[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Vítej náš milovaný vymodlený chlapečku. Jsi další ze zázraků. Děkujeme za Tebe Bohu a slibujeme Ti, že se postaráme, abys měl krásný život. 31 předlouhých těžkých hodin s tím nejkrásnějším koncem. Jsem tak vděčná! Děkuju, miluju Vás!" Tohle napsala na svůj Instagram Michaela Salák po svém pátém porodu. Je to zkrátka máma na pátou. Sama o sobě totiž říká: „Miluju být těhotná, miluju děti, miluju být máma." K Frederickovi (9), Sebastianovi (7), Charlotte Mil (5) a Beatrice Anne (4) přibyl v dubnu bratříček. Životní partnerka a manželka profesionálního hokejisty Alexandera Saláka navíc následuje svého muže po celém světě tam, kam je třeba. I když to pro ni třeba znamenalo rodit v cizí zemi, jejíž jazyk neovládala. Jak ale sama říká, nikdy jí to nebylo zatěžko. A to její životní cesta rozhodně nebyla vždycky růžová.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Misa Salak ✨ (@misasalak)
Příspěvek sdílený Misa Salak ✨ (@misasalak)
Dá se z vašich zkušeností téměř pětinásobné maminky zhodnotit, co je při formování člověka v převaze? Jestli geny, nebo výchova? Vzhledem k tomu, že své čtyři „kousky“ vychovávám stejně a každý má úplně jinou povahu a taky úplně jinak reaguje na různé situace, tak bych řekla, že moc věcí se ovlivnit nedá. Výchova je samozřejmě strašně důležitá, ale nemůžu porovnávat děti mezi sebou. Třeba mí synové jsou jablko a hruška jako vyšití, každý je úplně jiný. A co se týče pohlaví? Vychovávají se vám jinak holky a kluci, nebo je to spíš o osobnosti dítěte? Určitě je to jiné. Holčička je holčička a kluk je kluk. Já mám doma holčičky, které si odmalička hrají s panenkami, rády se oblékají do šatiček a musím říct, že jsem za to ráda. Vždycky jsem chtěla mít živou panenku, asi jako každá holka. (smích) Kluci se naopak, mám ten pocit, už narodili jako malí drsňáci, takže aniž bychom to v nich, myslím, jakkoli podporovali, jsou prostě takoví. Co konkrétně děti zdědily po vás a co po manželovi? Máme to krásně rozdělené. Jeden syn je po mně, jeden po manželovi a stejné je to u dcer. Jak povahově, tak i vzhledově. Mladší dcera a mladší syn, ve kterých vidím jasně manžela, mě neustále překvapují. Dokola mi vrtá hlavou, proč reagují tak, jak reagují, na druhou stranu jsou hodně společenští, nic jim nevadí a snadno se ve společnosti probojují. Já jsem byla vždycky spíš opatrná a všechno jsem promýšlela a tak to mají i naše starší děti. Rozumějí si ty povahově podobné děti víc i navzájem mezi sebou? Spíš je to tak porůznu, hodně se doplňují. Zrcadlo, které nám děti nastavují, je někdy docela drsné. Vzpomenete si na nějakou konkrétní situaci, kdy jste si řekla: „Sakra, to jsem celá já?“ Někdy chytají i slova nebo věty, které říkám. Já jsem u nás v rodině ta přísnější, která vyžaduje režim, a starší dcera má taky ráda ve všem pořádek, takže uklízí a diriguje ostatní. A to pak hodně slyším sebe. Někdy mě to těší, ale pak si říkám, jestli to občas trošku nepřeháním… Ono upřímně, v takhle početné domácnosti by to asi bez zvednutého prstu ani nemohlo fungovat! No právě. Někdy bych byla radši ta hodná, ale asi máme každý svou roli. Já jsem s nimi pořád, manžel lítá po světě a je ten hodný tatínek. Teď, když jsme kvůli covidu a díky tomu, že manžel neměl chvíli práci, hodně společně doma a já toho využila a zmizela na půl dne, našla jsem ho pak úplně vyřízeného a zhrouceného na sedačce, říkal: „Já už nemůžu…“ A já mu jen odpověděla: „Vítej v mém světě!“ (smích)
