[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když rodiče udělají chybu, měli by v sobě najít dostatek odvahy na to, přiznat ji i před dítětem a omluvit se za ni. „Pokud chceme z dětí vychovat slušné lidi, musíme se k nim chovat sami slušně, jinak to nejde. Děti se učí především nápodobou. To, jak se k nim chováme, utvoří vzorce, podle kterých se budou chovat k dalším lidem i samy k sobě,“ říká psycholožka Kristina Zemánková.
Podle Kristiny Zemánkové je pro dítě důležité, aby vidělo, že i táta s mámou dělají chyby. „Protože dělat chyby je lidské a dítě se opět nápodobou potřebuje naučit, co s tím, jak dál, pokud udělá chybu. Je skvělé, když dítě vidí, jak rodiče rozumně řeší konflikty, napravují chyby, umí se omluvit a hledají řešení,“ dodává odbornice.
Hlavně jednoduše a upřímně. Když řeknete jen „no tak tedy promiň“, není to zrovna ideální. „Důležité je, aby šla omluva od srdce a byla myšlena vážně. Aby to nebyla jen fráze, ale aby skutečně něco znamenala. Je mi to líto a budu se snažit, aby se to neopakovalo. Nechceme dítě naučit, že když někomu ublíží, stačí říct: Promiň... A jede se dál a nic se nezmění. Tak to ne,“ vysvětluje psycholožka.
Omluva znamená uvědomit si chyby a ochotu je neopakovat. „Ani není potřeba moc slova upravovat podle věku. Omluva má být stručná. Není potřeba dítě zahlcovat a přetěžovat tím, že mu budete vysvětlovat, proč jste chybu udělali. Dítě tu není pro to, aby chápalo své rodiče, nebo jim dokonce dělalo terapeuta. Pochopení by především mělo jít od rodiče k dítěti,“ radí Kristina Zemánková.
Důležité je také vědět, co není omluva. Jsou to věty, které házejí zodpovědnost zpátky na toho druhého, tedy na dítě, a které znevažují jeho pocity. Patří sem například tyto věty: „Promiň, že jsem ti šlápla na nohu, ale nemáš tady tak blbě stát.“ „Mrzí mě, že tě můj pozdní příchod naštval, ale vždyť se zase tak moc nestalo.“ „Omlouvám se, ale kdybys tak nevyváděl, tak se k tobě takhle nemusím chovat.“ Dobře si tedy dávejte pozor na jazyk, dřív než omluvu vypustíte z úst. Omluva podle Kristiny Zemánkové nemá obsahovat žádné „ale“. Tím totiž popíráte sama sebe a je to taková omluva neomluva, po které se bude dítě cítit snad ještě hůř. Když se omlouváte, nesmíte to házet na někoho jiného.
Rodičovskými omluvami a jejich vlivem na vazbu mezi dětmi a rodiči se zabývá i řada studií, například studie z roku 2017. Mimo jiné zjistila, že upřímné a empatické omluvy rodičů hrají zásadní roli při vytváření bezpečných vazeb mezi rodiči a dětmi. Podle studie rodiče, kteří se dětem dokázali skutečně upřímně omluvit, vykazovali bezpečnější vazby se svými potomky. To mělo vliv i na budoucnost dítěte a jeho spokojenost.
Je to snadné. Buďte upřímní, empatičtí a struční. Například: „Promiň, že jsem dnes pro tebe přišla do školky pozdě. Mrzí mě, že jsi na mě musel čekat.“ „Promiň, že jsem ti šlápla na nohu, budu si dávat větší pozor.“ „Omlouvám se, že jsem na tebe křičela, je mi líto, že jsem tě tím vylekala.“ „Mrzí mě, že jsem ti zapomněla dát svačinu, zítra na to budu víc myslet.“ Zkrátka a jednoduše, správná omluva by měla obsahovat následující: dáte najevo, že jste si vědomi toho, co jste udělali špatně, a že berete za to zodpovědnost, že je vám líto, jaké to má následky, a že berete emoce, které to v dítěti vyvolalo, vážně a že se budete snažit chybu neopakovat. Zdá se vám to těžké? Jak se omlouváte svým dětem vy a dokážete se jim omluvit?