Mahulena Bočanová: Epileptický záchvat dcery přišel zničehonic, změnil mi život!

Na co myslíte jako první, když se ráno probudíte? 

Asi takhle, poslepu si jdu udělat kafe a pak už je v mojí mysli jen to, jak udělat Márince co nejkrásnější, nejpohodovější a nejklidnější ráno. To, jak se ráno rozkouká, nám určí zpravidla celý den, probuzení je u nás velmi důležité, je plné něhy a klidu, často jí i zpívám, to ji vždycky rozesměje. Už nikdy při jejím probuzení nebudu klidná ale já. Její první epileptický záchvat přišel právě hned po probuzení, zničehonic. Byl to pro mě zážitek, který mi změnil život. Pochopí jen ten, kdo to zažil. 

Co se tedy změnilo? 

Já už si vždycky budu vážit každého dne, co dne, každé vteřiny, kdy se směje, je zdravá a je nám fajn. Když si přičichnete k tomu, že všechno může být ve vteřině navždy jinak a život vám pak dá znovu šanci si „jen tak žít “ (což je vlastně zázrak, jen si to neuvědomujeme, dokud nás život nevyděsí až na dřeň), naučíte se pak radovat 24 hodin denně a ze všeho… Už se nebojím ani záchvatů, naučila jsem se je zvládat a věřím, že to odezní s pubertou. A když ne, nezblázníme se. Jsou na světě horší věci. Jen život s touhle nepříjemností vyžaduje maximální ostražitost. A to já už jsem roky zvyklá na to poskytovat takovou péči. Tahle pitomá nemoc nám vlastně do života vnesla další obrovskou vlnu síly. 

Dostala jste v životě naloženo víc, než je obvyklé. Máte nějaký recept, jak zůstat hezká, vyrovnaná, usměvavá a hlavně příčetná? 

To jste mě rozesmála, no máte recht, ale pánbůh nadělí každému, co unese. Ví moc dobře, co dělá. A to, že vás životní těžkosti a bolesti dělají lepším člověkem, je taky pravda. Jen je potíž s tím, že čím jste dejme tomu lepším a moudřejším, tím víc si uvědomujete, jak jste chybující a kolik je na vás ještě práce. Takový začarovaný kruh. Ne nadarmo se říká: Blahoslavení chudí duchem. Těm je hej! Já mám jen žebříček toho, co je fakt průšvih a co banalita, úplně jiný než většina lidí. Blbosti už dávno neřeším. Když poslouchám, co lidé kolem mě řeší, je to pro mě úsměvné, ale každý máme práh bolesti prostě za život posunutý jinde. 

Někde jsem si přečetla, že se vám lidi hodně otevírají a svěřují. Proč myslíte, že to v nich vyvoláváte? 

Nevím, od dětství je to tak, mám ráda lidi. Nějak mi jde je utěšit, podpořit, jednoduchými větami pojmenovat jejich spletitý trable. Jsem Ryba, my jsme hodně empatičtí a láskyplní lidi. Kdybych mohla znovu začít a bylo mi osmnáct, určitě bych se věnovala psychologii, nejlépe dětské. A určitě bych zůstala někde u dětí s různými handicapy. Je to svět, který mi otevřel úplně jiné cesty, hlavně v oblasti sebepoznání a sebeúcty. Jako dítě jsem se všech anomálií bála, to mi dnes přijde úplně směšné. 

Jak se člověk má vyrovnat s bolestí? Že mu odejdou rodiče, že má nemocné dítě, že ho opustí manžel, že ho někdo zradil? 

Jojo zrada, to je špatné… Zrada bolí a hlavně člověka změní. Já mám za sebou pár životních karambolů a je pro mě velmi těžké zbavit se podezíravosti, že kdokoli může zase zradit. S tím se učím pracovat. V poslední době se mi to trochu daří. Ztráta rodičů je strašná věc. U mě přišla velmi brzy. Ale příroda je geniální a myslí na vše, proto rodiče odcházejí, když už máte sílu to přežít. A abychom pořád netruchlili, někdy odchod partnera může být blahodárné rozhodnutí pro všechny zúčastněné.

Před časem se rozváděla kamarádka. Oba dostali v té krizové situaci u soudu takový záchvat smíchu, že je soudkyně chtěla vyhodit za dveře. Já jsem optimista a jsem přesvědčená, že všechno jde zvládnout. Jen se nelitovat, nekňourat, nehysterčit, a hlavně nazývat věci pravými jmény. Chovat se spravedlivě, i k sobě, jinak se se žádným problémem nehneme z fleku. 

Existují podle vás různé druhy bolesti duše, nebo je jen jedno „utrpení“? 

Já mám za sebou takovou bolest srdce, že už tam prostě po uzdravení na další nezbylo místo. To je výhoda bolesti takzvaně maximální. Neštovice taky nechytnete dvakrát! 

Když se přece jen něčím trápíte, co děláte? 

Chodím se tulit k Mári, čuchám jí ke krku, k vlasům, okusuju ji, lechtám, morduju… U ní vše přejde, s její vůní můžu skály lámat. 

Prý jste přestala úplně pít alkohol, co vás k tomu vedlo? 

Moje dcera bude potřebovat vždy mou pomoc. Chci jí být platná co nejdéle, v plné síle, a ta síla začala minulý rok nějak docházet. Takže jsem měla čistě praktický důvod. Cítím se o 99 % lépe, alkohol si dám jen výjimečně, když je nějaká mimořádná událost. Jídla bych se definitivně nevzdala, nebo kafe a čokolády, ale s tím alkoholem ubrat na 5 % nebyl vůbec problém. 

Na kterou chvíli ve svém životě vzpomínáte nejradši a nejčastěji? 

Jednoznačně na těhotenství, ale kupodivu také na obě svá manželství. I ta měla krásné momenty. A na náš „druhý“ život s Mari, po tom odporném 5. lednu minulého roku, kdy jsem myslela, že ji ztratím. Od té doby už je jen jedno veliké štěstí, každý den. A tak už to bude do mého posledního vydechnutí. Než zaklepu bačkorama… Já jsem vlastně šťastná holka… No holka, paní… 

Kdybyste měla možnost vrátit čas, co byste změnila? 

Asi bych trávila více času se svým tátou. Taky bych někde chytře uložila peníze, abych měla na důchod klid, víc bych mluvila nahlas se svými partnery a nedoufala jen, že něco pochopí sami. Mužům se vše musí sdělovat nahlas, po lopatě, nejlépe červeným tlustým fixem na veliký papír napsat, přilepit na lednici a k tomu ještě raději šipky po zemi fosforeskujícím tejpem až k té lednici. Ale furt nebude jisté, že uspějete! Ve zkratce: více bych mluvila nahlas, starosti řešila nejen v sobě, ale i s lidmi kolem sebe i za cenu, že je ztratím. Jinak bych neměnila nic, mně se můj život veskrze líbí. 

Myslíte, že existuje ideální chlap? 

Pro mě má ideální chlap vypadat jako chlap a chovat se jako chlap. Nekňourá, neutíká před problémy, umí opravit topení nebo auto, nežvaní blbosti jako ženský u kadeřníka, sportuje, miluje, umí si zjednat respekt, nelže, nedrží diety, má kamarády, umí hladit, nosit kytky, musí milovat děti, rozeznávat aspoň čtyři barvy a pokládat prkýnko… 

Hana Vítková pro časopis Blesk pro ženy