[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Každé dítě trochu zlobí. Se skutečnou hyperaktivitou to mnohdy nemá nic společného. Přečtěte si ale příběhy těch, které takové dítě doma skutečně mají. Dětská psycholožka pak poradí, jak s výchovou nadmíru aktivních dětí.
Pojem hyperaktivní děti není označením pro děti, které zlobí, jsou neposedné anebo sem tam udělají nějakou tu dětinskou hloupost, která vás dožene k slzám nebo smíchu. Hyperaktivita dětí je porucha, kterou je třeba léčit a konzultovat s odborníkem.
Hyperaktivní dítě poznáte podle toho, že vykazuje větší potřebu pozornosti, prakticky se neunaví jeho tělo a ani mysl. Vynalézavost dětí je velká, ale u hyperaktivních dětí lze tvrdit, že je až nebezpečně velká. Takovéto děti svými nápady mnohdy i riskují zdraví nebo dokonce život.
„Hyperaktivita dětí je psychická porucha. Rodiče tak musí věnovat mnohem větší úsilí, aby dítě uhlídali. Ideální je důslednost a neustálé vyžadování toho stejného znovu a znovu. Z výchovných metod nesmíte nikdy polevit. Největší chybou je, když dítě vedete k tomu, aby se chovalo určitým způsobem v dané situaci, přičemž za porušení pravidel přijde trest. A chybou je, když trest jednou vynecháte anebo zmírníte. U hyperaktivních dětí je třeba dbát opravdu velké míry důslednosti,“říká Marika Janešová, dětská psycholožka, která se na výchovu hyperaktivních dětí specializuje.
Rodiče, které mají doma takové dítě, sice musí věnovat výchově větší úsilí, ale na druhou stranu se v životě rozhodně nenudí. Na konkrétních případech poradí psycholožka Janešová, jak reagovat i v nestandardních situacích.
Například pětatřicetiletá svobodná matka Erika vychovává (za pomoci své matky) sedmiletou Nikolku. Ta jednou připravila pro svoji maminku, která se právě vrátila rychlého nákupu, nemilé překvapení. „Máme psa, fenku maltézáčka. Říkáme ji Besina. Krásný pes s dlouhými bílými chlupy. Jenže ten náš byl ještě nedávno bílo – červený. Moje dcera totiž vzala mou barvu na vlasy a začala si po fence malovat. Doslova mi řekla, že chtěla, aby měl náš pejsek stejnou barvu chlupů jako má maminka vlasy! Myslela jsme, že s toho zešílím. Samozřejmě, že to ze psa nešlo smýt. A následujícího půl roku jsem chodila venčit psa obarveného na červenou bordó, stejně jako moje vlasy,“ říká, dnes už s úsměvem, Erika.
Podle psycholožky Janešové v tomto případě byla největší chyba nechat dítě samotné bez dozoru. „Hyperaktivní děti byste neměla nechávat samotné doma. A poku už k podobné situaci, jako je ta u paní Eriky, dojde, měl by přijít výrazný trest. Například zabavit dítěti dočasně oblíbenou hračku anebo nechat dítě vykonávat nějakou lehkou domácí práci. Tím se zároveň i zabaví. U hyperaktivních dětí je největší nebezpečí, když se začnou nudit. Pak je zle,“ říká janešová.
Podobně zábavnou příhodu má i paní Petra z Prahy. S manželem mají jediné dítě – syna Jakuba. Tomu je deset let. Jeho vynalézavost ale také nezná mezí. O tom, že je hyperaktivní, vědí rodiče od jeho čtyř let.
„Jedním z nejvíce šokujících zážitků asi bylo, když nám naše nové auto pokreslil natěračkou barvou na plot. Auto v hodnotě půl milionu na sobě mělo najednou zelená srdíčka a kytičky. Přiznávám, že tehdy to se mnou doslova málem seklo,“ vzpomíná Jakubova miminka. A hned dodává i druhou příhodu, která se odehrála asi půl roku po té. „To zase vstal jednou brzo ráno, když jsme ještě s manželem spali. Potichounku vstal a šel mi doslova oholit kaktusy! Nelíbilo se, že píchají a žen si je nemůže pohladit. A mě tak zničil asi dvacítku krásných exemplářů. Sám se přitom navíc docela pobodal,“ líčí paní Petra.
A co na tuto příhodu poradí dětská psycholožka paní Janešová?„I zde je hlavní problém v tom, že dítě nikdo nehlídal. Dítě by nemělo spát tam, kde rodiče nepoznají, když se probudí. Jeho přístup k autu anebo drahým kaktusům by měl být omezen třeba pouze na dobu, kdy jsou přítomni rodiče. Opět bych doporučila podobný trest jako v prvním případě u paní Eriky. Nedoporučuji fyzický trest, ale důsledný déle trvající trest fyzický, například zadání nenáročné práce,“ radí Janešová.Hyperaktivní děti dokážou rodičům pořádně zpestřit mateřskou dovolenou. Rozhodně to není procházka růžovým sadem., Vždy se ale vyplácí obezřetnost a důsledné výchovné metody.