[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Doktorova slova jsou jasná: „Dnes to ukončíme. Musíme myslet nejen na miminko, ale i na vás.“ Tolik jsem si přála, abych tady, na oddělení rizikového těhotenství, strávila alespoň měsíc! V hlavě mi zrychleně běží poslední dva týdny. Sledovaná v rizikové poradně v porodnici jsem z důvodu mého chronického onemocnění od začátku těhotenství. Vše je zatím v pořádku. Na pohotovost mě přivádí vysoký tlak, který si doma naměřím. Věřím, že budu brzy zpět doma. Sloužící paní doktorka ale bohužel měří nulové průtoky placentou a říká kolegovi: „Řeknu sestřičkám, ať paní píchnou kortikoidy.“ To mě hrozně vyděsí! Zmůžu se jen na: „On ten tlak zase klesne!“ Jsem 27+5! Po noci na porodním boxu a ranním ultrazvuku, kde jsou potvrzeny nulové průtoky, jsem přesunuta na oddělení rizikového těhotenství. Trvá mi poměrně krátce, než se začnu modlit, abych tady strávila víc než jen pár dnů.
Dny jsou jeden jako druhý. Ráno ultrazvuk, kde slyším pokaždé to samé: „Nulové průtoky, normální množství plodové vody, plod živý.“ Malá se mi v břiše nad ránem vrtí, kolem sedmé hodiny evidentně usíná. Na ultrazvuku pak lékařka, krčíc rameny, říká svému kolegovi: „Plod se nehýbe, ale paní říká, že ho cítí…“ Začínám pochybovat, co vlastně cítím. Na stále se opakující dotaz, zda cítím pohyby, odpovídám trpělivě (ne však již zcela jistě): „Ano, já ji cítím!“ Odpoledne si nechávám dole v bufetu koupit likérovou špičku a pak si užívám kopance, které mi malá po tomto cukrovém dopingu dopřává. Večer si s ní povídám. Kope, jako by se radovala. Prosím ji, ať to nevzdává. Tolik se bojím! Můj zdravotní stav se zhoršuje, výsledky jsou horší a horší. Miminko v břiše už neroste, ale dozrává a každý den těhotenství navíc je dobrý. Prý je jí v břiše stále lépe, než by bylo v inkubátoru. Zároveň ale všichni víme, že tam může kdykoli umřít. Riziko není zanedbatelné, jak mě upozorňuje pan doktor. Když jednoho dne sestřičky nemohou poslechem srdíčko najít, propukám v zoufalý pláč.
Je úplně jedno, že je srdíčko později krásně slyšitelné, nemohu přestat brečet. Nabídku psychiatra, který by mohl předepsat léky na uklidnění, s díky odmítám. Vzpomínka na tyto dny je naprosto tíživá, zahalená do smutku, oparu a závoje zoufalství a strachu. Vzpomínám, jak si poprvé troufám hledat informace o nedonošených dětech, koukám na fotografie dětí v inkubátoru. Se zatajeným dechem čtu o předčasně narozených dětech, vyhledávám dokumenty, reportáže a pláču u obrázků těch malých tvorečků v průhledných krabicích… a říkám si: „Tak se na to, holka, připrav.“ Dá se na tohle ale připravit? Doktoři z oddělení mě berou na ultrazvuk, aby miminko viděli na vlastní oči.
Dlouho malou zkoumají, měří. Váhový odhad je 1020 gramů, opravdu už neroste. Slézám z lehátka a pan doktor mi opatrně říká, že těhotenství brzy ukončíme. V tuto chvíli nejspíše ví, že již zítra. Mě nechává v blažené nevědomosti. Já radostně píšu domů obvyklou ranní SMS: „Dnes neukončujeme!“ A teď je to tady. Dnes ukončujeme. Termín porodu je za 10 týdnů. Bojím se. Ale vím, že situace je daná. Musíme to obě zvládnout. Chci to zažít, tu chvíli narození mého miminka, a tak si nechávám píchnout spinální anestezii. Je ve mně malá dušička. Modlím se? Ani ne. Jsem jen v totálním soustředění, že vše bude dobré! Musí být! Moc se bojím. V 11:10 z mého rozříznutého břicha vyndávají moje miminko. Holčička pláče! V něco takového, jako je pláč na porodním sále, jsem ani nedoufala! Otáčím hlavu, vidím tým asi osmi lidí, kteří se sklánějí nad inkubátorem. Slyším někoho z nich, jak volá přítele, ať se jde na malou podívat. Tak. A je to. Naše zlatíčko je na světě. Porodní váha 1010 gramů. 36 cm lásky. 29+6 týden těhotenství. Snad bude v pořádku!