První syn se vám narodil v Americe, druhý v Rusku, stejně jako nejmladší dcera. Charlottka je jediná, která se narodila v Praze. Dá se srovnat péče v porodnici? Kde jste byla nejvíc spokojená a proč? Když to zpětně hodnotím, nemůžu říct, že by to někde bylo naprosto super, abych se tam vracela, ale ani že by to bylo špatné. Pokaždé to bylo jiné. Před prvním porodem mě moc nezajímalo, do čeho jdu, byla jsem hodně mladá, věděla jsem, že to zvládnu, že se o mě někdo postará. První, na co se mě zeptali, jestli chci epidurál. A já kývla. Celý porod jsem nic necítila, nevěděla jsem, jak mám tlačit. Byl to takový porod neporod. Trošku jako bych si přišla pro dítě do obchodu… Podruhé to tedy bylo jinak? Jediné, co jsem si přála, bylo, abych porodila, než manžel odletí pryč. Povedlo se to přesně na den termínu, aniž by mi museli porod vyvolávat. Nechtěla jsem tam být sama a prostě jsem miminko přemluvila. (smích) Ať mi nikdo neříká, že hlava není mocná čarodějka… Nejnáročnější porod byl ten třetí s Charlottkou, je to tak? Asi ano. Byli jsme v Rusku, ale v sedmém měsíci poslali manžela do jiného týmu na Sibiř, kam jsem odmítla jet a vrátila jsem se domů i kvůli své mámě, která byla nemocná. Zemřela týden před mým porodem. Právě porod byl tak to druhotné, na co jsem tenkrát myslela. Malá měla navíc potíže s průtoky a čtrnáct dní před termínem bylo nutné porod vyvolat. Skončilo to akutním císařem. Není se čemu divit, však to byl pro vás šílený stres… S Beuškou to bylo tedy jednodušší? Velkou část těhotenství jsem byla v nemocnici nebo jsem musela ležet kvůli obrovským hematomům. Ona si to ale v břiše vybojovala a narodilo se mi naprosto spokojené miminko. Věřím, že má to nejtěžší za sebou a chce si ten život už jen užívat… Rodila jsem přirozeně, ačkoli jsem otěhotněla tři čtvrtě roku po císaři, což se nedoporučuje, ale jizva byla v pořádku a dostala jsem v Rusku od paní doktorky svolení. Do pěti hodin byla venku. A teď během pátého těhotenství se cítíte dobře? Všechno vypadá dobře. Ale nejenom skrz únavu to beru jinak, než jsem to brala poprvé. Jsem na sebe opatrnější, uvědomuju si mnohem víc, jaký je to zázrak.
Na Instagramu působíte jako dokonalá máma, která stíhá práci, domácnost a čtyři děti navrch. Jaká je realita? A jak ji zvládáte logisticky? Jsou dny, kdy je barák vzhůru nohama, já vypadám šíleně a jsem na zhroucení, protože nic nestíhám a do toho mají děti svoje nálady. A pak jsou dny, kdy to funguje skvěle. Každý má asi dobré a špatné dny. Mám ráda všechno naplánované, všechno musí být tip top, což je někdy špatně, asi jsem až moc velká perfekcionistka, což mě občas tlačí do kouta, protože to tak často nemám. Ale zase už od prvního dítěte si dokážu najít pomoc a mám ráda i svůj čas i ten na sebe. Vím, kde se nabiju, kde získám novou energii a pak se zase vrátím zpátky v plné polní. Jak moc se změnila máma Míša od prvního dítěte k poslednímu? Co řeší, a co naopak vůbec? Ve výchově až takové změny neproběhly, pořád jsem tak nějak stejná. Nikdy jsem nebyla úzkostlivá máma, odmalička jsem dětem tak nějak věřila. Velký rozdíl tam ale necítím. Dřív jsem byla možná víc sobecká, víc jsem si dokázala ukrajovat pro sebe, a teď mě víc baví být co nejvíc s dětmi, protože vidím, jak ten čas letí a že už to nikdy tak nebude. Užívám si je možná ještě víc. Jak se vám daří vybalancovat to, abyste se věnovala všem tak, jak vy chcete? Snažím se. Měla jsem i takové plány, že každý dostane určitý čas, kdy se budu věnovat jen jemu, ale hodně to záleží na samotném dítěti. Třeba Charlottka je nejšťastnější, když ji nechám jeden den doma a nemusí do školky, ale kdybych nechala doma Sebíka, ten by mi po půl hodině řekl, že chce za Fredíkem. Hodně záleží na povaze dětí a myslím, že oba s manželem víme, co kdo z nich potřebuje a oni si často i řeknou.
