[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Autismus není v dnešní době naštěstí tabu, ale stále okolo něj panuje mnoho předsudků nebo nepochopení. Své o tom ví i Eliška Antošová, psycholožka, která vychovává dva syny s poruchou autistického spektra a která se problematice autismu aktivně věnuje. V knize Na autismus jedině autibiotika, která vznikla z jejího blogu, bez příkras popisuje, s jakými překážkami se musí potýkat v běžném životě. O stěžování si však nemůže být řeč, často se totiž budete smát, abyste kapitolu dočetla se slzami v očích... Na rovinu říká, že život s postiženým dítětem není cestou, kterou by si někdo radostně zvolil před tím, mít zdravé děti. „Je to patrné z touhy po normálním životě bez takového smutku a strachu, provozních bariér. Každé přiblížení normálnímu rytmu a způsobu života a fungování se vítá a oslavuje. Právě proto, že život s postiženým dítětem je jiný, složitější, ale ne tím směrem, který svět dělá zábavnější a příjemně ho zpestřuje. Těžký v pravém slova smyslu. Jenže tato složitější – a ano, horší – cesta je plná intenzivních emocí, a to na obou pólech, i na tom kladném. Člověk prochází zoufalstvím, ale i zažívá nejryzejší lásku, solidaritu a radost z jiného, jedinečného úhlu. Ale měnili bychom tento život za běžný a průměrný? Hned,“ nebojí se přiznat.
Podle dostupných údajů se porucha autistického spektra objevuje u 1,5–2 % dětí. Jak ale velká je pravděpodobnost, že se vám narodí dvě autistické děti? U synů Elišky Antošové v tom nejspíš hrála roli specifická kombinace genů obou rodičů, na což se přišlo až po narození dětí. Zatímco u prvního syna, dvanáctiletého Péti, si Eliška všimla, že něco nebude v pořádku, u o dva roky mladšího Toníka první měsíce žila v domnění, že si bude užívat „normální“ dítě. Nakonec si u Toníka vyslechla diagnózu: středně funkční autismus.
Co přesně stojí za autismem, není zcela jasné. Podle lékařských zdrojů se jedná pravděpodobně o genetické předpoklady spojené s dalšími faktory, jako jsou například kontakt se škodlivými látkami nebo metabolická vada. Příčinou můžou být také nemoc matky nebo komplikace u porodu. Diagnostika autismu není přitom vůbec snadná, a jak potvrzuje Eliška Antošová, u každého ze synů se projevoval jinak. „Starší syn pouze hůře rozuměl řeči a byl pořád v jakémsi těžko pochopitelném odporu. Neuměl s lidmi navazovat interakci. Do dvou let se jeho vývoj zdál normální a potom teprve byly znát spíše zvláštnosti než velké potíže, například na hřišti mezi ostatní děti docela zapadl. Normální se jevil vývoj i Toníčka, kde však již v roce a čtvrt bylo patrné, že se už dál vývojově nikam neposouvá, nekomunikuje a nehraje si,“ vzpomíná Eliška na období, kdy zjistila, že s kluky není vše v pořádku. Brzká diagnostika přitom hraje důležitou roli. U dětského autismu se jedná o rozpoznání poruchy do tří až pěti let. Často si však rodiče dětí okolo dvou let věku všimnou, že vývoj jejich ratolestí není úplně tabulkový. První signály, které mohou na poruchy autistického spektra poukazovat, lze pozorovat již v raném věku okolo roku a půl. Právě proto byl před lety zaveden plošný dotazník na včasný záchyt autismu, který rodiče vyplňují při pravidelné kontrole dítěte u svého pediatra v 18 měsících.
Ne každý muž zvládne náročnou péči o autistické děti
Autisté nesnášejí změny a kontakt. Opravdu?
Jakých varovných signálů si všímat?
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Už mám předplatné. Přihlásit se