[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Mami, proč se on může dívat na televizi déle než já?“, „Mami, ona vždycky dostane víc bonbonů“, „Tati, ty se mu vždycky věnuješ víc než mně“. Jestli jste rodičem více dětí, potom tyto a podobné věty asi velmi dobře znáte. Mít sestru nebo bratra není vždy snadné, a když si vzpomenete na své vlastní dětství a život s vašimi sourozenci, možná si uvědomíte, že jste sami často vyslovovali podobné věty. A možná ještě dnes máte chuť se svých rodičů zeptat, proč vlastně měli radši vašeho mladšího bratra nebo vaši starší sestru. A vy jste vždy byli přesvědčeni, že vy sami to dokážete lépe a že budete pokaždé se všemi svými dětmi zacházet spravedlivě a stejně. Přesto teď stojí před vámi a pokládají vám tytéž nepříjemné otázky, které jste vy kdysi kladli svým rodičům, když jste měli pocit, že se k vám chovají nespravedlivě – jak k tomu mohlo dojít?
Žádný otec by nikdy veřejně nepřiznal, že dělá rozdíl mezi svým velkým synem a malou roztomilou dceruškou. A každá matka by se zhrozila, kdybyste jí řekli, že nemiluje všechny své děti stejně intenzivně. Ale studie nám ukazují úplně jiný obrázek. Není to jenom společenský mýtus, například opravdu existují maminčini chlapečci nebo holčičky, které jejich maminka upřednostňuje před ostatními sourozenci. Britské webové stránky o rodičovství Netmums uskutečnily anketu, kde vždy jedna ze šesti matek přiznala (anonymně), že alespoň někdy v životě upřednostnila jedno své dítě před druhým. Téměř 20 procent z 1000 dotázaných rodičů řeklo, že některé ze svých dětí mají v oblibě více než ty ostatní, i když se snaží s nimi zacházet stejně. A americká studie zkoumající dospělé sourozence odhalila, že 84 procent dotázaných mělo pocit, že jejich rodiče vždy dávali jednomu z dětí přednost před ostatními.
Zdá se, že bez ohledu na to, jak moc se rodiče snaží, vždycky budou existovat rozdíly v tom, jak se chovají ke svým dětem, a jejich děti to cítí.
Ať už jsou si toho rodiče vědomi nebo ne, zdá se zcela jasné, že opravdu mívají oblíbené dítě a že se nechovají ke všem svým dětem úplně stejně – ať už úmyslně nebo neúmyslně. Psycholog prof. Frick z Curychu říká, že je to zvyk zabudovaný v historii: „Po celá staletí bylo zcela normální mít oblíbené děti. Chlapci byli důležitější, protože zajišťovali pokračování a přežití rodinného jména, statku nebo obchodu. Tyto společenské podmínky se samozřejmě změnily a dnes ve 21. století jsou úplně jiné. Přesto i dnes rodiče preferují jedno ze svých dětí před ostatními – i když to nepřiznají nebo si to dokonce někdy ani sami neuvědomují.“ A během svých výzkumů si prof. Frick uvědomil další zajímavou skutečnost: „V některých rodinách dokonce zůstává jedno dítě oblíbenějším po celý život.“
Důvodů, proč rodiče upřednostňují jedno ze svých dětí, může být mnoho: zvláštní roli například mívá naposledy narozené dítě. „Benjamínek je často rozmazlovaný všemi členy rodiny,“ říká Wolfgang Bergmann, dětský psycholog a autor psychologických knih. Čím je dítě mladší, tím více pozornosti a péče se mu většinou dostává. „Například je faktem, že když mají rodiče vybrat nové heslo pro svůj počítač nebo mobil, obvykle je jako první napadne jméno jejich nejmladšího dítěte,“ vysvětluje Bergmann. Někdy zase v rodině získávají více pozornosti děti, které mají speciální potřeby. To může například nastat v případě nemoci. Když rodiče stráví více času s jedním dítětem chozením po doktorech nebo pobytem v nemocnici, toto dítě samozřejmě obdrží více pozornosti a rodiče budou takové dítě automaticky rozmazlovat více než ostatní děti, které se pak mohou cítit zanedbávané nebo méně důležité. Bez ohledu na to, jestli je dítě nejmladší nebo má speciální potřeby, děti se často dostávají do pozice oblíbenců díky svému pohlaví, kdy se zdá, že ‚protiklady se přitahují‘, vysvětluje Bergmann tento fenomén. Matky si často vypěstují speciální pouto se svými syny a otcové mají tendenci být úplně uchváceni svými dcerami. „Malé holčičky svého tatínka obdivují a zbožňují – a to je přesně to, co se mužům líbí.“
Ať už je důvod jakýkoli, skutečnost je, že rodiče se k různým svým dětem chovají odlišně, ať už úmyslně nebo neúmyslně. Ale znamená to snad, že mají to jedno dítě radši než druhé? „To vůbec ne,“ říká dětský psycholog Bergmann. Podle jeho názoru je už celá tato otázka položena úplně špatně. Taková otázka by znamenala, že rodiče mají jakési konkrétní množství lásky, které musí rozdělit mezi své děti. Ale tak to přece není. Láska, náklonnost a něha se nedají srovnávat s kusem koláče, který by se měl správně rozdělit. Rodiče mohou rozdávat své city v neomezené míře, aniž by jim došly. A stejně tak, jak Bergmann zdůrazňuje, nemohou být city odměřovány jako přísady do pečení. Láska – a tedy samozřejmě i láska rodičovská – má vždy mnoho podob a pokaždé vypadá jinak. „Ve skutečnosti je nemožné milovat dva lidi úplně shodným způsobem,“ tvrdí Bergmann, „to by totiž nebyla láska, ale poslušnost k určitým společenským pravidlům. Rodiče samozřejmě milují všechny svoje děti – jenom každé jinak.“