Vaši kluci mají oba domácí výuku. Je to právě kvůli vašim častým přesunům? Zpočátku to byl určitě hlavní důvod. Neměla jsem na výběr. V Rusku jsem tak částečně Fredíka učila doma a chodil ještě do montessori školy. Nikdo ale úplně nečekal, že se teď vrátíme do Čech, takže když jsme se ocitli tady, začali jsme řešit, jak to uděláme, protože kluci mají rádi společnost. Myslím, že komunitní škola, kterou jsme našli, vyhovuje dětem i nám. Domácí škola je super, s Fredíkem jsme první třídu zvládli za minimum času, ale chyběli mu kamarádi, i to prostředí je důležité. Co dává podle vás váš cestovatelský styl života dětem, kromě benefitu v podobě jazyků? Jsou hodně otrkané. Nevadí jim změny. Nemají problém hned si najít kamarády. Nebyly u nás nutné žádné adaptace ve školce, hned si všude zvykly. Málokdy někdo z nich plakal, že chce domů. A když naopak věděly, že se stěhujeme a že už se tam nevrátíme, tak se rozloučily a těšily se na nové kamarády. Nevím, jestli je to věkem, přece jen jsou ještě malé, možná později jsou kamarádské vztahy pevnější, ale mají to podobně nastavené jako my. To je život, jedeme dál a těšíme se na nové příležitosti a na nové lidi. Jaké řeči děti ovládají? Děti umí hlavně rusky. V Rusku prožily větší část života než v Čechách nebo kdekoli jinde. Kluci umí perfektně, holky teď vůbec nemluví, protože není s kým. I díky tomu ale nemají problém s angličtinou nebo s jinými jazyky, chytají to strašně rychle. Česky umí samozřejmě taky.
Jak se učily jazyky vám už jako dospělé? Anglicky jsem uměla už ze školy, ale když jsme se přestěhovali do Petrohradu, tak jsem rusky neuměla ani slovo. Přiletěla jsem dva měsíce před porodem a moje doktorka zase neuměla anglicky. K porodu jsem měla napsané věty na papírku. V Petrohradě to ale ještě šlo, většina lidí se anglicky dorozuměla. Když jsme se ale přestěhovali na Sibiř, zjistila jsem, že tam jsem bez šance. Tam jsem začala od nuly a neměla jsem žádnou pomoc, přitom jsem si všechno musela zařizovat sama a v ruštině. Naučila jsem se ale poměrně rychle i proto, že jsme si našli chůvu, která si chtěla pořád povídat. (smích) Vy se jen tak něčeho nezaleknete, jste hodně samostatná. Jak moc učíte samostatnosti své děti? To byla jedna z věcí, kterou jsem chtěla od začátku. Aby byly děti samostatné. Oba s mužem jsme je k tomu vedli odmalička. Necháváme jim hodně volnosti, ale na druhou stranu jsou zodpovědné samy za sebe. Dítě určité věci zvládne samo poměrně brzy, tak proč ho nenechat. Takže nejste maminka, která dětem ve školce obouvá botičky… Ne, já jsem ta maminka, co přijde do školky, sedne si a čeká, až se dítě obuje. Možná je to jen z lenosti, prostě mě nebavilo určité věci za ně dělat, ale myslím, že je to ku prospěchu. Naše děti vědí, že si musí samy připravit večer oblečení a pak se ráno samy obléknout. Samozřejmě když potřebují pomoct, tak jim pomůžu, ale ne takové to „já se o všechno postarám“. A myslím, že to takhle krásně funguje. Všichni čtyři toho strašně moc zvládnou sami. I já pak můžu být spokojenější a vyrovnanější máma, protože vím, že ze mě nedělají otroka.
