[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan.
Každopádně ten moment nastal, u baru, zastavujíc se na sklenici piva: “Hi”, řekl on. “Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan,?” pravila zvesela ona.¨
On se na ni jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy.
“I am Jordan.” Sure like Micheal Jordan,” pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety.
Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si představila, že potkám svýho budoucího muže, otce svýho budoucího syna.
Jak řekl předevčírem Amík :”Last place on Earth I would ever think to be and meet you.” No je fakt, že absolutně netuším, jak jsme se tam oba takhle octli. V židovský tradici se tomu říká bešert, teda něco co mělo bejt, potkání vaší předurčený duše. V Lucerně na osmdesátkách.
Za necelý dva roky mě v jednom hostelu na Novým Zélandu požádal o ruku. “Hele, tak se vezmem, ne? Zjednodušíme si tím imigrační a bude. Spolu zůstat chcem, tak co.”
Po skoro roce života pod stanem, trhání jablek v sadu, prořezávání vinic, trekování po horách, přežití několika děsnejch bouří, vytahování kanoe z hlubin divoký řeky, a to všechno u protinožců a teda vzhůru nohama, jsme se o sobě dozvěděli hodně a rozhodli se do toho jít.
Před desety lety jsme se na začátku února dva dny po mým příjezdu do New Yorku vzali. Řekli jsme si tehdy v dobrým i zlým a v nemoci i ve zdraví a ani tlumočnici jsem k tomu nepotřebovala.
Za těch deset let jsme toho prožili hodně, honili nás divocí psi v rumunskejch horách, tučňáci v Patagonii, vedro v Burmě, zdolali jsme himalájskej Thorong La Pass, trpěli nadmořskou vejškou v Cuzcu, já se naučila žít a pracovat v New York City, dokonce jsem tohle šílený město začala považovat za svůj druhej domov, Amík se pořád ještě nenaučil česky, ale zato se naučil, jak se žije s českou rodinou, pořídili jsme si spolu kocoura a před skoro třema lety se nám narodil náš mini chlapík.
Každej tenhle krok jsme udělali spolu a konečně jsme si po těch letech i oba zapamatovali to datum našeho výročí. Mně k tomu pomohlo nekonečný vyplňování imigračních dokumentů a Amíkovi jeho táta, kterej mu to každoročně připomínal.
Letošní výročí jsme oslavili opravdu ve velkým, když už je to těch deset let, tak jsme si vyhodili z kopejtka a strávili celej den po doktorech na vyšetřeních před začátkem mý chemoterapie.
Já holt vím, jak se vodvázat a zpestřit náš vztah. Tohle výročí dokonce trumflo i to, kdy jsem se otrávila jídlem a strávila celou noc na komunálních záchodech v jednom hostelu.
Deset let manželství je opravdu něco, ani se mi nechce věřit, že už je to tak dlouho. Jak se nám to povedlo, nevím, žádnou chytrou radu se ode mě nikdo nedozví, ale jedno vím jistě.
Jestli Amíka někdy chytne druhá míza a bude mít chuť mě vyměnit za mladší materiál, tak potom, co jsem mu věnovala svoje mládí a krásu, mu to hodně rychle rozmluvím, třeba i s pomocí tupějšího typu nože, protože to by teda nebylo fér.
Ať už to tehdy bylo bešert nebo ne, lepšího chlapa jsem si pro sebe nemohla najít. Tehdy v tý Lucerně jsem si našla chlapa, se kterým se v životě nebudu nudit, člověka o kterýho se, když jde do tuhýho, můžu opřít, perfektního parťáka a chlápka se kterým se dokážeme fakt zasmát.
A ne, není to vždycky všechno růžový, ale kdyby to bylo, tak by člověk ani nevěděl, která barva je růžová.
Další texty blogerky Anny, maminky dvouletého chlapečka, o mateřství a taky o manželství a hlavně o životě v New Yorku, kde žije, si můžete přečíst na mamazavodou.blogspot.com nebo na facebooku.