[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V žádném případě nemůžeme žalobníčky házet do jednoho pytle a například tvrdit, že žalování je doménou výhradně slabších jedinců s velmi nízkým sebevědomím. K žalování může vést i řada jiných motivů. Například obrovská dávka empatie nebo velký cit pro spravedlnost.
S verbálním nebo dokonce fyzickým útokem či křivdou se děti vyrovnávají velmi rozdílně; záleží na síle osobnosti, zkušenostech i na příkladu v rodině. Velkou roli hraje i to, je-li dítě od přírody citlivější, nebo naopak asertivní, hovorově „splachovací“. Někdy mohou za zálibu svého potomka v žalování sami rodiče, kteří doma takové chování mezi sourozenci podporují nebo třeba jen pod tlakem doby nerozvíjejí u dítěte sociální a emoční dovednosti, protože se jim zdají méně důležité než intelekt a výkon. Sociálně neobratné dítě si pak jednoduše neumí v některých situacích poradit a nesnáze řeší žalováním.
Také znáte říkanku: „Žalobníček žaluje, pod nosem si maluje…“? Bohužel se v tomto duchu k dětem stále ještě docela často přistupuje v předškolních i školních zařízeních. Žalobníček bývá zahrnut posměchem a odkázán do patřičných mezí. „Žalovat se nemá, je to ostuda a vyslechnutí žalobníčka je ztrátou času, jen ať se pěkně naučí vyřešit si konflikt sám!“ slýcháme někdy. Jenže mnohé malé děti si ještě neumí v krizových situacích poradit a přirozeně hledají pomoc dospělého, pomoc autority.
Pokud se jim pomoci opakovaně nedostává, obvykle se stáhnou do sebe a přestanou dané autoritě důvěřovat. „Samozřejmě, že máme ve školce takové ty notorické žalobníčky, ale vždy se snažím každého vyslechnout a dát mu najevo, že jej určitým způsobem chápu. Pokud nejde o nic závažného, tak mu většinou poradím, jak problém vyřešit. Po chvíli si dítě nebo děti sama zavolám a zeptám se, jak to dopadlo, jak se domluvily, jak situaci vyřešily. Mnohdy musím dětem pomoci já a problém s nimi vyřešit,“ dělí se o své zkušenosti učitelka mateřinek, Milada Hajná.
„Pochopitelně nejsem psycholog, ale myslím, a mnoho případů z mé třicetileté praxe mi potvrzuje; že děti, které byly od nejútlejšího dětství se svými stezky a problémy opakovaně odmítány, se k nim později neumí postavit čelem a vyrovnat se s nimi, a to ani ve školním věku a možná ani v dospělosti,“ myslí si Hajná.
Takové děti mají povětšinou dvě hlavní možnosti, jak se s křivdami a ublížením vypořádat. Buď se stáhnou do sebe, zatnou zuby a nechají si na sobě doslova štípat dříví, nebo jsou přehnaně agresivní a při každé konfrontaci, která by jinak s velkou pravděpodobností vedla k žalování, extrémně „startují“.
A konečně se dostáváme ke klasickému žalobníčkovi, jak si jej mnozí představujeme. K malé „hlásné troubě“ každé křivdy, která musí „za tepla“ ihned troubit směrem k povolaným místům: Kde se co šustlo, kdo co komu udělal a hlavně jak jí samotné bylo strašlivě ublíženo a ukřivděno.
„Děti s těmito sklony bývají velmi často citově neuspokojené, nenaplněné a nevyrovnané. Mají nízké sebehodnocení a sebevědomí, a proto logicky mívají silnou potřebu na sebe upozorňovat.
Tyto děti za jakoukoliv cenu touží získat pozornost okolí, v ideálním případě i moc,“ tvrdí zkušená pedagožka. A dále dodává, že řešení bývá v takovém případě nesnadné, je potřeba pracovat nejen se samotným žalobníčkem, ale i s jeho rodinou a celým kolektivem dětí, které takového „kamaráda“ obvykle nepřijímají a mnohdy se časem stává cílem posměchu a útoků.