Sama sobě i dětem hodně hlídáte jídelníček a sladkosti v něm mají minimální prostor. Nedohadujete se o tom s dětmi? Není to tak, že by naše děti neznaly sladkosti. Ale my sami žijeme od začátku s mužem docela zdravě a kupujeme si kvalitní potraviny, nikdy u nás nebyla spíž se sušenkami a podobně, protože zaprvé bychom to hned snědli a zadruhé víme, že by nám to nepřineslo nic dobrého. Tohle těhotenství mě nutí spíš cukr jíst, ale měla jsem období, kdy jsem cukr nejedla a jim to nepřišlo divné. Oni jedí prostě to, co jíme my, samozřejmě, když jim někdo něco dá, vezmou si, ale není to tak, že by snědli pytlík bonbonů, protože „máma mi je nedá“. Cítíte na sobě rozdíl, když cukr načas vynecháte? Je to obrovský rozdíl. Vidím to na své náladě a energii. Když jím vyváženě, cítím se mnohem líp. A vidím to hodně i na dětech, jsou mnohem klidnější.
Už dřív jste zmínila, a líbí se mi, že se nestydíte o tom mluvit, že vás občas přepadne depka a zavřete se na dva dny do pokoje s knížkou. Pomáhá vám to? Hodně. Když má člověk blbou náladu a všechno na něj padá, je potřeba dát tomu čas a nechat to vyšumět. Takhle to mám nastavené já. Myslím, že už mě děti i manžel znají (smích), a když to na mě přijde, nechají mě klidně celý den ležet na sedačce a číst si. Všechno nám padá na hlavu, ale oni vědí, že s tím nic nenadělají. A že druhý den tady zase bude ta funkční máma. Dneska ale není dobré do ní šťourat. (smích) Vy jste se Sašou spolu od vašich devatenácti let. Jaký je váš recept na šťastné manželství? Myslím, že se k sobě hodíme, a to je základ. Kdyby tam bylo hodně věcí, ve kterých bychom si nerozuměli, tak je jakýkoli recept na manželství k ničemu. Jsme spolu rádi, nejsme jen manželé, ale i kamarádi. Všechno okolo se člověk časem nějak naučí. Něco se dá přejít… S postupem času člověk taky vidí některé věci úplně jinak.
Být manželkou profesionálního hokejisty přináší spoustu obětí. Která z nich pro vás byla nejnáročnější? Nedokážu říct. Hned na začátku mi bylo řečeno, jak to je, že má Saša hokejovou kariéru a neví, jak bude pokračovat, kde bude muset být, ale když budu chtít být s ním, musím s ním taky odjet. Vztah po Skypu jsem nechtěla, takže mi přišlo naprosto přirozené se sebrat a odjet s ním. Odmalička jsem milovala cestování, byla to pro mě úžasná výzva. To bylo přesně to, co jsem chtěla. Pro mě to vlastně vůbec těžké nebylo. Má manžel ambice mít z dětí vrcholové sportovce? Myslím, že kdyby kluci nechtěli hrát hokej, tak je manžel jen rád. Možná by je radši nasměroval na jiný sport… Oba si myslíme, že děti by sportovat měly, protože je to pro ně dobré. Pro nás oba je sport hlavně radost. Ale když manžel vidí, co vrcholový sport všechno obnáší, někdy dokonce říká, že bude lepší, když budou třeba hrát na klavír. Uvědomuje si i ta negativa a často mluví o tom, že by vlastně ani nechtěl, aby tím některé z našich dětí procházelo. V posledním rozhovoru pro Maminku jste se zmínila, že váš manžel je vaším největším dítětem. Stále to tak je? I s pátým prckem na cestě? Musím říct, že od té doby, co jsme v Čechách, se toho změnilo opravdu hodně. I kvůli tomu, že vzhledem k situaci ve světě dlouho nepřicházela žádná pracovní nabídka, tak se začal hodně starat o to, o co jsem se starala já, jako je dům a všechno okolo něj. To mě strašně příjemně překvapilo. Pořád je v něm to dítě, asi jako v každém chlapovi. Je prostě hravý, miluje si hrát s dětmi. Někdy si říkám, jak je to hezký, a někdy zas: „Sakra, mohl by tady být kromě mě ještě někdo dospělý?“ (smích) Myslím, že to tak má hodně maminek… Povězte mi na závěr, máte radši sudá, nebo lichá čísla? Asi víte, proč se ptám… Vím. A odpovím vám, že jednoznačně sudá… Pět je zvláštní číslo, ale uvidíme, co bude. Neříkám, že páté dítě je poslední, protože miluju být těhotná, miluju porody, miminka i děti. Miluju být máma… Nikdy jsem neplánovala tolik dětí, prostě to přišlo a co bude dál, to se necháme překvapit!