Maruška byla neuvěřitelně silná! Od začátku dýchala sama. Na CPAP (ventilační podpoře) byla pouze 24 hodin! Poprvé jsem ji spatřila zhruba 27 hodin po porodu. To první setkání s ní bylo neuvěřitelné! Poprvé jsem viděla takto maličké miminko v inkubátoru, a bylo moje! Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to hrozné. Maruška na tom ale byla tak dobře, že byla třetí den po porodu přeložena na intermediární péči. Neměla ani kilo, protože zhubla, na světě byla pár dní a už byla na oddělení „blíže domovu“. Dostávala moje mléko, rostla. Já se pomalu naučila ji přebalit. Ale trvalo to, než jsem se přestala bát na ni sáhnout! Sestřičky to se mnou neměly lehké. Byla jsem opravdu hodně vystrašená maminka. Trávila jsem na neonatologii u inkubátoru a poté u postýlky co nejvíce času. Hodiny a hodiny jsem klokánkovala.
S každým nabraným gramem jsme byli den po dni blíž domovu. Den D nastal 57 dní po Maruščině příchodu na svět – přesně 2 týdny před plánovaným termínem porodu. Byl krásný teplý jarní květnový den. Maruška vážila 2360 gramů a vydala se na svou první velkou cestu – na cestu domů.
Malenka, jak jsme ji oslovovali v inkubátoru, vyrostla a je z ní Mája. Chytrá a šikovná, dost upovídaná a někdy notně zlobivá holka plná energie. Chodí do 2. třídy a ve škole jí to velmi jde. Doslova od plenek se věnuje tanci, začala ve 3 letech a dnes je součástí soutěžní skupiny, se kterou sbírají medaile. V loňském roce si vytancovala druhé místo na mistrovství republiky a první místo na mistrovství Čech. Miluje lyžování, jízdu na kole a in-line bruslích. Velmi ráda také kreslí, tvoří, maluje. Jako její máma bych to neměla říkat, vím, že každá máma vidí své dítě jako to nejlepší, ale řeknu to: Je skutečně velmi všestranně nadaná a šikovná. Kdo by to byl řekl, že při narození to byla „kilovka“?
Maminka Petra Kašparová je nedílnou součástí rodičovské organizace Nedoklubko, která podporuje rodiny předčasně narozených dětí a neonatologická oddělení. Od roku 2016 píše časopis Nejste v tom sami, který Nedoklubko vydává. www.nedoklubko.cz
Více než 13 milionů – tolik dětí každý rok po celém světě spatří světlo světa předčasně. Až 7500 z nich se narodí v České republice. Malí bojovníci tak vstupují do života nezralí – odkázaní na péči, která musí být láskyplná a zároveň vědecky podložená.
Již od roku 2008 je Světový den předčasně narozených dětí 17. listopadu jednou z nejdůležitějších osvětových aktivit celého roku. Zároveň je poděkováním všem zdravotníkům za jejich obětavou péči. „Stovky organizací a statisíce jednotlivců po celém světě spojují své síly prostřednictvím osvěty a speciálních akcí. Každý rok máme nové hlavní téma, náš cíl ale zůstává stejný: zvyšovat povědomí a přímo podporovat rodiny předčasně narozených dětí a neonatologická oddělení po celé republice,“ popisuje Lucie Žáčková, ředitelka rodičovské organizace Nedoklubko, která oslavy světového dne v ČR již tradičně zastřešuje.
Nedoklubko srdečně zve všechny, kdo chtějí pomoci šířit povědomí, aby se k aktivitám světového dne připojili. Během celého listopadu můžete s hashtagem #purpurovylistopad sdílet osvětové články publikované na webu, Instagramu a Facebooku Nedoklubka. Vyrobte si originální šňůru Socks for Life z dětských ponožek, kdy jeden z deseti párů je výrazně menší, protože každé desáté děťátko se narodí předčasně – a podělte se o fotku s hashtagem #ponozkyprozivot. Podpořit Nedoklubko a zároveň se potěšit můžete také nákupem v on-line obchůdku, kde najdete široký výběr dárkových předmětů, pomůcek pro tvoření, publikací a mnohem více.