[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pětiletý David si neumí obout boty, obléct bundu ani zapnout mikinu. Nechodí do školky, protože jeho maminka pracuje z domova, takže považuje za zbytečné, aby její Davídek chodil mezi vrstevníky. Když si Davídek usmyslí, že by chtěl podat to či ono, maminka hned skočí a syna obslouží. Kromě toho mu neustále říká, co nesmí, na co nemá sahat a ani na záchod nechodí David sám...
Jednou bude mít v životě, podle názoru odborníků, velké problémy se začleněním do společnosti. Rodiče dělají velmi často obrovskou chybu – plní svým dětem všechno, co jim na očích vidí, a neukládají jim žádné povinnosti. Pak se stane jediné: vychovají dítě, které v životě bez rodičů jen těžko obstojí. A to přece vy nechcete.
S výchovou k sebedůvěře je ideální začít už od peřinky, potažmo od početí. Pokud se na děťátko těšíte, očekáváte ho s láskou, už tím stavíte základní kámen k jeho sebedůvěře. Což ale neznamená, že dítě, které přišlo na svět neplánovaně a rodiče zaskočilo či bylo původně nechtěné, nemůže být přiměřeně sebevědomé. Podle psychologů se však sebedůvěra buduje mnohem lépe dítěti, které je na světě vítané. Jak tedy vychovat sebevědomé dítě?
Někteří rodiče to prostě umějí, jiní méně, další vůbec ne. Naučit se to můžeme všichni, pokud ovšem chceme. Myslete na to, že pocity (ty pozdější) méněcennosti se vytvářejí v prvních letech života – ať chcete, nebo ne. Důležitým faktorem je též přiměřená sebedůvěra rodiče. Pokud si rodič zdravě věří, zná se a má se rád takový, jaký je, lépe se mu tento přístup ke světu i k sobě předává i svému vlastnímu dítěti. Když ale někdo nemá to štěstí být takový od přírody a dosud se to nenaučil, má zcela určitě dobrou příležitost budovat zdravou sebedůvěru zároveň u sebe i u svého dítěte. Pomůže tak i sám sobě...
V psychologii se často mluví ne o sebevědomí, ale o sebeúctě. Jak tedy takové dítě s přiměřenou sebeúctou vychovat? Mějte dítě rádi takové, jaké je: Snažte se znát jeho přednosti a náležitě je oceňujte. Stejně tak dobré je znát jeho slabé stránky – ale uvědomte si, že slabé stránky má každý a že je to přirozené. Nikdo nejsme dokonalý (a když si to připustíme i u sebe a upravíme nároky, které možná máme na sebe i na okolí, bude se nám žít snáze a radostněji).
Předávejte dítěti poselství, že každý má na světě své místo, každý je něčím užitečný a v něčem šikovný. Že svět je zkrátka hezčí, protože tam má své místo i on (ona). Bezpečné zázemí: Dítěti by mělo být doma fajn. Domov by měl být přístavem, jistotou lásky, odkud se může vydávat na výpravy do okolního světa a poznávat nové. Když dítě chce, může se přijít k vám přitulit, pomazlit, ale zároveň v něm podporujte touhu po poznání nového, nepřipoutávejte ho jen k sobě.
Snažte se, aby se nebálo navazovat vztah i s jinými lidmi a zkoušelo poznávat i nové prostředí. Všechny tyto procesy by měly respektovat tempo, které si dítě samo nastaví. Jde to třeba pomalými krůčky a hlavně s jistotou rodiče v zádech. Nechtějte nemožné: ne všechno může dítě dokázat okamžitě. Pokud dítě sotva mluví, nevyžadujte po něm, aby formulovalo složitá souvětí. Chtějte vždy jen to, co je třeba náročné, ale je to ještě v silách dítěte. Nesrovnávejte ho s vrstevníky a netrapte se tím, že sousedovic Kája už umí to, a ten váš Jarda ani polovinu.
