[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Problém s půjčováním hraček má v určitém věku takřka každé dítko, některé maminky to neřeší, jiné občas zasáhnou, další to nesou velmi těžce; vysvětlují, vyhrožují, nebo jsou smutné, kde se ta přehnaná hamižnost v tom malém tělíčku bere. Vždyť ho vychováváme tak empaticky, přátelsky a mírumilovně!
Možná je zakopaný pes jinde než ve výchově a naturelu dítěte. S velkou pravděpodobností je totiž váš dvou až tříletý capart na pochopení celé „transakce“ ještě nezralý a nepřipravený. Zkrátka není schopný pochopit, že se mu ta úžasná věc, kterou momentálně vlastní po zapůjčení Marušce, Evičce či Honzíkovi opět vrátí zpět. Pak se mu nedivte, že tak vyvádí! Děti si totiž začínají doopravdy společně hrát: navzájem spolupracovat, při hře si pomáhat či sledovat společný cíl až okolo 3 roku (a mnozí i později).
Takto staré děti již pozvolna chápou princip půjčování – hračky půjčí, vrátí, jsou schopné o ně požádat kamaráda apod. Jelikož se děti v tomto věku již začínají velmi aktivně zapojovat do různých dětských kolektivů (školka, rodinná centra, cvičení, plavání, hlídací koutky apod.), mívají dostatek příležitostí k osvojování si mnoha sociálních dovedností. Těžko lze tedy označit dvouletého caparta za lakomce.
Samozřejmě že většina maminek vede děti k tomu, aby své hračky uměly půjčit, podělily se o sladkosti, uměly se omluvit a poděkovat, nicméně někteří jedinci těmto výchovným snahám statečně odolávají. Možná, že by v mnoha případech stálo zato se empatičtěji zamyslet nad tím, co po nich v danou chvíli vlastně požadujeme.
Opravdu myslíme vážně, že má bez okolků Jiříkovi půjčit to nové auto, které včera dostal od babičky? Nebo Elišce ochotně nabídnout panenku, která má na sobě ty úžasné nové šaty a botičky? Také s radostí a bez obav půjčíte kamarádovi nové auto nebo vysněný fotoaparát, který jste dostala k narozeninám?
Možná je v některých speciálních situacích zkrátka na místě dítěti pomoci a jeho kamarádovi vysvětlit, že danou věc její majitel dostal teprve včera, má z ní ohromnou radost a chce si ji tedy užít a půjčí ji až jindy. Co třeba nabídnout jinou hračku, nebo malou sladkost, aby nebyl kamarád smutný?
Dětské konflikty se nám dospělým mnohdy zdají komické a malicherné. Možná bychom si měli představit v dané situaci sebe, v souladu s tím dítěti pomáhat, mluvit s ním a hlavně mu jít svým chováním příkladem. Neboť je samozřejmě všeobecně známé, že děti jsou naším zrcadlem a čím jsou starší, tím je onen rodičovský odraz zřetelnější.
Aby se děti postupně učily drobné konflikty řešit sami, je důležité poskytovat jim přiměřeně věku prostor k samostatnému jednání (samozřejmě v rámci bezpečnosti všech účastníků) a nestát jim neustále za zády jako bodyguard. Jak jinak se mají naučit poradit si?