít každý. A kdo si je nemohl dovolit koupit nebo komu je rodiče pořídit odmítli, ten sáhl po metodě „home made“. Sehnal si savo nebo jiné bělidlo a jednoduše jím postříkal džíny, které zrovna nosil. A pamatujete na ikonické lyžařské „šponovky“? Když se nám v sedmé třídě blížil povinný lyžařský výcvik, vyhrožovala jsem rodičům, že bez nich prostě nikam nepojedu.
Nedílnou součástí módních trendů konce 80. let byla také šusťáková kombinéza, ideálně v hodně výrazných barvách. Kdo si ji nedovezl z ciziny, ten si ji nechával ušít. Zapomenout nesmíme ani na onehdy velmi populární zvířecí vzory (nejlépe vynikaly na přiléhavých tričkách a šatech nebo legínách) a doplňky. Ženy a dívky se neobešly bez velkých plastových kruhů do uší, ke kterým ladily mohutné plastové náramky na ruce.
Místo internetu a herních konzolí byla pro zábavu k dispozici jen televize. Konkrétně tedy dva programy Československé televize, to muselo stačit. A myslím, že stačilo. Milovala jsem slovenské pondělky, filmy ve slovenštině mě bavily, už ani nevím proč. S rodiči jsme se taky mohli výjimečně večer dívat na Videostop. Pokud bych měla vyjmenovat legendy televizní zábavy osmdesátek, tak myslím, že mi dá každý pamětník za pravdu, když zmíním seriály Sanitka, Nemocnice na kraji města, Chlapci a chlapi nebo Velké sedlo.
Nedělní rána patřila dětem – Studio kamarád s jůheláky a Mufem si nechal ujít málokdo. Přilepení k obrazovkám jsme hltali Včelku Máju, Šmouly, Arabelu, Smolíkovy, Sandokana nebo seriály Křeček v noční košili a My z konce světa. Středeční odpoledne pak patřilo dětskému pořadu Vega (od roku 1987), ve čtvrtek se zase vysílal Magion (od roku 1984) s peckami, jako byli klokan Skippy, pes Goro nebo čaroděj Čáryfuk.
Pamatujete si na dobu, kdy ve třídě bylo běžně 35 dětí, neexistovali žádní asistenti pedagoga, učebnice a sešity dostávali školáci zdarma a na tabuli se psalo křídou?
Veškeré pomůcky měly všechny děti stejné a o dnešním výběru různých barev, motivů a vzorů se jim mohlo jen zdát. Schválně, vzpomenete si ještě na klovatinu, verzatilky (ze kterých se snadno vyráběly účinné „flusačky“), plastový stojánek na knížky, který pořád padal, na penál na magnet nebo na modré trenky na tělocvik? Které legendární školní potřeby nechyběly v socialistických aktovkách? Tak třeba: bombičkové pero, gumy s vůní ovoce, sešity s pijákem uvnitř, hmota modurit, archy s vystřihovacími písmenky, bílá lepicí pasta...
Lístek na oběd do školní jídelny (odtržený každý den z archu na celý měsíc) jsme nosili v malé kožené kapsičce na šňůrce na krku a o přestávkách jsme si dávali vzájemně ochutnat barevný vitacit nebo šumák, který se sypal z pytlíčku přímo do dlaně. Za kapesné jsme si chodily s kamarádkou kupovat do obchůdku vedle školy nugátovou a arašídovou pochoutku. Tabulka čokolády značky Zora byla ve žlutém papírovém obalu, a byla to dokonalá dobrota. Řeknu vám, kam se hrabe nějaká nutella... Tahle hmota plná všemožných i nemožných „éček“ a levného ztuženého tuku je dodnes nostalgickou vzpomínkou. V současnosti by u výživových specialistů zaručeně neobstála, přesto jsme ji všichni zbožňovali.
Povinnou součástí školní výuky byla i branná cvičení, v rámci kterých jsme byli připravováni na to, že může vypuknout třetí světová válka. Zpravidla se vyrazilo někam ven, všichni vybaveni batohem, pláštěnkou, igelitovými pytlíky na ruce i nohy a samozřejmě plynovou maskou (ze které někteří občas zvraceli). Takto vymóděni jsme běhali po lese nebo loukách a nacvičovali nasazování ochranných pomůcek proti radiaci. Tato cvičení mě obohatila o několik znalostí, které mám v hlavě uložené dodnes, například to, že když dojde k atomovému výbuchu, musím si lehnout na zem hlavou od epicentra exploze.