Už Jan Amos Komenský říkal, že pravý vychovatel se pozná podle toho, že zadává dítěti takové úkoly, které dítě dokáže splnit. Neodsuzujte! Nepovedlo se dítěti něco? Nebo něco provedlo? Neodsuzujte dítě, ale pouze ten konkrétní čin. Například pokud zvrhne skleničku a pití se rozlije na stůl, neříkejte: „No, ty jsi hrozný nešika, podívej se, zase jsi polil celý stůl.“ Takhle formulovaná věta je špatná, protože: 1. ty jsi hrozný nešika (generalizuje se nepovedený čin na celého nepovedeného člověka), 2. zase jsi polil... (tím „zase“ dáváme dítěti najevo, že je hrozný nešika opakovaně, tedy asi nejspíš pořád). Bylo by lepší říct: „Podívej se, rozlil jsi pití. Bude se to muset uklidit. Běž do koupelny pro hadr a utřeme to spolu.“ Hrajte si s dětmi: aby se dítě zdravě vyvíjelo k sebevědomí, je potřeba, abyste se mu věnovali. Dítě vás potřebuje, ale ne pořád. Vymezte si čas na nejrůznější společné hry, při kterých si dítě nejen hraje, ale něco se i naučí. A pamatujte, že nejrychleji se dítě učí to, co ho baví. Jen zaměstnané dítě je šťastné dítě. Využijte toho, že dítě pokládá za hru všechno, co děláte vy – uklízení, vaření, žehlení... tím, že vás bude napodobovat, se nejen zabaví, ale taky se hodně dozví o tom, jak taková domácnost funguje.
Čtyřletý Tomášek je nebojácný a naprosto bez zábran. Nebojí se ničeho, všechno zvládá a jak se zdá, ve svém nezávislém postavení si doslova libuje. Taky o něm všichni říkají, že to s tím sebevědomím trochu přehání. Ptáte-li se na to, jak postupovat, aby dítě bylo sice sebevědomé, ale zase ne moc? Rada odborníků zní: od počátku se snažte „ukotvit“ dítě v realitě. To znamená hodnotit jeho výsledky tak, aby to odpovídalo skutečnosti. Zapnul si váš synek v mateřské škole knoflíky? O.k., ale nemusíte mu říkat, že nikdo šikovnější než on neexistuje. Stačí říct „to je prima, jak sis pěkně zapnul knoflíky“.
Pokud víte, že výkony dítěte nejsou nejlepší ze všech, tak mu to raději neříkejte. Malé dítě přejímá vaše názory, a pokud tohle bude jednou říkat mezi vrstevníky, tak si je pouze zbytečně znepřátelí. Není potřeba dítě vychvalovat do nebe, říkat mu, že má určitě to nejkrásnější oblečení z celé školky nebo že ho paní učitelka má nejradši ze všech. Pokud je dítě přehnaně sebevědomé, tak je dobré mu ukazovat, že ostatní jsou také dobří. Někdy pomůže nechat ho se staršími dětmi a ony už ho „srovnají“.
Dost dobře to umějí moji dva starší synové vůči tomu nejmenšímu benjamínkovi. Když se začne „naparovat“, hbitě ho srovnají do latě. Přehnané sebevědomí ale může být způsobeno také tím, že si člověk vlastně nevěří. Proto i u hodně sebevědomého dítěte chvalte to, co se mu daří a co vám jako rodičům dělá radost.
Maminčin odborník Mgr. Tereza Beníšková psycholožka, pracuje v pedagogicko-psychologické poradně v Kadani, zaměřuje se na diagnostiku dětí a dospělých
Pokud jsou v rodině oba rodiče, při výchově se shodnou a mají dítě rádi, má to dítě jednodušší. I pro rodiče je to snazší. Na výchovu jsou dva, proto zbude více času na odpočinek pro každého z nich. Jsou pak klidnější a odpočatější, mají dohromady více peněz a nedostávají se tedy tak často do stresových situací, že by něco potřebovali, ale nejde to. To, že rodiče žijí ve fungujícím svazku, je i jedním ze zdrojů jejich zdravého sebevědomí.
To se potom lépe předává dítěti. Pokud se ale rodiče při výchově neshodnou a jeden z rodičů dítě sráží, nefandí mu, vidí na něm jen to špatné či ho dokonce týrá, je určitě lepší, aby dítě žilo jen s jedním rodičem, ale v klidném a láskyplném prostředí. Kdyby dítě ponižovali a týrali oba rodiče, bylo by lepší, aby dítě žilo s někým jiným, kdo ho bude mít rád a dokáže ho ocenit.