Avšak to, co je jasné psychologům a srozumitelné dospělým, může být těžko pochopitelné pro děti. „Koho máš rád/a víc?“, to je pro rodiče asi ta nejzáludnější otázka. Obvykle mají tendenci dát dítěti standardní odpověď: „Mám vás rád/a všechny stejně “ nebo „Mám tě rád/a stejně jako tvého bratra.“ Ale dítě často nebude spokojené s takovou odpovědí a má vlastně pravdu. „Být milován stejně jako někdo jiný – to není nic, co by kdokoli rád slyšel, dokonce ani vaše dítě,“ vysvětluje Bergmann. Vaše dítě by chtělo, abyste ho milovali jedinečným způsobem, kvůli jeho vlastní osobnosti! Proto mnohem hezčí a lepší odpověď zní: „Jsi pro mě výjimečný a jediný na celém světě. Nikdo by tě nikdy nemohl nahradit!“ A pokud má dítě pocit, že máte radši jeho bratra nebo sestru, můžete mu říct něco jako: „Co mám rád/a na tobě je… A co mám rád/a na tvém bratrovi/sestře je… Mám u vás obou rád/a různé věci a neznamená to, že bych některého z vás měl/a radši.“
Pozitivním aspektem týkajícím se role oblíbeného dítěte může být, že během 18 let života dítěte může nastat mnoho příležitostí, kdy jsou v rodině „znovu rozdány karty“. Když tatínkova holčička vstoupí do období puberty, začne mít třeba pocit, že jiní chlapci jsou zábavnější a zajímavější než její otec, a dříve intenzivní vztah otce s dcerou se může náhle změnit. Ale v tentýž okamžik může zesílit pouto mezi dcerou a matkou, mohou si najednou spolu povídat o make-upu, oblečení – věcech, kterým už otec nedokáže porozumět. A zatímco matka si je nyní hodně blízká se svou dcerou, otec začne dávat přednost trávení času se svým synem, kdy se spolu dívají na fotbal nebo sledují automobilové závody. Wolfgang Bergmann je přesvědčený, že fáze, kdy je kdo čí oblíbenec, se celou dobu mění, a proto je to vždy jiné z dětí, které se v daný okamžik stává oblíbencem jednoho z rodičů. Přesto psychologové rodičům radí, aby sami sebe sledovali v každodenním životě: „Dovolujete mladšímu dítěti věci, které v jeho věku starší sourozenec nesměl? Ptáte se vždy jako první téhož dítěte? Nasloucháte vždy jako první tomu samému dítěti?“ Takové detaily se mohou snadno stát součástí běžného života. A dokonce i když se vám v danou chvíli nezdají tak důležité, po určité době mohou druhé dítě začít trápit.
Je nemožné – a dokonce i špatné – chovat se ke dvěma jedincům úplně stejně. Je spíše důležité chovat se k dětem odlišně – ale se shodnou intenzitou, láskou a pozorností.
Co se dá dělat, když ten druhý toho má mnohem víc…
K bratrům a sestrám se nemusíte chovat stejně, protože to by nebylo správné ani spravedlivé pro žádné z dětí. Položíme-li si otázku, co může být tím nejspravedlivějším a nejharmoničtějším způsobem výchovy bratrů a sester, měli bychom si spíš uvědomit, že každé dítě potřebuje individuální přístup podle svých potřeb a schopností daných mimo jiné i věkem. Ale jak to potom vypadá v praxi?
Každá matka by se zhrozila, kdybyste jí naznačili, že nemiluje všechny své děti stejně intenzivně. Ale odborné studie na toto téma nám ukazují úplně jiný obrázek.
Pokud mají vaše děti pocit, že je některému z nich dávána větší přednost, může to vést ke zbytečným konfliktům, které se projeví až v budoucnosti. Zde je pár rad, jak zavést do rodiny trochu více harmonie.
1 Udělejte si dostatek času pro každé dítě: Hlavně to nejstarší může potřebovat trávit čas samo s jedním z rodičů, kdy bude pozornost rodiče upřena jen a jen na ně, například během jednoho odpoledne. Mladší dítě odjakživa rodiče „sdílí“ se svým sourozencem, ale nejstarší dítě si může ještě pamatovat dny, kdy ono bylo pro rodiče to jediné.
2 Nikdo neprohrává: Ujistěte se, že rodinné konflikty jsou řešeny tak, že se nikdo necítí jako poražený, nebo nemá pocit, že je s ním snad zacházeno nespravedlivě.
3Nikdy nepoužívejte srovnávání se sourozenci, abyste dítě kritizovali, jako třeba: „Tvůj bratr se tohle naučil okamžitě, tak jak je možné, že tobě to nejde?“
4Pokud má jedno z dětí pocit, že ho máte méně rádi než jeho sourozence, nikdy mu netvrďte, že to rozhodně není pravda. Když se někdo cítí nepochopený, takovou odpovědí ho jen ještě víc zklamete a rozčílíte. Spíše mu pozorně naslouchejte a společně se snažte najít různá řešení.